ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2791.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2791/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně L. Č., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Havlíčkova č. 1682/15, za účasti 1) JUDr. L. V., zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 4 - Chodově, V Parku č. 2323/14, 2) prof. MUDr. R. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Havlíčkova č. 1682/15, 3) Bc. P. S. V., zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 4 – Chodově, V Parku č. 2323/14, 4) JUDr. O. V., zastoupeného Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 4 – Chodově, V Parku č. 2323/14, 5) Hlavního města Prahy se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Těšnov č. 1059/1, 6) Linke spol. s r. o. se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Schöfflerova č. 2013/33, IČO 48951293, zastoupené JUDr. Richardem Čičko, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové č. 533/28, 7) Technické správy komunikací hl. m. Prahy se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Řásnovka č. 770/8, IČO 63834197, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 - Smíchově, náměstí 14. října č. 159/6, a 8) České republiky – Státního pozemkového úřadu v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, o určení vlastnictví, o žalobách pro zmatečnost podaných Hlavním městem Praha proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. ledna 2006 č. j. 11 C 125/2004-105 opravenému usnesením ze dne 27. července 2006 č. j. 11 C 125/2004-143 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2007 č. j. 24 Co 398/2006-196 opravenému usnesením ze dne 3. prosince 2007 č. j. 24 Co 398/2006-208, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. srpna 2008 č. j. 11 C 125/2004-249 opravenému usnesením ze dne 15. června 2009 č. j. 11 C 125/2004-280 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2010 č. j. 24 Co 338/2008-319, 24 Co 275/2009, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2004, o dovolání Hlavního města Prahy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2013 č. j. 24 Co 321, 322/2012-565 opravenému usnesením ze dne 5. dubna 2013 č. j. 24 Co 321, 322/2012-574, takto:
I. Dovolání Hlavního města Prahy se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 10. 5. 2004 domáhala, aby bylo určeno, že je „vlastníkem ideálního podílu o velikosti 1/2“ na pozemcích parc. č. 504/8, 504/38, 504/40, 504/3, 504/7, 504/10, 504/11, 504/13, 421/1, 456 a 1761/148 a „o velikosti 3/4“ na pozemcích parc. č. 508 a 504/39, to vše v katastrálním území H. a obci P., a aby bylo rozhodnuto, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 3. 2004 č. j. PÚ 8715/93 „se zrušuje“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že uvedené nemovitosti byly převedeny na stát kupními smlouvami uzavřenými dne 11. 9. 1974 mezi žalobkyní a JUDr. F. J. jako prodávajícími a Výstavbou hl. m. Prahy („transformací“ vznikla IROP, inženýrská a realitní organizace Praha) jako kupující a dne 20. 6. 1980 mezi D. Š., žalobkyní a K. J. jako prodávajícími a Výstavbou hl. m. Prahy jako kupující a že tyto kupní smlouvy byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 3. 2004 č. j. PÚ 8715/93, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně, prof. MUDr. R. Č., R. J., JUDr. L. V., P. V. a O. V. nejsou vlastníky předmětných nemovitostí, neboť pozemkový úřad neshledal splnění podmínek uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. 1. 2006 č. j. 11 C 125/2004-105 opraveným usnesením ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 C 125/2004-143 rozhodl, že „žalobkyně L. Č. a oprávněná osoba JUDr. L. V. jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá jednou ideální polovinou, pozemků parc. č. 504/8, 504/38, 504/40 a části pozemku parc. č. 504/13 (všechny pozemky byly součástí pozemku dle PK parc. č. 504 role o výměře 6.547 m2), vše v k. ú. H., obec P.“, že „žalobkyně L. Č. a oprávněná osoba JUDr. L. V. nejsou vlastnicemi částí pozemků parc. č. 504/3, 504/7, 504/10, 504/11, 421/1, 456 a 1761/148 (všechny pozemky byly součástí pozemku dle PK parc. č. 504 role o výměře 6.547 m2), vše v k. ú. H., obec P.; za tyto pozemky jim Pozemkový fond České republiky převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví České republiky“, že „žalobkyně L. Č. a oprávněné osoby JUDr. L. V. a R. J. jsou podílovými spoluvlastnicemi, L. Č. 3/4 a JUDr. L. V. a R. J. každá 1/8, pozemků parc. č. 508 (dle PK parc. č. 508 role o výměře 80 m2) a parc. č. 504/39 (dle PK součásti pozemku parc. č. 507 role díl „a“ o výměře 1.351 m2), vše v k. ú. H., obec P.“, že „žalobkyně L. Č. a oprávněné osoby JUDr. L. V. a R. J. nejsou vlastnicemi části pozemku parc. č. 1761/148 (dle PK součásti pozemku parc. č. 507 role díl „a“ o výměře 1.351 m2) v k. ú. H., obec P.; za tento pozemek jim Pozemkový fond České republiky převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví České republiky“, stanovil lhůtu tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k „vrácení kupních cen ve výši 46.418,80 Kč, 960,- Kč a 35.149,- Kč“, rozhodl, že „tím se v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 3. 2004, č. j. PÚ 8715/93“, uložil účastníkům IROP, inženýrské a realitní organizaci Praha a Technické správě komunikací hl. m. Prahy povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 13.175,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Kaisera a JUDr. L. V. a R. J. 12.900,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jitky Šindelkové a rozhodl, že ve vztahu k Pozemkovému fondu České republiky nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů. Dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát na základě kupních smluv ze dne 11. 9. 1974 a ze dne 20. 6. 1980, které byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., a proto podle ustanovení §250j odst. 1 o. s. ř. a §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodl, že žalobkyně, JUDr. L. V. a R. J. jsou jako oprávněné osoby (prof. MUDr. R. Č., P. V. a JUDr. O. V. oprávněnými osobami neshledal pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb.) jejich vlastnicemi (s výjimkou částí pozemků parc. č. 504/3, 504/7, 504/10, 504/11, 421/1, 456 a 1761/148 v k. ú. H., které nelze vydat, neboť byly ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. zastavěny).
K odvolání účastníků řízení, povinných osob IROP, inženýrské a realitní organizace Praha, Technické správy komunikací hl. m. Prahy a Hlavního města Prahy, Městský soud v Praze – poté, co usnesením ze dne 13. 8. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-178 rozhodl, že „v řízení bude nadále pokračováno s účastnicí JUDr. L. V. (oprávněnou osobou), také jako s právní nástupkyní účastnice R. J. (oprávněné osoby), a zemřelé dne 14. 4. 2007“ - rozsudkem ze dne 15. 10. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-196 opraveným usnesením ze dne 3. 12. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-208 rozsudek obvodního soudu „ve spojení s opravným usnesením“ potvrdil ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a JUDr. L. V. jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá jednou ideální polovinou, pozemků parc. č. 504/8, 504/38 a 504/40 v k. ú. H., a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a oprávněné osoby JUDr. L. V. a R. J. jsou podílovými spoluvlastnicemi (L. Č. 3/4 a JUDr. L. V. a R. J. každá 1/8) pozemků parc. č. 508 a 504/39 v k. ú. H., zrušil jej ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a JUDr. L. V. jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá jednou ideální polovinou, části pozemku parc. č. 504/13 v k. ú. H., ve výroku o „vrácení kupních cen“ a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní, JUDr. L. V. a R. J. a IROP, inženýrskou a realitní organizací Praha a ve vztahu k Pozemkovému fondu České republiky a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, změnil jej ve výroku o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 3. 2004 č. j. PÚ 8715/93 tak, že toto rozhodnutí „se nahrazuje ohledně pozemků, kterých se týká potvrzující výrok“ rozsudku, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní, JUDr. L. V. a R. J. a Technickou správou komunikací hl. m. Prahy tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, vyslovil, že ve výrocích, kterými nebylo žalobě vyhověno, „zůstává rozsudek soudu I. stupně nedotčen“, a rozhodl, že žalobkyně a JUDr. L. V. jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení Technické správě komunikací hl. m. Prahy 1.338,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Cenklové. Shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že předmětné pozemky, které byly součástí zemědělského půdního fondu, byly převedeny do vlastnictví státu na základě kupních smluv uzavřených v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a že je proto „naplněn restituční titul uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě“. Dovodil, že identifikace pozemku v žalobě vyhovujícím výroku rozsudku obvodního soudu jako „části pozemku parc. č. 504/13 v k. ú. H., obec P.“ není bez vyhotovení geometrického plánu dostatečná, neboť na jejím základě by nemohl být proveden zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nesprávným shledal též výrok rozsudku obvodního soudu o „navrácení kupních cen“, neboť tento výrok nebyl součástí rozhodnutí pozemkového úřadu.
Obvodní soud pro Prahu 10 – poté, co usnesením ze dne 20. 6. 2008 č. j. 11 C 125/2004-242 rozhodl, že „v řízení bude dále pokračováno namísto IROP, inženýrské a realitní organizace Praha, IČ: 70885010, se sídlem Praha 1, V jámě 12, s Hlavním městem Prahou, IČ: 00064581, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2“ - rozsudkem ze dne 20. 8. 2008 č. j. 11 C 125/2004-249 opraveným usnesením ze dne 15. 6. 2009 č. j. 11 C 125/2004-280 rozhodl, že „žalobkyně L. Č. a oprávněná osoba JUDr. L. V. jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá jednou ideální polovinou, pozemků dle KN parc. č. 504/48, 504/50, 504/51 a 504/52, vše v k. ú. H., obec P., které byly vyjma prvního z nich zřízeny geometrickým plánem pro rozdělení pozemků č. 2385-7/2008 schváleným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, dne 6. 6. 2008 pod č. 2438/2008; citovaný geometrický plán tvoří přílohu tohoto rozsudku“, že „tím se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 3. 2004, č. j. PÚ 8715/93, v části, ve které bylo stanoveno, že žalobkyně L. Č. a oprávněná osoba JUDr. L. V. nejsou vlastníky pozemku dle PK části parc. č. 504 role v k. ú. H., obec P., odpovídající pozemku dle KN části parc. č. 504/13 v k. ú. H., obec P.“, uložil Hlavnímu městu Praha povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 11.375,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Kaisera a JUDr. L. V. 10.850,- Kč k rukám notáře JUDr. Ondřeje Holuba a na soudním poplatku za řízení před obvodním soudem České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 2.500,- Kč a rozhodl, že „ve vztahu k Pozemkovému fondu České republiky a dále ve vztahu mezi Prof. MUDr. R. Č., P. V. a O. V. na straně jedné a Hlavním městem Prahou na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ a že Hlavní město Praha je povinno zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení (usnesením ze dne 15. 6. 2009 č. j. 11 C 125/2004-282 tuto výši určil částkou 19.958,- Kč).
K odvolání žalobkyně a Hlavního města Prahy Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2010 č. j. 24 Co 338/2008-319, 24 Co 275/2009 potvrdil rozsudek obvodního soudu „ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2009 a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15. 6. 2009“ (s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a Hlavním městem Prahou, v němž jej změnil tak, že Hlavní město Praha je povinno zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13.536,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Kaisera) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a Pozemkovým fondem České republiky a ve vztahu mezi žalobkyní a prof. MUDr. R. Č., P. V., O. V. a společností Linke, spol. s r. o. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že Hlavní město Praha je povinno zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.021,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Kaisera a JUDr. L. V. 3.332,- Kč k rukám notáře JUDr. Ondřeje Holuba.
Dovolání Hlavního města Prahy proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2010 č. j. 24 Co 338/2008-319, 24 Co 275/2009 Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 3. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 2353/2010-374 jako nepřípustné odmítl.
Dovolání Hlavního města Prahy proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-196 Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. 6. 2011 č. j. 28 Cdo 477/2011-391 v části směřující proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku jako nepřípustné odmítl a v části směřující proti výroku tohoto rozsudku, kterým byl rozsudek obvodního soudu ve věci samé změněn, je zamítl.
Hlavní město Praha podalo dne 21. 1. 2011 žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 8. 2008 č. j. 11 C 125/2004-249 opravenému usnesením ze dne 15. 6. 2009 č. j. 11 C 125/2004-280 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2010 č. j. 24 Co 338/2008-319, 24 Co 275/2009 a dne 19. 9. 2011 žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2006 č. j. 11 C 125/2004-105 opravenému usnesením ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 C 125/2004-143 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-196 opravenému usnesením ze dne 3. 12. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-208. Žaloby shodně zdůvodnilo tím, že řízení je postiženo zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť bylo rozhodnuto o nárocích JUDr. L. V. a zemřelé R. J., jejímž procesním nástupcem se stala JUDr. L. V., ačkoliv tyto osoby nevyužily svého práva podat žalobu proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu ze dne 3. 3. 2004 č. j. PÚ 8715/193, a zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť „v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, a to pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. července 1993, č. j. 16 C 82/92-24, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 10. července 1995, č. j. 19 Co 561/93-59“, vydaným v řízení o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 11 C 125/2004-497 zamítl žalobu pro zmatečnost podanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-196 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2006 č. j. 11 C 125/2004-105; současně rozhodl, že ve vztahu mezi Hlavním městem Prahou a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a uložil Hlavnímu městu Praze zaplatit na náhradě nákladů řízení L. Č. a Prof. MUDr. R. Č. 13.560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Kaisera, a to „každému z nich v rozsahu 1/2 z celku, tj. částku 6.780,- Kč“, JUDr. L. V., JUDr. O. V. a Bc. P. S. V. 13.200,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Burzanovského, a to „každému z nich v rozsahu 1/3 z celku, tj. částku 4.400,- Kč“, společnosti LINKE spol. s r. o. 10.320,- Kč k rukám advokáta JUDr. Richarda Čičko a Technické správě komunikací hlavního města Prahy 10.320,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Cenklové. Usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 11 C 125/2004-504 Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl i žalobu pro zmatečnost podanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2010 č. j. 24 Co 338/2008-319, 24 Co 275/2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 8. 2008 č. j. 11 C 125/2004-249 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V obou usneseních dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 82/92, v němž byla žaloba oprávněných osob na vydání předmětných nemovitostí podaná podle zákona č. 87/1991 Sb. zamítnuta, nebylo rozhodováno o totožném předmětu řízení jako v projednávané věci, neboť bylo jednáno o nároku, který se opíral o jiný právní důvod. V případě řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 82/92 se jednalo o nároku opřeném o zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, kdežto v projednávané věci jde o nárok opřený o zákon č. 229/1991 Sb. K uplatněnému důvodu zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. uvedl, že „případné omezení přezkumu správního rozhodnutí ze strany soudu“ se netýká způsobu uspořádání vztahů mezi původními účastníky řízení, nýbrž pouze předmětu řízení, a že „o způsobu uspořádání vztahů mezi osobami oprávněnými a povinnými se potom rozhoduje v rámci žalobou vymezeného předmětu řízení“. Uzavřel, že žalobou L. Č. „bylo napadeno celé rozhodnutí pozemkového úřadu PÚ 8715/93, a soudy bylo v tomto rozsahu i rozhodnuto“.
K odvolání Hlavního města Prahy Městský soud v Praze – poté, co usnesením ze dne 14. 1. 2013 č. j. 24 Co 321, 322/2012-553 rozhodl, že v řízení bude pokračováno „na straně“ účastníka Pozemkový fond České republiky se „Státním pozemkovým úřadem České republiky, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Husinecká 1024/11a“ - usnesením ze dne 20. 2. 2013 č. j. 24 Co 321, 322/2012-565 opraveným usnesením ze dne 5. 4. 2013 č. j. 24 Co 321, 322/2012-574 potvrdil obě usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že „ve vztahu účastníků Hlavní město Praha, Technická správa komunikací a Státní pozemkový úřad České republiky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ a že Hlavní město Praha je povinno zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení L. Č. a MUDr. R. Č. 32.186,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Kaisera, JUDr. L. V., Bc. P. S. V. a JUDr. O. V. 18.513,- k rukám advokáta Mgr. Petra Burzanovského a společnosti Linke, spol. s r. o. 12.463,- Kč k rukám advokáta JUDr. Richarda Čičko. Uvedl, že předmětem řízení zahájeného žalobou L. Č., k níž se „připojily“ další oprávněné osoby JUDr. L. V. a R. J., bylo znovu posoudit, zda byly splněny podmínky podle zákona č. 229/1991 Sb. pro vydání rozhodnutí, že žalobkyně a další oprávněné osoby jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, zda se na tyto nemovitosti vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. a zda „je naplněn restituční titul“ podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) tohoto zákona, který je ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb. speciálním předpisem. Dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí vydané v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 82/92 „netvoří překážku věci rozhodnuté“, že pozemkový úřad ani soud „neměly o své pravomoci jakékoliv pochybnosti“, že jejich pravomoc v této věci byla nepochybně dána a že „nebyly vázány závěry v řízení o nárocích podle zákona o mimosoudních rehabilitacích“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podalo Hlavní město Praha dovolání. Namítá, že účastníci řízení podle části páté občanského soudního řádu mají postavení „samostatných účastníků“ ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení před pozemkovým úřadem a následně i před soudem dochází k rozhodování „o nároku týkajícím se oprávněných osob ve vztahu k jejich případnému spoluvlastnickému podílu“, který je „samostatným právem nezávislým na spoluvlastnickém podílu ostatních účastníků“, a že proto každá oprávněná osoba i v řízení podle části páté občanského soudního řádu „musí v případě, že chce zvrátit rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně svého spoluvlastnického podílu, podat samostatně žalobu“. Má proto za to, že odvolací soud měl v projednávané věci shledat za naplněný zmatečnostní důvod vymezený v ustanovení §229 odst. 1 písm. d) o. s. ř., spočívající v tom, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba, neboť rozsudky napadenými žalobami pro zmatečnost bylo rozhodnuto i o nárocích JUDr. L. V. a R. J. (potažmo jejích právních nástupců), ačkoliv tyto osoby ve lhůtě podle ustanovení §247 odst. 1 o. s. ř. žalobu nepodaly a „k žalobě se přidaly“ až po uplynutí této lhůty. Nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud neshledal zmatečnostní vadu uvedenou v ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a namítá, že v téže věci „existují dva protichůdné rozsudky“ vydané ve věcech, v nichž se shodní účastníci (jejich právní nástupci) domáhali získání předmětných pozemků do svého vlastnictví podle zákona č. 87/1991 Sb. (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 82/92) a podle zákona č. 229/1991 Sb. (v projednávané věci), čímž došlo k „narušení právní jistoty a důvěry v závaznost pravomocných rozhodnutí soudů“. Uvádí, že „pokud si pozemkový úřad (a následně též soud v řízení podle části páté o. s. ř.) osoboval pravomoc rozhodnout dle zákona o půdě ve věci, ve které již meritorně rozhodl soud dle zákona č. 87/1991 Sb., byl povinen podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů“. Jestliže by zvláštní senát dospěl k závěru, že pozemky „nespadají do působnosti zákona č. 87/1991 Sb., ale do působnosti zákona o půdě“, pak by zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 16 C 82/92 a navazující rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 1995 č. j. 19 Co 561/93-59 a rozhodl by, že příslušným rozhodnout o vydání pozemků je pozemkový úřad. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že obě usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se rozsudky napadené žalobami pro zmatečnost podanými dovolatelem zrušují a že se řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2004 zastavuje, nebo aby usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci záviselo rozhodnutí o žalobách pro zmatečnost, v nichž byly uplatněny důvody zmatečnosti uvedené v ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto) a v ustanovení §229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba), na vyřešení otázek procesního práva, zda pravomocné rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby, kterou oprávněná osoba uplatnila nárok na vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 87/1991 Sb.), zakládá překážku pravomocně rozhodnuté věci (rei iudicatae) v řízení o žalobě, kterou se oprávněná osoba domáhá u soudu rozhodnutí, že je vlastníkem stejné nemovitosti, podané podle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 229/1991 Sb.), a podle ustanovení části páté občanského soudního řádu poté, co o této věci pravomocně rozhodl pozemkový úřad podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a zda na základě této žaloby podané jen jednou z oprávněných osob může být věc projednána a rozhodnuta i vůči těm oprávněným osobám, které žalobu nepodaly. Protože tyto právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání Hlavního města Prahy proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Rozhodl-li správní orgán (tj. orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1 o. s. ř.) a o nichž podle zákona rozhodují správní orgány (srov. §7 odst. 2 o. s. ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (srov. §244 odst. 1 o. s. ř.); to neplatí, rozhodl-li o sporu nebo o jiné právní věci rozhodce nebo stálý rozhodčí soud, nebo jestliže se rozhodnutí správního orgánu v důsledku námitek nebo jiného obdobného úkonu účastníka právního vztahu učiněného před správním orgánem podle zvláštního zákona zrušuje nebo pozbývá účinnosti, anebo odkázal-li podle zvláštního právního předpisu správní orgán účastníky právního vztahu s jejich nároky na řízení před soudem (srov. §244 odst. 2 o. s. ř.). K návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta; tento návrh se nazývá žalobou (srov. §246 odst. 1 o. s. ř.).
Projednání věci soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu (§244 až 250l o. s. ř.) nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí.
Věc vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, na kterou se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. (srov. ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona), je právní věcí, která vyplývá z občanskoprávních vztahů a o níž podle zákona rozhoduje správní orgán - pozemkový úřad (srov. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.). Nabylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu právní moci, může být - jak vyplývá z ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř. - tatáž věc vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti projednána na návrh (na základě žaloby podané podle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. a §246 o. s. ř.) v občanském soudním řízení způsobem a za podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu (§244 až 250l o. s. ř.).
V řízení podle části páté občanského soudního řádu se přiměřeně užije též ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. (srov. §245 o. s. ř.), podle něhož jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání – jak plyne z citovaného ustanovení - tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když v novém řízení nejde o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby a nezavazuje tedy jen účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení (srov. §159a odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.).
V řízení o žalobě ve věci vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, o které rozhodl pozemkový úřad podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., by se jednalo o překážku věci pravomocně rozhodnuté, která by bránila opětovnému projednání věci, jestliže by soud již dříve – v řízení podle části páté občanského soudního řádu navazujícím na řízení před pozemkovým úřadem - pravomocně rozhodl o tom, zda oprávněná osoba je vlastníkem téže nemovitosti, neboť v takovém případě by již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o stejné věci. Projednání žaloby ve věci vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti však nebrání pravomocné rozhodnutí soudu, kterým bylo v řízení podle části třetí občanského soudního řádu rozhodnuto o žalobě oprávněné osoby na vydání téže nemovitosti podané proti povinné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť jde o rozhodnutí o jiném nároku než ve věci vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o které pravomocně rozhodl pozemkový úřad a kterou je soud na návrh toho, kdo tvrdí, že byl rozhodnutím pozemkového úřadu dotčen na svých právech, povinen projednat znovu.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby, kterou oprávněná osoba uplatnila nárok na vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., nezakládá překážku pravomocně rozhodnuté věci (rei iudicatae) v řízení o žalobě, kterou se oprávněná osoba domáhá u soudu rozhodnutí, že je vlastníkem stejné nemovitosti, podané podle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení části páté občanského soudního řádu po právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, že oprávněná osoba není vlastníkem této nemovitosti.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žaloby oprávněných osob na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. vydané v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 82/92 nezaložilo překážku pravomocně rozhodnuté věci v řízení o žalobě podané - po právní moci rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu ze dne 3. 3. 2004 č. j. PÚ 8715/193 o tom, že oprávněné osoby nejsou vlastníky těchto nemovitostí - podle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. u Obvodního soudu pro Prahu 10, kterou se žalobkyně domáhala rozhodnutí, že je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a že je proto správný závěr odvolacího soudu, že rozsudky soudů vydané v řízení o této žalobě nejsou postiženy zmatečností uvedenou v ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žaloba, jejímž podáním se zahajuje řízení podle části páté občanského soudního řádu, musí kromě obecných náležitostí podání (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat označení účastníků řízení, sporu nebo jiné právní věci, o které správní orgán rozhodl, a rozhodnutí správního orgánu, vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i to, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta a jak má být spor nebo jiná právní věc soudem rozhodnuta (srov. §246 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení §250f o. s. ř. soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem. Tímto rozsahem není vázán,
a) jestliže správní orgán řízení zahájil bez návrhu,
b) jde-li o taková společná oprávnění nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou jejich nositeli,
c) vyplývá-li z právního předpisu určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky.
Z dispoziční zásady ovládající občanské soudní řízení mimo jiné vyplývá, že věc, o níž rozhodl správní orgán, smí být v řízení podle části páté rozhodnuta nejen v takovém rozsahu, v jakém o ní rozhodl správní orgán, ale také v rozsahu vymezeném žalobcem; žalobci se proto v ustanovení §246 odst. 2 o. s. ř. ukládá, aby v žalobě vymezil, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta. Rozsah, v jakém soud věc projedná a rozhodne, je tedy určován jednak tím, o čem správní orgán pravomocně rozhodl, jednak požadavkem žalobce vyjádřeným v žalobě o tom, v jakém rozsahu má být soudem věc znovu projednána a rozhodnuta. Stanovením rozsahu, v němž má být věc projednána a rozhodnuta, se současně vymezuje, v jaké části zůstává rozhodnutí správního orgánu podáním žaloby nedotčeno.
Ze zásady, že věc bude v občanském soudním řízení projednána a rozhodnuta v takovém rozsahu, jaký označil žalobce, se v ustanovení §250f o. s. ř. uvádějí výjimky, které mají své opodstatnění v požadavku, aby všude, kde to vyžaduje povaha řešeného hmotného práva, nezůstala mimo rámec projednání a rozhodnutí věci taková část nároku, jejíž osud musí být podle hmotného práva stejný jako u jeho zbývající části.
Soud není vázán rozsahem, v němž se žalobce domáhá nového projednání a rozhodnutí věci tehdy, bylo-li řízení před správním orgánem zahájeno bez návrhu („z moci úřední“) nebo jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou jejich nositeli, anebo vyplývá-li z právního předpisu určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky. Pro společenství práv nebo povinností, které vyžaduje, aby se na všechny účastníky vztahovalo rozhodnutí správního orgánu, je charakteristické, že je doprovázeno tzv. nerozlučným společenstvím účastníků řízení. Kdyby žalobu podal jen některý z nerozlučných společníků, je rozhodnutí správního orgánu vždy dotčeno též ve vztahu k ostatním společníkům a soud věc projedná a rozhodne vůči všem nerozlučným společníkům, tedy i těm, kteří nepodali žalobu. Ve sporech nebo jiných právních věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, vzniká společenství účastníků svého druhu; i když jde z pohledu ustanovení §91 o. s. ř. o samostatné společenství, má také prvky společenství nerozlučného, neboť soud v těchto věcech není vázán návrhem a hmotněprávní povaha věci vyžaduje, aby na základě žaloby podané jen jedním z těchto společníků byla v řízení podle části páté občanského soudního řádu projednána a rozhodnuta věc i vůči ostatním společníkům.
Věcmi, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky, jsou též věci, v nichž se rozhoduje o nárocích oprávněných osob na vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb. Tento zákon stanoví, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 tohoto zákona a které ke dni jeho účinnosti drží povinné osoby, a že za nemovitosti, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo (jde-li o obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby) které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat, se oprávněným osobám poskytne (nejde-li o pozemek, za který byl poskytnut jiný pozemek) náhrada (srov. §4, §5, §6, §11, §14, §16 zákona č. 229/1991 Sb.). Protože ze zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že způsob vypořádání nároků oprávněných osob uplatněných podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k týmž nemovitostem musí být ve vztahu ke všem oprávněným osobám stejný, vyžaduje tato hmotněprávní povaha věci, aby na základě žaloby, kterou se jen jedna z oprávněných osob domáhá nového projednání a rozhodnutí věci poté, co o ní pravomocně rozhodl pozemkový úřad podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., byla v řízení podle části páté občanského soudního řádu projednána a rozhodnuta věc i vůči ostatním oprávněným osobám, které uplatnily své nároky k týmž nemovitostem podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a které jsou proto účastníky řízení o žalobě (srov. §250a odst. 1 o. s. ř. a §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.), tedy i těm, které žalobu nepodaly.
Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc plyne, že soudy v původním řízení na základě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala nového projednání a rozhodnutí věci jejího vlastnictví k předmětným nemovitostem poté, co o ní pravomocně rozhodlo Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 3. 3. 2004 č. j. PÚ 8715/193, správně věc projednaly a rozhodly i vůči dalším oprávněným osobám JUDr. L. V. a R. J. (její právní nástupkyni), které uplatnily své nároky k těmto nemovitostem podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., přestože samy žalobu nepodaly, a že je proto správný závěr odvolacího soudu, že rozsudky soudů vydané v řízení o této žalobě nejsou postiženy ani zmatečností uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Protože usnesení odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Hlavního města Prahy podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu