ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3320.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3320/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Nuslích, Oldřichova č. 299/23, proti žalovanému Podhoran Černíkov a. s. se sídlem v Černíkově č. p. 37, IČO 47718951, zastoupenému JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Kamenická č. 2378/1, o 146.496,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 101/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2012 č. j. 56 Co 350/2011-154, takto:
Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 144.396,- Kč s příslušenstvím, rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. března 2011 č. j. 4 C 101/2010-125 ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 144.396,- Kč s příslušenstvím, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2013 č. j. 56 Co 81/2013-243 a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. prosince 2012 č. j. 4 C 101/2012-215 (správně č. j. 4 C 101/2010-215) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech dne 24. 6. 2010 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 146.496,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného na základě pracovní smlouvy od 19. 10. 1992 zaměstnán jako dělník ve dřevovýrobě, že dne 24. 6. 2007 utrpěl pracovní úraz, při němž došlo k vnitřnímu poranění ramene pravé ruky žalobce, jehož léčba trvala déle než rok a jehož následkem je neschopnost žalobce nosit jakákoli břemena v pravé ruce, a že se žalovaným uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 8. 2008 „ze zdravotních důvodů“. Žalobce má proto za to, že mu podle ustanovení §67 odst. 1 zákoníku práce přísluší odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku, tj. v částce 144.396,- Kč. Žalobce zároveň uplatňuje na náhradě škody v souvislosti s pracovním úrazem ze dne 24. 6. 2007 „částku ve výši 2.100,- Kč představující jeho příspěvek na lázeňský pobyt“.
Okresní soud v Domažlicích – poté, co Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 22. 7. 2010 č. j. 6 C 219/2010-24 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Okresnímu soudu v Domažlicích – rozsudkem ze dne 8. 3. 2011 č. j. 4 C 101/2010-125 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 41.989,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Kabelkové. Dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro výplatu odstupného žalobci podle ustanovení §67 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalobce nedoložil lékařský posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče, případně rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, podle nichž nesmí dále konat dosavadní práci u žalovaného v důsledku pracovního úrazu ze dne 24. 6. 2007, a proto neprokázal, že jeho pracovní poměr skončil dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce. Nepřiznal žalobci ani nárok na náhradu škody ve výši 2.100,- Kč, neboť žalobce tento nárok „žádným způsobem neprokázal, pouze předložil seznam položek na osobním účtu“, a „nedoložil, že by uvedené finanční prostředky byly vynaloženy v souvislosti s pracovním úrazem žalobce dne 24. 6. 2007“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 1. 2012 č. j. 56 Co 350/2011-154 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 144.396,- Kč s příslušenstvím a zrušil jej v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 2.100,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že odstupné nelze žalobci přiznat, neboť žalobce neprokázal „existenci“ lékařského posudku vydaného lékařem zajišťujícím pro zaměstnance žalovaného závodní preventivní péči, popřípadě lékařem zvoleným žalovaným, z jehož obsahu by bylo nepochybné, že nesmí dále konat dosavadní práci u žalovaného pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, a tedy neprokázal, že by jeho pracovní poměr u žalovaného byl rozvázán z důvodů uvedených v ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce. V části, v níž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody ve výši 2.100,- Kč s úroky z prodlení, shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným a vytknul soudu prvního stupně, že nevyzval žalobce k doplnění žaloby v této části o potřebná skutková tvrzení a že vůči němu nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým podle jeho obsahu napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Namítá, že předložil soudu „množství lékařských zpráv“, ze kterých „jednoznačně“ plyne, že nemůže dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz. Dovolatel je toho názoru, že lékařský posudek „nemůže být ničím jiným než lékařskou zprávou, kterých předložil soudu nespočet“, a že za „rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, může sloužit i přezkumná činnost komise, která přezkoumávala rozhodnutí o přiznání plného invalidního důchodu“. Zdůrazňuje, že z jím předložených lékařských zpráv a ze znaleckého posudku MUDr. Noska ze dne 19. 1. 2012 vyplývá souvislost mezi skutečností, že nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, a dohodou o rozvázání pracovního poměru k žalovanému. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl, neboť závěry soudů obou stupňů jsou správné a jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 30. 4. 2012 č. j. 4 C 101/2010-191 zamítl žalobu co do částky 2.100,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 88.711,- Kč „ve splátkách po 500,- Kč měsíčně splatných vždy do každého posledního dne toho kterého měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek“ k rukám advokátky JUDr. Evy Kabelkové.
Krajský soud v Plzni – poté, co k odvolání žalobce usnesením ze dne 31. 7. 2012 č. j. 56 Co 447/2012-207 zrušil usnesení (správně rozsudek) soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a co Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 12. 12. 2012 č. j. 4 C 101/2012-215 (správně č. j. 4 C 101/2010-215) opětovně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 88.711,- Kč „ve splátkách po 500,- Kč měsíčně splatných vždy do každého posledního dne toho kterého měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto usnesení do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek“ k rukám advokátky JUDr. Evy Kabelkové - k odvolání žalobce usnesením ze dne 28. 3. 2013 č. j. 56 Co 81/2013-243 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 59.141,- Kč „v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč splatných vždy do každého posledního dne toho kterého měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto usnesení, pod ztrátou výhody splátek“ k rukám advokátky JUDr. Evy Kabelkové, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán dřívější rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že žalobce vykonával v pracovním poměru u žalovaného ode dne 19. 10. 1992 práci „dělníka ve dřevovýrobě“. Dne 24. 6. 2007 žalobce utrpěl pracovní úraz (vnitřní poranění pravého ramene), pro který byl od 25. 6. 2008 uznán plně invalidním. Dne 31. 8. 2008 žalobce a žalovaný uzavřeli písemnou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 8. 2008, v níž neuvedli důvod rozvázání pracovního poměru.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda podmínkou pro vznik nároku zaměstnance na odstupné při rozvázání pracovního poměru dohodou ze zdravotních důvodů podle ustanovení §67 odst. 1 zákoníku práce je, aby ještě před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru byl zařízením závodní preventivní péče vydán lékařský posudek, podle něhož zaměstnanec nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí. Protože odvolací soud tuto právní otázku posoudil jinak, než jak je řešena v ustálené judikatuře soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá odstupného, na které mu (podle jeho názoru) vzniklo právo při skončení pracovního poměru, k němuž došlo dohodou účastníků ke dni 31. 8. 2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb. a č. 126/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2008 (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákonů č. 210/1990 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 548/1991 Sb., č. 550/1991 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 15/1993 Sb., č. 161/1993 Sb., č. 307/1993 Sb. a č. 60/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 206/1996 Sb. a zákonů č. 14/1997 Sb., č. 79/1997 Sb., č. 110/1997 Sb., č. 83/1998 Sb., č. 167/1998 Sb., č. 71/2000 Sb., č. 123/2000 Sb., č. 132/2000 Sb., č.149/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 164/2001 Sb., č. 260/2001 Sb., č. 285/2002 Sb., č. 290/2002 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 130/2003 Sb., č. 356/2003 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 53/2004 Sb., č. 121/2004 Sb., č. 156/2004 Sb., č. 422/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 379/2005 Sb., č. 381/2005 Sb., č. 109/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 225/2006 Sb., č. 227/2006 Sb., č. 245/2006 Sb., č. 342/2006 Sb., č. 111/2007 Sb., č. 28/2008 Sb. a č. 189/2008 Sb., tedy podle zákona o péči o zdraví lidu ve znění účinném do 17. 10. 2008 (dále jen „zákona o péči o zdraví lidu“).
Podle ustanovení §67 odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §52 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, a zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle §56 zák. práce, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku. Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Byl-li se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože nesmí podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutím příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo pro onemocnění nemocí z povolání, a zaměstnavatel se zcela zprostí své odpovědnosti podle §367 odst. 1 zák. práce, odstupné podle věty druhé zaměstnanci nepřísluší.
Podle ustanovení §52 písm. d) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice.
Odstupné představuje plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově (zpravidla jako peněžitý příspěvek) zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním (skončením) jejich pracovního poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat (často složitou) sociální situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní práci. Zaměstnanec má ze zákona - jak vyplývá z ustanovení §67 odst. 1 zák. práce - právo na odstupné tehdy, jestliže ztratil dosavadní práci bez své viny z organizačních důvodů na straně zaměstnavatele, ze zdravotních důvodů, neboť nemůže pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání konat dosavadní práci, nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice; tím, že se odstupné poskytuje jako (nejméně) trojnásobek nebo dvanáctinásobek průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň tří nebo dvanácti měsíců pokračoval.
Odstupné při skončení pracovního poměru na základě dohody o jeho rozvázání ze zdravotních důvodů přísluší zaměstnanci - jak vyplývá z ustanovení §67 odst. 1 a §52 písm. d) zák. práce - jen tehdy, je-li důvodem rozvázání pracovního poměru okolnost, že zaměstnanec nesmí podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí. Pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci z jiných důvodů než pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí [a je-li proto dán důvod k výpovědi z pracovního poměru, kterou může dát zaměstnavatel zaměstnanci, uvedený v ustanovení §52 písm. e) zák. práce], odstupné ze zdravotních důvodů zaměstnanci nenáleží. Pro vznik práva zaměstnance na odstupné není rozhodující, zda okolnost, se kterou je zákonem spojeno právo zaměstnance na odstupné, je uvedena v dohodě o rozvázání pracovního poměru; ustanovení §67 odst. 1 zák. práce totiž nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik práva na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán.
Lékařskou posudkovou činnost, jejímž „předním úkolem“ je posuzování způsobilosti k práci, vykonávají v rámci léčebně preventivní péče, včetně závodní preventivní péče, zpravidla ošetřující lékaři (srov. §21 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu). Protože posuzování zdravotní způsobilosti fyzických osob k práci se uskutečňuje - jak uvedeno výše - v rámci závodní preventivní péče, je zřejmé, že pro vydání lékařského posudku o způsobilosti zaměstnance k práci, kupř. pro účely výpovědi ze zdravotních důvodů podle ustanovení §52 písm. d) zák. práce, je povolán v první řadě lékař zajišťující pro zaměstnance závodní preventivní péči (závodní lékař). Především lékaře zajišťujícího závodní preventivní péči je třeba - s ohledem na zákonem vymezený cíl a rozsah závodní preventivní péče (srov. §18a a §35a zákona o péči o zdraví lidu) - chápat jako příslušného lékaře, podle jehož posudku je zaměstnavatel povinen v zájmu zajištění bezpečného, nezávadného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí postupovat při zařazování do práce, eventuálně při převedení na jinou práci. Teprve tehdy, nepůsobí-li u zaměstnavatele lékař závodní preventivní péče, přichází v úvahu pro výkon lékařské posudkové činnosti lékař zvolený zaměstnancem ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 věty první zákona o péči o zdraví lidu.
Při zkoumání, zda byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. d) zák. práce, neboť zaměstnanec nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání, soudy, správní úřady a jiné orgány vycházejí z lékařského posudku, vydaného zařízením závodní preventivní péče, a z rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, jen tehdy, mají-li všechny stanovené náležitosti a nevzniknou-li žádné pochybnosti o jejich správnosti. V případě, že lékařský posudek (rozhodnutí příslušného orgánu, který lékařský posudek přezkoumává) nebude obsahovat všechny náležitosti nebo bude neurčitý či nesrozumitelný anebo že z postojů zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo z jiných důvodů se objeví potřeba (znovu a náležitě) objasnit zaměstnancův zdravotní stav a příčiny jeho poškození, je třeba v příslušném řízení otázku, zda zaměstnanec nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání, vyřešit (postavit najisto) dokazováním, zejména prostřednictvím odborných vyjádření orgánů veřejné moci, popřípadě znaleckých posudků (§127 odst. 1 o. s. ř.).
Lékařský posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče o způsobilosti zaměstnance k práci není aktem, z něhož by byl soud při zjišťování důvodu rozvázání pracovního poměru [tj. při zjišťování, zda k rozvázání pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem došlo z důvodů uvedených v ustanovení §52 písm. d) zák. práce] ve sporu o odstupné povinen vycházet. Zdravotní stav zaměstnance z hlediska jeho schopnosti dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, pro nemoc z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání proto může být posouzen lékařem i jinak a není vyloučeno ani to, že – nebyl-li zařízením závodní preventivní péče lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci vůbec vydán - bude pro účely zjištění důvodu rozvázání pracovního poměru zjišťován (zejména prostřednictvím odborných vyjádření orgánů veřejné moci, popřípadě znaleckých posudků) teprve v řízení o odstupné při skončení pracovního poměru ze zdravotních důvodů.
Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že zaměstnanci, který uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru, přísluší – bez ohledu na to, co bylo v této dohodě uvedeno jako důvod rozvázání pracovního poměru a zda byl v době uzavření dohody zařízením závodní preventivní péče vydán lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci - odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku, jestliže bude zjištěno, že zaměstnanec v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru nesměl pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání dále konat dosavadní práci a že tato okolnost byla skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru účastníků, a jestliže – byly-li důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pracovní úraz nebo onemocnění nemocí z povolání - se zaměstnavatel zcela nezprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání podle ustanovení §367 odst. 1 zák. práce (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 983/2013).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobci, který se žalovaným poté, co utrpěl pracovní úraz a co byl pro jeho následky uznán plně invalidním, uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodu, nelze přiznat odstupné, neboť žalobce neprokázal, že by byl příslušným lékařem vydán lékařský posudek, podle něhož by žalobce nesměl dále konat dosavadní práci u žalovaného pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, není správný. Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda žalobce byl v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru se žalovaným (dne 31. 8. 2008) vskutku nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce pro pracovní úraz ze dne 24. 6. 2007 a zda – v kladném případě - byla tato jeho pracovní nezpůsobilost skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru účastníků.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá - jak vyplývá z výše uvedeného – na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v jeho potvrzujícím výroku (spolu s usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 56 Co 81/2013-243 obsahujícím akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení) podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 144.396,- Kč s příslušenstvím [spolu s usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2012 č. j. 4 C 101/2012-215 (správně č. j. 4 C 101/2010-215) obsahujícím akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení] a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Domažlicích) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu