ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2384.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2384/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po V. W. , zemřelém dne 22. prosince 1957, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, vedené u bývalého Státního notářství II pod sp. zn. 21 D 10/58, o dovolání 1) J. V. , 2) Ing. J. P. , 3) R. P. , 4) MUDr. I. H. , 5) PhDr. J. H. , 6) Ing. O. H. , 7) A. L. , 8) J. K. , zastoupeným JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 1464/6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2013, č. j. 24 Co 203/2013-154, ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 2014, č. j. 24 Co 203/2013-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání J. V., Ing. J. P. a R. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2013, č. j. 24 Co 203/2013-154, není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k závěru odvolacího soudu o tom, že je třeba odmítnout opravný prostředek proti usnesení o dědictví proto, že byl podán osobou jinou než účastníkem dědického řízení, za něhož lze považovat jen toho, s kým soud jako s účastníkem skutečně jednal, bez ohledu na to, zda jím mohl být nebo měl být a z jakého důvodu se dědického řízení neúčastnil srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek , roč. 1986, usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2788 / 99, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 92/97 , které bylo uveřejněno pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1855/98, které bylo uveřejněno pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001; k závěru odvolacího soudu o přednosti restitučních předpisů srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4983/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2449/2011, dále závěry přijaté ve Stanovisku Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod číslem 477, ročník 2005) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Závěr odvolacího soudu, že námitky o nedostatcích řádného zastoupení procesní předchůdkyně dovolatelů v dědickém řízení jinou dědičkou pouze podporují skutečnost, že s ní (ani s její zástupkyní) nebylo jako s účastnicí řízení skutečně jednáno, je správný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání J. V., Ing. J. P. a R. P. podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Dovolání MUDr. I. H., PhDr. J. H., Ing. O. H., A. L. a J. K. proti témuž usnesení Městského soudu v Praze Nejvyšší soud České republiky rovněž odmítl (podle ustanovení §243c odst. 3 věty první o.s.ř. a §218 písm. b) o.s.ř.), neboť nejsou k podání dovolání oprávněni (subjektivně legitimováni), protože nebyli účastníky řízení v projednávané věci a napadené rozhodnutí se netýká jejich práv a povinností.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu