ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3599.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3599/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně OKD, a.s. se sídlem v Karviné - Doly, Stonavská č. 2179, IČO 268 63 154, proti žalovanému M. B., zastoupenému JUDr. Jindřiškou Hillovou, advokátkou se sídlem ve Studénce, nám. Republiky č. 653, o 222.562,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 244/2008, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2013 č. j. 16 Co 264/2012-130, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 17.7.2008 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 222.562,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného, který u ní pracoval jako dělník v dole, byla v průběhu roku 1994 zjištěna nemoc z povolání, a že žalobkyně mu poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 12.10.2007 byl žalovanému přiznán zpětně od 17.7.2002 částečný invalidní důchod v souvislosti s nemocí z povolání, „s výplatou od 7.3.2004“. Žalobkyně vyzvala dne 7.4.2008 žalovaného k vrácení přeplatku na vyplacených náhradách za ztrátu na výdělku za období od 7.3.2004 do 31.8.2007. Žalovaný však požadovanou částku 222.562,- Kč odmítl uhradit, vznesl námitku promlčení a uvedl, že nevěděl a ani nemohl předpokládat, že se jedná o nesprávně určené částky, které by měl žalobkyni vrátit.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 11.4.2012 č.j. 6 C 244/2008-83 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 34.625,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, ohledně částky 187.937,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 68% účtovaných nákladů řízení ve výši 39.098,- Kč na účet Okresního soudu v Novém Jičíně“. Soud prvního stupně posoudil vznesenou námitku promlčení podle ustanovení §329 odst. 1 zák. práce a §101 obč. zák. a dospěl k závěru, právo žalobkyně na vrácení neprávem vyplacených částek ve výši 100.875,- Kč za období od 7.3.2004 do 16.7.2005 je promlčeno. Od 17.7.2005 „do doby, než požádal o přiznání částečného invalidního důchodu, tedy do konce března 2007, byl žalovaný v dobré víře, že mu renta právem náleží“ (§331 zák. práce). Tím, že požádal o přiznání částečného invalidního důchodu, „došlo ke změně poměrů“, a „od této doby musel vědět, že v případě přiznání částečného invalidního důchodu bude povinen neprávem vyplacené částky zaměstnavateli vrátit“. Podle názoru soudu prvního stupně „nemůže jít k tíži žalovaného, že mu byl přiznán částečný invalidní důchod zpětně od 17.7.2002“. Teprve od 1.4.2007 již v dobré víře nemohl být, „když požádal o částečný invalidní důchod, neboť se změnil jeho zdravotní stav“. Proto ohledně částky 87.062,- Kč požadované za období od 17.7.2005 do 31.3.2007 byla žaloba zamítnuta, a přiznána byla pouze částka 34.625,- Kč, „kterou tvoří vyplacená renta za období od 1.4.2007 do 31.8.2007.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.4.2013 č.j. 16 Co 264/2012-130 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (jímž byla žalobci přiznána částka 34.625,- Kč s úroky z prodlení) a v části výroku II. (ve kterém byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 98.549,- Kč s příslušenstvím a o zaplacení úroku z prodlení) potvrdil, v další části výroku II. (jímž byla zamítnuta žaloba o 89.388,- Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 89.388,- Kč s úrokem z prodlení (který vyčíslil) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce za období od 7.3.2004 do 16.7.2005 je promlčen, „toliko provedl drobnou korekci“ neboť zjistil, že za uvedené období byla žalovanému vyplacena pouze částka 98.549,- Kč. Dále dovodil, že „okamžikem, kdy žalovaný podal sám žádost o přiznání částečného invalidního důchodu, a to od vzniku nároku (přičemž bylo zcela na vůli žalovaného, aby si stanovil pozdější datum přiznání invalidního důchodu)“, „se částky, které byly vyplaceny na náhradě za ztrátu na výdělku od 7.3.2004 staly částkami nesprávně vyplacenými, neboť byly vyplaceny v rozporu s ustanovením §195 resp. §371 zák. práce“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný do doby, než požádal o přiznání invalidního důchodu, tj. do konce března 2007, byl v dobré víře. Zdůraznil však, že „okamžikem podání žádosti o vyplacení částečného invalidního důchodu zpětně a přiznáním tohoto invalidního důchodu tato dobrá víra odpadla“, a že tedy „žalovaný věděl, případně musel z okolností předpokládat, že náhrada za ztrátu na výdělku, která mu byla vyplacena za dobu od 17.7.2005 do 31.8.2007 (tj. částka 89.388,- Kč) představuje částky neoprávněně určené, tedy částky nesprávně vyplacené“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost, který okamžik je rozhodující z hlediska závěru, že zaměstnanec, jemuž byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že, byl-li žalobci částečný invalidní důchod přiznán a zpětně vyplacen, staly se částky vyplacené zaměstnavatelem za tuto dobu částkami neprávem vyplacenými. Považoval za podstatné vyřešení otázky, zda zaměstnanci „zaniká dobrá víra, že mu zaměstnavatelem vyplacená náhrada za ztrátu na výdělku právem náleží, již okamžikem podání žádosti o přiznání částečného invalidního důchodu“, a zda rozhodnutím ČSSZ „dochází k absenci dobré víry u pobíratele náhrady za ztrátu na výdělku i u plnění přijatých v období, za které byl částečný invalidní důchod zpětně přiznán“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti výroku, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně o zaplacení částky 98.549,- Kč s příslušenstvím a o zaplacení úroku z prodlení) považuje za významné, zda je možné jednání pobíratele náhrady za ztrátu na výdělku, který sám požádá o přiznání částečného invalidního důchodu od vzniku nároku a tento důchod je mu zpětně přiznán, a který „tyto dvě přiznané platby“ přijme, považovat za jednání v dobré víře, a zda byl zákonný postup ČSSZ, kdy zpětně přiznala a vyplatila invalidní důchod žadateli, ač jí byla známa skutečnost, že žadatel pobírá také náhradu za ztrátu na výdělku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není přípustné. Jako důvod, pro který žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části ohledně částky 98.549,- Kč s příslušenstvím, je označeno řešení právních otázek souvisejících s problematikou tzv. dobré víry jako podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení. Takto vymezený dovolací důvod však není pro posouzení věci v uvedené zamítavé části významný (určující), neboť oba soudy založily své rozhodnutí na shodném závěru, že v uvedeném rozsahu je nárok za období od 7.3.2004 do 16.7.2005 promlčen, což dovolatelka nerozporovala. Dovolatelka se tedy dovolává přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí (jeho výroku), a proto muselo být dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky poté po zjištění, že dovolání, které proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný pracoval u žalobkyně od 4.4.1992 jako horník v dole. Dne 13.4.1994 mu byla zjištěna nemoc z povolání podle položky č. 28 seznamu nemocí z povolání – onemocnění HK z vibrací/středně těžká senzimotorická neuropatie nn. med., a žalobkyně mu pak poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v rozdílu mezi průměrným výdělkem a výdělkem důlního zámečníka, po rozvázání pracovního poměru mu pak byla vyplácena od 2.9.2003 tzv. fixní renta. Dne 24.5.2005 vzal na vědomí informaci žalobkyně, že je povinen oznamovat všechny skutečnosti mající vliv na poskytování náhrady nebo její výši, kromě jiného „veškeré změny týkající se důchodu“ s tím, že v opačném případě má žalobkyně „právo na vrácení neprávem vyplacených částek“. Dne 7.3.2007 podal žádost o částečný invalidní důchod a požádal, „aby důchod byl přiznán od vzniku nároku“. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 12.10.2007 byl žalovanému přiznán od 17.7.2002 částečný invalidní důchod v souvislosti s nemocí z povolání „s výplatou od 7.3.2004“; doplatek za dobu od 7.3.2004 do 7.11.2007 byl vyčíslen částkou 244.936,- Kč. Na náhradě za ztrátu na výdělku žalobkyně vyplatila žalobci od 7.3.2004 do 31.8.2007 celkem částku 222.562,- Kč; nárok na zaplacení této částky uplatnila u soudu dne 17.7.2008.
Odvolacímu soudu je třeba za tohoto stavu přisvědčit, že, jak podle ustanovení §195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2006, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce), tak podle ustanovení §371 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“), náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Na výši náhrady za ztrátu na výdělku tedy má vliv invalidní důchod poskytovaný v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a je vyloučeno, aby zaměstnanec pobíral jako náhradu za ztrátu na výdělku vyčíslenou jako rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a tzv. „výdělkem po pracovním úraze“ (bez přihlédnutí k invalidnímu důchodu pobíraného z téhož důvodu), a současně vedle toho zvlášť invalidní důchod poskytovaný v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, který by při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nebyl brán v úvahu (byl pominut).
Jestliže invalidní důchod poskytovaný v souvislosti s nemocí z povolání (pracovním úrazem) není při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku a při její výplatě zohledněn, představuje částka náhrady za ztrátu na výdělku rovnající se poskytovanému invalidnímu důchodu „z téhož důvodu“ plnění bez právního důvodu. Okolnost, že se jedná o plnění bez právního důvodu, je objektivní kategorií; vyjadřuje skutečnost, že výše poskytnutého plnění neodpovídá výši zákonného nároku, jehož způsob výpočtu je definován zákonem. Uvedené proto platí i tehdy, jestliže je částečný invalidní důchod poskytovaný pro následky nemoci z povolání (pracovního úrazu) přiznán zaměstnanci zpětně, a důvod pro poskytování náhrady za ztrátu na výdělku v tomto rozsahu odpadl, neboť při porovnání, na jaké plnění měl zaměstnanec nárok podle zákona a jakého plnění se mu dostalo, je - objektivně vzato – na místě závěr, že na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikl přeplatek. Pochybnostem, které mají účastníci o tom, zda správní orgán, který v rámci své pravomoci o přiznání částečného invalidního důchodu rozhodoval, měl přihlédnout k tomu, zda se žadateli o invalidní důchod dostává (dostávalo) náhrady škody na výdělku, nelze přisvědčit, protože nárok na dávku důchodového pojištění - invalidní důchod a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku jsou nároky na sobě navzájem nezávislé, jejichž předpoklady vzniku nelze jako předběžnou otázku přezkoumávat v rámci řízení o druhém nároku.
Plnění bez právního důvodu (včetně plnění z právního důvodu, který zde původně byl, ale který později odpadl) se považuje za jeden ze způsobů bezdůvodného obohacení; v zásadě platí, že získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele, musí je vydat [srov. ustanovení §243 odst. 1, 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném do 31.12.2006, a poté ustanovení §324 zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), a navazující ustanovení §451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na které uvedené ustanovení §324 zák. práce odkazuje].
Vydání bezdůvodného obohacení v pracovněprávních vztazích je specifické tím, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Uvedenou zásadu zakotvovala jak právní úprava účinná do 31.12.2006 (srov. §243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb.), tak i navazující právní úprava účinná od 1.1.2007 obsažená v ustanovení §331 zák. práce. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že tzv. dobrá víra se může uplatnit jedině, jestliže jde o částky vyplacené neprávem. Tam, kde zaměstnanec pobíral určité plnění po právu a v době jejich výplaty nejde ani o částky nesprávně určené ani o částky omylem vyplacené, se tato subjektivní kategorie nemůže uplatnit, neboť by bylo nelogické a protismyslné zabývat se tím, zda zaměstnanec věděl a mohl z okolností předpokládat, že částky, které legitimně pobírá, které jsou mu vyplácené z legitimního právního důvodu, jsou zároveň nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Odvolacímu soudu proto lze přisvědčit, že teprve „rozhodnutím o přiznání částečného invalidního důchodu ze dne 12.10.2007 se částky, které byly vyplaceny na náhradě za ztrátu na výdělku od 7.3.2004, staly částkami neprávem vyplacenými“, avšak nikoliv proto, že zde v dané době nebyl právní důvod pro jejich výplatu, nýbrž proto, že tento právní důvod jejich výplaty za dané období přiznáním invalidního důchodu (jeho doplatku) dodatečně odpadl a tím vzniklo bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu