ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.846.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 846/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce PhDr. S. T., zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Chrustenicích č. 208, proti žalovaným 1) F. P., a 2) Z. J., oběma zastoupeným JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 6/2010, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č. j. 24 Co 166/2012-191, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 13.12.2010 se žalobce domáhal určení, že „je dědicem zůstavitelky I. T., zemřelé dne 4.1.2007 (dále také jen „zůstavitelka“)“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v dědickém řízení „předložil originál“ allografní závěti zůstavitelky ze dne 22.8.2005, jíž „byl určen za jediného dědice veškerého majetku zůstavitelky“; že „uvedená závěť byla sepsána později“ než „vlastnoruční závěť zůstavitelky ze dne 7.7.1996“; že „novější závěť plně nahrazuje závěť dřívější“; že „zůstavitelka navíc v této listině sama současně výslovně odvolala svoji předchozí závěť“ a že „oba žalovaní zpochybnili pravost listiny“, přestože „listina je podepsána vlastní rukou zůstavitelky s tím, že z obsahu listiny plyne, že byla podepsána před dvěma svědkyněmi současně přítomnými a zůstavitelka před těmito svědkyněmi výslovně projevila, že listina obsahuje její poslední vůli, a na důkaz těchto skutečností jsou na listině připojeny podpisy obou svědkyní A. N. a A. P.“. Je proto přesvědčen, že „závěť zůstavitelky ze dne 22.8.2005 je závětí pravou, sepsanou zcela v souladu s ust. §476b obč. zák., kterou byla současně odvolána závěť předchozí“.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 13.10.2011, č.j. 3 C 6/2010-129, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) 1.500,- Kč, žalované 2) 1.500,- Kč a ČR – Okresnímu soudu v Kutné Hoře částku 5.232,- Kč. Soud prvního stupně vycházel z toho, že „A. P. byla dlužnicí žalobce a měla významný motiv vykonat pro žalobce službu v podobě vytvoření falza závěti“; že „A. N. je A. P. jednou z nejbližších osob a má zájem na jejím blahu“; že „zdravému smýšlení odporuje, že ani jedna ze svědkyň podle svých slov nevěnovala při diktování závěti pozornost obsahu“, přestože „svědkyně obsah závěti nevnímaly nebo zapomněly, obě živě líčily ostatní okolnosti při psaní závěti (kdo podal papír, komu patřila tužka, že došlo k rozepři ohledně myšlenek na smrt a že zůstavitelka vyprávěla, jak je žalobci zavázána)“; že proto výpovědi svědkyň závěti (A. N. a A. P.) i jejich písemné potvrzení na listině je „nevěrohodné“; že „nevěrohodné jsou také svědkyněmi popisované podmínky uložení a nálezu závěti“, když „nová závěť byla žalobcem předložena v dědickém řízení až v okamžiku, kdy se začal přít s žalovanými o majetek a potřeboval oporu pro své odvolání“; že „každému je známo, že i bez závěti musí určité dědické řízení proběhnout“; že se sice „v řízení neobjevil přímý důkaz o tom, že závěť byla vytvořena bez účasti I. T.“, že však „komplex důkazů nepřímých to prokazuje“; že „od sepsání závěti z roku 1996 se nezhoršil vztah mezi zůstavitelkou a žalovanou 2)“; že proto „nebyl žádný důvod, aby zůstavitelka svou dceru hodlala připravit o majetek, který jí dříve plánovala odkázat“; že „řada svědků popisovala, jaká byla skutečná vůle zůstavitelky a že majetek měl přijít žalované 2)“; že „několik svědků naopak potvrdilo, že žalobce se pokoušel zůstavitelku od nich do jisté míry izolovat“; že „samotná listina závěti vyvolává otázku, proč je písmo tolik nerovnoměrně rozložené“; že také text závěti „mimořádně přesně cituje podmínky občanského zákoníku pro vytvoření platné závěti nepsané vlastní rukou zůstavitele“ a „je třeba pochybovat, že zůstavitelka sama mohla takovou závěť vytvořit“; že se „jako nejpravděpodobnější jeví, že text byl vepsán na list, který byl ještě jako prázdný I. T. podepsán“; že s tím také „koresponduje vyjádření znalce MUDr. Svobody, že podpis na listině nejspíše nevyhotovila zůstavitelka s pokročilým onemocněním svalovou atrofií“, jehož závěr nevyvrátil ani posudek znalce MUDr. Jeřábka. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že „listinu datovanou 22.8.2005 I. T. nepodepsala“, a dospěl k závěru, že „listina z 22.8.2005, na jejímž konci se nachází podpis I. T., není její autentickou závětí“, neboť „nejde o projev I. T.“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.10.2012, č.j. 24 Co 166/2012-191, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „se určuje, že žalobce je dědicem zůstavitelky I. T., zemřelé dne 4.1.2007, ze závěti zůstavitelky ze dne 22.8.2005“, a žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 28.867,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.840,- Kč k rukám Mgr. Milana Edelmanna a České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře na náhradě nákladů řízení 6.632,- Kč. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování (o výslech znalců a výpověď žalovaných 1/ a 2/) a ohledně skutkového stavu vycházel ze zjištění, že „A. P. věrohodně a přesvědčivě popsala, za jakých okolností došlo k sepisu a podpisu závěti“, jakož i „co bylo obsahem listiny“; že „výpověď A. N. není v žádném zásadním rozporu s výpovědí této svědkyně, který by mohl mít vliv na hodnocení věrohodnosti těchto svědkyň“, a že „je z její výpovědi dostatečně zřejmé, že byla svědkyní sepisu závěti zůstavitelky, že tuto závěť vlastní rukou psala dle diktátu zůstavitelky“ a že „tuto listinu vedle zůstavitelky a A. P. také podepsala“; že tyto „při výslechu působily věrohodně, nestrojeně“ a „do tohoto obrazu zapadly i určité zmatky ve výpovědi svědkyně N.“ a že „nebyl zjištěn ani takový vztah svědkyň k žalobci, který by byl způsobilý znevěrohodnit jejich svědectví“; že „ani znalecké dokazování nevyloučilo pravdivost výpovědi svědkyň, respektive to, že pořízení závěti se odehrálo tak, jak svědkyně popsaly“, když „znalec Jeřábek uzavřel jednoznačně, že zůstavitelka k tomuto datu byla schopna se podepsat“, a že „stejně uzavírá i znalec Svoboda“, který „svůj závěr jen relativizuje tím, že se probíhající choroba mohla promítnout do charakteristiky písma“, avšak „výslovně nevyloučil, že by se zůstavitelka s ohledem na probíhající chorobu nemohla podepsat tak, jak je na závěti podepsaná“; že ani ostatní důkazy výpověďmi svědků „nevyvrátily skutečnosti prokázané výpověďmi svědkyň“ závěti a že ani důkazy účastnickými výpověďmi „nepřinesly žádná zjištění, která by mohla vyvrátit svědectví svědkyň závěti“, a proto odvolací soud vzal za prokázané, že zůstavitelka dne 22.8.2005 „v nemocničním zařízení za pomoci A. N. (která byla pisatelem) projevila do písemné listiny svou poslední vůli ve formě závěti, v níž vše odkázala svému manželovi“; že „listinu zůstavitelka vlastnoručně podepsala“; že „před svědkyněmi výslovně projevila, že jde o její poslední vůli“, a že „se svědkyně také na závěť podepsaly s tím, že z textu samotné listiny je zřejmé, že tak činily při vědomí, že jsou svědkyněmi závěti“. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že „závěť zůstavitelky ze dne 22.8.2005 splňuje formální náležitosti kladené zákonem na závěť zůstavitele, kterou nesepsal vlastní rukou“, a tedy že „žalobce je dědicem na základě platné závěti zůstavitelky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že „svým postupem zatížil řízení procesní vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, neboť, „přestože změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, v žádné fázi odvolacího řízení je nepoučil o tom, že má odlišný právní názor oproti soudu prvního stupně, neumožnil jim k svému právnímu názoru se vyjádřit, případně navrhnout důkazy“; že „je nepoučil v souladu s ust. §118a o.s.ř.“ a že „rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivým rozhodnutím“; že v rozhodnutí odvolacího soudu „absentuje zdůvodnění, v čem a proč považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za nesprávné“, a že „závěry znalců zcela opominul, resp. rozhodl v rozporu s jejich názory“. Mají za to, že „odvolací soud nesprávně zhodnotil závěť jako pravý projev vůle zůstavitelky“, když závěť „nevykazuje veškeré znaky dané dle ust. §476b obč. zák.“, neboť „na závěti chybí vlastnoruční podpis zůstavitelky, který by na závěť přidala po nadiktování závěti“; dovolatelé jsou totiž přesvědčeni, že na závěti je podpis zůstavitelky „z období před nástupem do nemocnice a před onemocněním ALS“. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce je závětním dědicem zůstavitelky, a navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že „zde není dán ani jeden z důvodů pro podání dovolání uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., kterými sami žalovaní své dovolání vymezují“, a navrhl, aby dovolání žalovaných bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu a obsahu přílohového spisu sp. zn. 24 D 58/2007 mimo jiné zjištěno, že I. T., zemřelá dne 4.1.2007 (dále jen „zůstavitelka“), měla manžela S. T. (žalobce) a dvě děti F. P. a Z. J. (žalované 1/ a 2/); že dne 7.7.1996 sepsala vlastní rukou listinu o vydědění žalovaného 1) a téhož dne také holografní závěť, jíž ustanovila dědičkou „veškerého svého majetku“ žalovanou 2); že Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 6.5.2008, č.j. 7 C 165/2007-29, který nabyl právní moci dne 28.5.2008, určil, že žalovaný 1) je dědicem zůstavitelky; že v dědickém řízení po zůstavitelce byla dále předložena allografní závěť sepsaná dne 22.8.2005 za účasti dvou svědkyň A. N. a A. P., jíž zůstavitelka ustanovila dědicem „veškerého svého majetku“ žalobce a jíž odvolala svou předchozí závěť z roku 1996; že žalovaní 1) a 2) zpochybnili platnost závěti zůstavitelky ze dne 22.8.2005 z důvodu, že se „nejedná o pravou závěť zůstavitelky“ a že tato listina je „neplatná a zfalšovaná“ a její obsah je „vykonstruovaný a neodpovídá přání“ zůstavitelky. Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 15.1.2010, č.j. 24 D 58/2007-249, řízení o dědictví po zůstavitelce přerušil a uložil žalobci, aby do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Kutné Hoře žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky. Vycházel ze závěru, že dědické právo žalobce se jeví jako méně pravděpodobné, neboť „je popíráno shodně ostatními účastníky“.
Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli; svědci se musí na závěť podepsat (§476b obč. zák.).
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení §476b obč. zák. je - jak vyplývá z jeho znění - platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2000, č.j. 21 Cdo 2985/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000). Požadavek, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení §476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), a že proto taková listina sama o sobě není - na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele; povolání svědků při pořízení závěti podle ustanovení §476b obč. zák. slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Žalovaní dovoláním namítají, že odvolací soud ohledně podpisu zůstavitelky na závěti ze dne 22.8.2005 „závěry znalců zcela opominul, resp. rozhodl v rozporu s jejich názory, přestože se jednalo o posouzení odborné otázky, a to kvality podpisu osoby postižené závažným neurologickým onemocněním pokročilou fází neurodegenerativního onemocnění typu ALS“.
Závěr o tom, zda zůstavitelka listinu – závěť ze dne 22.8.2005 tohoto dne vlastnoručně podepsala, představuje skutkové zjištění soudů.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Zjištění odvolacího soudu o tom, že zůstavitelka „dne 22.8.2005 v nemocničním zařízení za pomoci A. N. (která byla pisatelem) projevila do písemné listiny svou poslední vůli ve formě závěti, v níž vše odkázala svému manželovi“, že téhož dne „listinu vlastnoručně podepsala (nebránila jí v tom ani zdravotní překážka) a před svědkyněmi výslovně projevila, že jde o její poslední vůli“, a že svědkyně „se na závěť podepsaly“, když tak „činily při vědomí, že jsou svědkyněmi závěti“, z nichž odvolací soud dovodil, že listina ze dne 22.8.2005 obsahuje platnou závěť zůstavitelky, nemá oporu v hodnocení důkazů, které by bylo v souladu se zákonem.
Závěr o věrohodnosti výpovědí svědkyň A. N. a A. P. odvolací soud učinil, aniž by náležitě vzal v úvahu všechny okolnosti, které za řízení vyšly najevo, zejména se odvolací soud nevypořádal s rozporem mezi výpověďmi svědkyň A. N. a A. P. a žalobce ohledně časového údaje o předání listiny ze dne 22.8.2005 žalobci a skutečností, že předmětná závěť byla soudu doručena a do dědického spisu založena již dne 9.7.2009 (viz doplnění odvolání na čl. 201 sp. zn. 24 D 58/2007), tedy půl roku před údajným předáním listiny, na němž se shodli jak žalobce, tak svědkyně závěti [svědkyně A. N. při jednání před soudem prvního stupně dne 17.6.2010 přitom uvedla (č.l. 39), že „S. (žalobci) jsem tu listinu dávala až letos (rok 2010)“, což potvrdila také svědkyně A. P., která uvedla (čl. 40), že „listina se našla poté, co se dělaly stoupačky v pražském bytě … buď koncem r. 2009 nebo začátkem letošního roku (2010) … stoupačky se dělaly na podzim roku 2009“, což shodně uvedla také při jednání před odvolacím soudem dne 31.5.2012 (čl. 157); časový údaj o předání přitom potvrdil také žalobce (na čl. 117), který uvedl, že si sice „neuvědomuje přesně, kdy to bylo“, ale že mu volala pí A. N., že měli přestavovat stoupačky nebo co“]. Dále odvolací soud nepřihlédl k tomu, že, i když svědkyně A. N. tvrdila, že si z obsahu listiny sepisované dne 22.8.2005 podle jejího tvrzení pamatovala jen to, že šlo o „dopis, který byl takový plný lásky“, nepředala dopis po smrti zůstavitelky žalobci – přes výslovnou žádost zůstavitelky - s odůvodněním, že „nechtěla jitřit jejich vztahy, city, jejich bolest“. V této souvislosti nemělo zůstat stranou úvah odvolacího soudu ani hodnocení povahových vlastností A. N. její dcerou A. P. (hodnotila svoji matku A. N. jakou osobu „velmi pečlivou“ a předání závěti zůstavitelkou A. N. do jejího opatrování zdůvodnila tím, že A. N. „měla věci v pořádku“). Konečně odvolací soud nevzal náležitě v úvahu ani rozpory ve výpovědích žalobce a svědkyně A. P. v části popisující, jakým způsobem se žalobce dozvěděl o existenci závěti [A. P. uvedla, že „přišel na můj telefonát“, naopak žalobce uvedl, že mu volala A. N. (čl. 117)], a rozpory ve výpovědích svědkyně A. P., která při jednání u soudu prvního stupně nevěděla, zda měla A. N. při sepisu listiny podložku, při jednání před odvolacím soudem (které se konalo téměř za dva roky) však uvedla, že „listinu psaly na pevné podložce, já jsem ji tehdy přinesla z auta“, a to zejména v souvislosti s tím, že obsah samotné závěti („co komu odkazovala“) si svědkyně nevybavovala (přestože před soudem prvního stupně uvedla, že si „listinu četla před tím, než ji podepsala“) a na sepisování závěti po smrti zůstavitelky zcela zapomněla (přestože se zúčastnila pohřbu zůstavitelky). Odvolací soud nepřihlédl také k části výpovědi A. P., v níž svědkyně závěti popisuje, proč nepovažovala sepis listiny za významný (na čl. 157 - i když před odvolacím soudem uvedla, že sice „věděla, že jde o závěť“, a že „zůstavitelka věděla, že její nemoc už není léčitelná“, přesto sepis závěti „nebrala moc vážně“, neboť zůstavitelka „mívala všelijaké nápady“). Konečně odvolací soud nevysvětlil, z čeho dovodil, že „je zřejmé, že záležitost, kterou svědkyně P. vnímala jako půjčku se splátkou formou přenechání bytu do užívání, byla ukončena ještě před smrtí zůstavitelky“, když svědkyně A. P. nebyla k této otázce (podle obsahu protokolů) vůbec vyslechnuta (a to ani v řízení před odvolacím soudem) a svědkyně A. N. naopak existenci půjčky potvrdila jak v řízení před soudem prvního stupně (čl. 39), tak v řízení před odvolacím soudem (čl.156), a když inzerát o pronájmu bytu byl na webové stránky vložen (až) dne 23.10.2006 (čl. 34), tedy krátce před smrtí zůstavitelky. V této souvislosti přitom bylo namístě zvážit věrohodnost tvrzení žalobce, že nájemné za pronájem bytu mělo být uhrazeno „jednorázově na čtyři až pět let dopředu“ (čl. 169).
Rovněž při hodnocení schopnosti zůstavitelky podepsat se dne 22.8.2005 způsobem, jak je uvedeno na této listině, odvolací soud nevyhodnotil všechny důkazy provedené za řízení před soudy, které vypovídaly o rozhodných okolnostech. Nevzal náležitě v úvahu momentální stav zůstavitelky při podpisu závěti, jak jej popisovaly svědkyně závěti [A. N. uvedla (čl. 156), že zůstavitelka při podpisu „napůl ležela, napůl seděla“; z výpovědi svědkyně A. N. (čl. 157) vyplynulo, že zůstavitelka „byla celkově unavená a i to mluvení jí unavovalo“]; v této souvislosti odvolací soud nepřihlédl k listině – prohlášení zůstavitelky ze dne 18.4.2005 (čl. 13 dědického spisu), kde zůstavitelka popisuje svůj zdravotní stav tak, že „ztrácí cit v rukou“ a „obává se, zda se bude moci v nejbližší době vůbec podepsat“. Dovolací soud nesdílí (shodně se soudem prvního stupně) ani závěr odvolacího soudu ohledně hodnocení znaleckých posudků. Závěr o tom, že zůstavitelka podepsala předmětnou listinu dne 22.8.2005, odvolací soud totiž učinil, přestože - jak správně namítají žalovaní - znalec MUDr. Libor Svoboda v upřesnění k jím podanému znaleckému posudku ze dne 24.6.2011 (čl. 104) uvedl, že „pro rozvinutou chorobu typické výrazné svalové atrofie drobných svalů rukou spojené s jejich slabostí by nedovolily 22.8.2005 zůstavitelce tak pevný a jistý podpis bez zakolísání“, a při výslechu před odvolacím soudem zopakoval, že „je přesvědčen, že její podpis by měl nést určité známky onemocnění“, a uzavřel, že je „nepravděpodobné“, že by podpis zůstavitelky „takové známky onemocnění, postižení drobných svalů nenesl“, přitom v rozporu s jeho závěrem nebyl ani znalecký posudek MUDr. Jaroslava Jeřábka, který si však „netroufl srovnávat podpisy zůstavitelky“. Kromě toho odvolací soud neměl opomenout uvážit význam listinných důkazů obsahujících podpis zůstavitelky z doby před onemocněním a po onemocnění. V této souvislosti bylo namístě náležitě se vypořádat s podobností podpisů zůstavitelky na listinách datovaných s velkým časovým odstupem založených v dědickém spise na straně jedné [a to podpis zůstavitelky na jejím prohlášení ze dne 18.4.2005 (čl. 13) a na závěti ze dne 22.8.2005 v porovnání s podpisem zůstavitelky na prohlášení zůstavitelky o výlučném majetku žalobce s uvedeným datem 21.3.1992 (čl. 107), kdy nelze přehlédnout, že tyto podpisy vykazují naprosto shodné znaky (přestože listinu ze dne 21.3.1992 měla zůstavitelka podepisovat den po uzavření manželství s žalobcem)] a na straně druhé jejich odlišnost s podpisy zůstavitelky na závěti ze dne 7.7.1996 (čl. 35) a na listině, jíž zůstavitelka udělila generální plnou moc žalobci ze dne 13.6.2005 (čl. 30, tento podpis je přitom úředně ověřen a nese viditelné známky vlivu onemocnění); v souvislosti s výše uvedeným by nemělo zůstat bez povšimnutí tvrzení žalované 2), že se od žalobce dozvěděla, že „měl k dispozici pět prázdných papírů s podpisem zůstavitelky, kdyby bylo něco třeba“.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při hodnocení důkazů a všeho, co za řízení vyšlo najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo jinak vyšly za řízení najevo, a proto výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu stanovenému v ustanovení §132 o.s.ř.; nemohou proto obstát ani závěry odvolacího soudu, které učinil na základě těchto zjištění.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není již ze shora uvedených důvodů správný, nebylo třeba zabývat se dalšími námitkami dovolatelů a Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu