ECLI:CZ:NS:2014:21.ICDO.14.2014.1
KSPL 20 INS 5145,5146/2011
139 ICm 2401/2011,276/2012
sp. zn. 21 ICdo 14/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v insolvenčních věcech dlužníků F. K., a L. K., vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 5145/2011 a KSPL 20 INS 5146/2011, v incidenčních sporech žalobce Mgr. Milana Edelmanna , advokáta se sídlem v Chrustenicích č. 246 (pobočka v Plzni, Houškova č. 533) jako insolvenčního správce dlužníků proti žalované 1. faktorské s.r.o. se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husitská č. 107/3, IČO 26777355, zastoupené Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Školská č. 695/38, o popření pohledávek, vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm 2401/2011 a 139 ICm 276/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2012 č.j. 139 ICm 2401/2011, 139 ICm 276/2012, 101 VSPH 242/2012-85 (KSPL 20 INS 5145/2011 + KSPL 20 INS 5146/2011), takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Do insolvenčního řízení dlužníka F. K., vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 5145/2011, a do insolvenčního řízení dlužnice L. K., vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 5146/2011, která byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4.4.2011 č.j. KSPL 20 INS 5145/2011-A-5, KSPL 20 INS 5146/2011-A-5 spojena ke "společnému řízení", žalovaný přihlásil vůči oběma dlužníkům pohledávku ve výši 219.285,42 Kč z titulu "půjčky ze smlouvy o půjčce č. 1F 100595/2008 ze dne 27.11.2008" a "zákonného úroku z prodlení", pohledávku ve výši 396.259,72 Kč z titulu "úroků sjednaných ve smlouvě o půjčce č. 1F 100595/2008 ze dne 27.11.2008" a "zákonného úroku z prodlení", pohledávku 182.265,30 Kč z titulu "smluvní pokuty z důvodu prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky" ze smlouvy o půjčce č. 1F 100595/2008 ze dne 27.11.2008 a pohledávku 18.000,- Kč z titulu "smluvní pokuty z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení" ze smlouvy o půjčce č. 1F 100595/2008 ze dne 27.11.2008, vůči dlužníku F. K. pohledávku ve výši 48.022,- Kč z titulu "nákladů rozhodčího řízení" a pohledávku ve výši 216.657,08 Kč z titulu "zákonného úroku z prodlení ode dne zániku pojištění do dne usnesení o úpadku", a vůči dlužnici L. K. pohledávku ve výši 37.178,16 Kč z titulu "zákonného úroku z prodlení ode dne nabytí právní moci rozhodčího nálezu do dne usnesení o úpadku"; současně uvedl, že pohledávky jsou zajištěny zástavním právem k nemovitostem zřízeným podle "zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva" ze dne 27.11.2008.
Při přezkumném jednání, konaném u insolvenčního soudu dne 11.8.2011, žalobce (podle obsahu protokolu) uvedl, že všechny pohledávky přihlášené žalovanou "popírá co do pravosti a pořadí s odůvodněním, že společný titul těchto pohledávek, totiž smlouva o půjčce číslo 1F 100595/2008 z 27.11.2008 ve znění dodatku č. 1 z 27.7.2010, je absolutně neplatný pro neurčitost a rozpor s dobrými mravy" a že "z týchž důvodů shledává absolutně neplatnou též zástavní smlouvu ze dne 27.11.2008". Žalobce dále "konstatoval, že popřené pohledávky byly sice přihlášeny jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu, avšak on ve smyslu nejnovější judikatury vyšších soudů považuje tyto pohledávky za nevykonatelné, nicméně z opatrnosti bude podávat incidenční žalobu v zákonné lhůtě".
Žalobce se poté žalobami podanými u insolvenčního soudu dne 8.9.2011 domáhal, aby bylo určeno, že žalovaná "nemá za dlužníkem F. K." následující "zajištěné peněžité pohledávky" ve výši 219.285,42 Kč, 396.259,72 Kč, 182.265,30 Kč, 18.000,- Kč, 48.022,- Kč a 216.657,08 Kč, a aby bylo určeno, že žalovaná "nemá za dlužnicí L. K." následující "zajištěné peněžité pohledávky" ve výši 219.285,42 Kč, 396.259,72 Kč, 182.265,30 Kč, 18.000,- Kč a 37.178,16 Kč. Žaloby zdůvodnil zejména tím, že smlouva o půjčce č. 1F 100595/2008 ze dne 27.11.2008 a "zástavní smlouva o zřízení zástavního práva" ze dne 27.11.2008 jsou "zjevně neplatné" podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. Zástavní smlouva o zřízení zástavního práva totiž k nemovitostem dlužníků jednak zřizuje nejen zástavní právo, ale také předkupní právo jako právo věcné ve prospěch žalované a věcné břemeno užívání ve prospěch žalované, což ve svých důsledcích "de facto znamená" zřízení propadné zástavy, jednak stanoví smluvní pokuty ve výši odporující dobrým mravům.
Krajský soud v Plzni, který projednání obou incidenčních sporů usnesením ze dne 9.2.2012 č.j. 139 ICm 2401/2011-30 (139 ICm 276/2012-5), KSPL 20 INS 5145/2011 spojil "ke společnému projednání a rozhodnutí", rozsudkem ze dne 10.4.2012 č.j. 139 ICm 2401/2011-52, 139 ICm 276/2012 (KSPL 20 INS 5145/2011+5146/2011) určil, že "v insolvenčním řízení dlužníků F. K., a L. K., jejichž úpadek je řešen společným oddlužením plněním splátkového kalendáře, vedeném Krajským soudem v Plzni pod spis. zn. KSPL 20 INS 5145/2011, má žalovaná 1. faktorská s.r.o. se sídlem 250 01 Brandýs nad Labem, Stará Boleslav, Svatopluka Čecha 413, za jmenovanými dlužníky nezajištěné pohledávky, splatné oběma dlužníky společně a nerozdílně, a to ve výši jistiny půjčky 200.000,- Kč s úrokem z prodlení 19.285,42 Kč, smluvního úroku 361.410,- Kč s úrokem z prodlení 2.849,72 Kč a nákladů rozhodčího řízení 35.701,- Kč s úrokem z prodlení 1.477,16 Kč a dále za dlužníkem F. K. pohledávku ve výši 10.413,- Kč s úrokem z prodlení 1.908,- Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení", přičemž "v tomto rozsahu se žaloby zamítají", a že "žalovaná nemá za dlužníky F. K. a L. K. zajištěné pohledávky ve výši 182.265,30 Kč, 18.000,- Kč a 200.000,- Kč s úrokem ve výši 16.657,08 Kč z titulu smluvních pokut", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že přihlášené pohledávky žalované je třeba s ohledem na rozhodčí nález ze dne 20.10.2010 č. 003 SRKCR-021/2010 vydaný Mgr. Michalem Zalabákem považovat za vymahatelné, soud prvního stupně dovodil, že "přihlášené smluvní pokuty jsou pro rozpor s dobrými mravy neplatné" a že žalované svědčí proti oběma dlužníkům pouze pohledávky "ve výši jistiny půjčky 200.000,- Kč s úrokem z prodlení 19.285,42 Kč, smluvního úroku 361.410,- Kč s úrokem z prodlení 2.849,72 Kč a nákladů rozhodčího řízení 35.701,- Kč s úrokem z prodlení 1.477,16 Kč" a vůči dlužníku F. K. též pohledávka "ve výši 10.413,- Kč s úrokem z prodlení 1.908,- Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení". Ohledně "popřeného pořadí, resp. zajištění přihlášených pohledávek" soud prvního stupně dospěl k závěru, že "zástavní smlouva o zřízení zástavního práva" ze dne 27.11.2008 je podle ustanovení §169 písm.e) občanského zákoníku "o zákazu propadné zástavy" neplatná, neboť ujednání o tom, že "výběr způsobu zpeněžení závisí výhradně na rozhodnutí zástavního věřitele", a o "jistotě uspokojení všech nároků" žalované, doplněná o věcné předkupní právo, která "prakticky vylučují prodej zástavy jiné osobě než žalované", představují "ve svém souhrnu obcházení" ustanovení §169 písm.e) občanského zákoníku "o zákazu propadné zástavy".
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27.9.2012 č.j. 139 ICm 2401/2011, 139 ICm 276/2012, 101 VSPH 242/2012-85 (KSPL 20 INS 5145/2011 + KSPL 20 INS 5146/2011) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé "v napadené části, v níž bylo určeno, že zjištěné pohledávky žalované jsou pohledávkami nezajištěnými", a ve výroku o náhradě nákladů řízení; současně vyslovil, že "jinak zůstává nedotčen", a rozhodl, že "žalobce a žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení". Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že "zástavní smlouva o zřízení zástavního práva" ze dne 27.11.2008 "vede (v souvislosti s uzavřením ostatních ujednání v této smlouvě o věcném právu osobního užívání, věcného předkupního práva a v souvislosti se sjednanou nepřiměřenou výší smluvních pokut ve smlouvě o půjčce) k obcházení zákonného ustanovení §169 písm.e) občanského zákoníku" a že je proto neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Odvolací soud dále dovodil, že "sjednání zástavního práva za těchto okolností" je úkonem odporujícím dobrým mravům. Vzhledem k tomu, že jistina půjčky činila 200.000,- Kč a že jako zajištění byly sjednány smluvní pokuty, zástavní právo a "žalovaná též uplatnila úrok z prodlení", zástavní smlouva ztrácí sjednáním zřízení věcných práv užívání a předkupního práva "charakter zajištění původního závazku" a navozuje "situaci nemravného obohacení žalované na úkor dlužníka, jemuž poskytuje jako jediné plnění částku 200.000,- Kč proti vysoce úročené půjčce navýšené v případě jeho prodlení nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě, možnosti zakoupit v případě porušení jeho smluvních povinností (i méně závažných) jeho nemovitosti za cenu sníženou o cenu zřízeného věcného osobního práva užívání nemovitosti v celém rozsahu"; takovému právu nelze "podle ustanovení §3 a 39 občanského zákoníku přiznat právní ochranu". Námitku žalované, podle níž "zástavní smlouva zůstává platnou i za předpokladu, kdy některá jiná ujednání v zástavní smlouvě shledal soud neplatnými", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "důvod neplatnosti zástavní smlouvy spočívá v právě okolnostech jejího sjednání, které spočívají v uzavření souboru smluv, jejichž důsledek vede ke zneužití postavení žalované jako věřitelky na úkor dlužníka", a že proto "je zástavní smlouva neplatná jako celek spolu s ostatními ujednáními o věcném právu předkupním a osobním břemenu užívání".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle žalované "není pravdou, že by z některého ustanovení zástavní smlouvy ani jiné smlouvy uzavřené mezi žalovanou a dlužníky vyplývalo oprávnění, a to ani de facto, určit cenu nebo osobu nabyvatele zástavy"; požadavek na minimální hodnotu zástavy představuje pouze "opatření k tomu, aby výtěžek prodeje zástavy mohl pokrýt také potencionální příslušenství pohledávky s ohledem na celkovou sjednanou dobu splácení" a "zástava za žádných okolností nemohla ve prospěch žalované propadnout a ani nebylo, byť nepřímo, umožněno, aby ji žalovaná za předem určenou cenu získala". Žalovaná dále namítá, že ani tehdy, kdyby "kombinace zástavního práva, předkupního práva a práva věcného břemene měla být považována za konstrukci obcházející zákon", nelze dovodit "neplatnost zástavní smlouvy jako celku". Žalovaná poukazuje na ustanovení §41 občanského zákoníku, zdůrazňuje, že případná neplatná ujednání obsažená v zástavní smlouvě jsou "oddělitelná od těch ustanovení zástavní smlouvy, která představují základní náležitosti zástavní smlouvy", a dovozuje, že závěr o neplatnosti "zástavní smlouvy jako celku" je v rozporu se zákonem. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Uvedl, že závěr odvolacího soudu o propadné zástavě je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a že kumulace zástavního práva s dalšími "zajišťovacími instituty" v posuzovaném případě sledovala právě sjednání propadné zástavy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaná uzavřela s dlužníky dne 27.11.2008 smlouvu o půjčce č. 1F 100595/2008, podle níž jim poskytla půjčku 200.000,- Kč, kterou se dlužníci zavázali splácet po dobu 180 měsíců "ve snížené sazbě" po 3.190,- Kč měsíčně. Dne 27.11.2008 žalovaná uzavřela s dlužníky rovněž "zástavní smlouvu o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008", podle níž dali dlužníci do zástavy "budovu bydlení v části obce O. na parcelách st. 43/1 a st. 43/2 (LV 10002) a pozemek stavební parcela st. 43/1, vše zapsané na listu vlastnictví č. 307 pro katastrální území O., obec Ú." k zajištění "všech peněžitých pohledávek a jejich příslušenství, vyplývajících ze Smlouvy o půjčce č. 1F 100595/2008", které "představují zejména čerpanou jistinu, úroky včetně úroků z prodlení, smluvní pokuty a další nároky zástavního věřitele proti dlužníkovi, k jejichž zaplacení se dlužník zavázal ve Smlouvě o půjčce či které v souvislosti s ní ještě v budoucnu vzniknou, jakož i všechny peněžité pohledávky zástavního věřitele, které vznikly nebo v budoucnu vzniknout na základě této zástavní smlouvy", jakož i k zajištění "závazku dlužníka ze smlouvy o půjčce vrátit poskytnuté peněžní prostředky s úroky včetně úroků z prodlení, smluvní pokuty a dalších nároků zástavního věřitele v případě, že zástavní věřitel nebo dlužník podle smlouvy o půjčce od uvedené smlouvy odstoupí", podle níž dlužníci zřídili ve prospěch žalované k zastavovaným nemovitostem předkupní právo jako právo věcné, při jehož uskutečnění je zástavní věřitel "oprávněn proti kupní ceně započítat veškeré své právoplatné, dosud nesplacené pohledávky za dlužníkem", a podle níž dlužníci zřídili ve prospěch žalované "věcné břemeno, jemuž odpovídá právo zástavního věřitele bezplatně užívat zástavu"; ve smlouvě bylo dále (mimo jiné) dohodnuto, že zástavní právo, předkupní právo jako právo věcné a právo věcného břemene užívání "zanikají společně, a to jen a pouze tím, že pohledávky zástavního věřitele, zajištěné zástavním právem podle této zástavní smlouvy, budou plně uspokojeny, případně zajištěny jinou zástavou nebo jiným vhodným zajištěním, případně vzdá-li se zástavní věřitel uvedených práv, případně uzavřou-li smluvní strany dohodu o zániku zástavního práva, předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání", a sjednány případy, v nichž dlužníci zaplatí smluvní pokuty.
Za tohoto stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda je "zástavní smlouva o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27.11.2008 neplatná "jako celek", byla-li v ní sjednána tzv. propadná zástava nebo je-li některá její část postižena jiným důvodem neplatnosti podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že "zástavní smlouva o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" byla uzavřena dne 27.11.2008 - posoudit podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. a č. 384/2008 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 19.7.2009 (dále jen "obč. zák.").
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst.1 větu první obč. zák.), nestanoví-li zvláštní právní předpisy jiný způsob zpeněžení (srov. §154 obč. zák.).
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví; za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo může vzniknout také ze zákona (srov. §156 odst. 1 obč. zák.). Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (srov. §156 odst. 2 obč. zák.). Ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak [srov. §169 písm.e) obč. zák.].
Zástavní právo k nemovitým věcem vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. §157 odst.1 obč. zák.).
O tzv. propadnou zástavu se - jak vyplývá z výše uvedeného - jedná tehdy, bylo-li v zástavní smlouvě nebo v dohodě o vypořádání dědictví, na základě kterých bylo zřízeno zástavní právo, popřípadě v samostatně uzavřené smlouvě (dohodě) ujednáno, že zajištěná pohledávka nebude uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, ale tím, že zástava propadne zástavnímu věřiteli nebo že si zástavní věřitel ponechá zástavu za (v dohodě nebo smlouvě) určenou cenu; zvláštní zákon, který by "stanovil jinak" (a připouštěl uspokojení zajištěné pohledávky prostřednictvím tzv. propadné zástavy), předvídaný v ustanovení §169 písm. e) občanského zákoníku, dosud nebyl přijat. Propadnutí zástavy zástavnímu věřiteli nebo ponechání si zástavy zástavním věřitelem za určenou cenu se uskutečňuje - ve snaze zastřít skutečné (zakázané) právní jednání - nejrůznějšími "právními cestami", například kupní smlouvou, byla-li uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, který byl uveřejněn pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000), nebo smlouvou o postoupení pohledávky, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka zástavního věřitele byla uspokojena tím, že zastavená pohledávka se stane majetkem zástavního věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2006 sp. zn. 29 Odo 728/2003, který byl uveřejněn pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
V projednávané věci nejsou v "zástavní smlouvě o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27.11.2008 obsaženy ani ujednání o tom, že by při prodlení s plněním zajištěné pohledávky měla zástava připadnout žalované, ani dohoda o tom, že by si žalovaná mohla při prodlení s plněním zajištěné pohledávky ponechat zástavu za určenou cenu. Opačný závěr nelze úspěšně dovozovat z toho, že podle smlouvy "výběr způsobu zpeněžení závisí výhradně na rozhodnutí zástavního věřitele" a že si žalovaná "zajistila jistotu uspokojení všech svých nároků", neboť nic nenasvědčuje tomu, že by zástava měla (mohla) být podle smlouvy na návrh žalované zpeněžena jinak, než jak je předepsáno v ustanovení §165a odst.1 obč. zák. Kumulace zástavního práva se zřízením předkupního práva k zástavě jako práva věcného a práva věcného břemene užívání nemovitosti nesledovala (a ani - objektivně vzato - nemohla sledovat) "obcházení ustanovení §169 písm.e) obč. zák. o zákazu propadné zástavy"; jejím účelem zřejmě bylo dlužníkům zamezit nebo alespoň značně ztížit možnost prodeje nebo jiného zcizení zástavy třetí osobě a dosáhnout tak, aby dlužníci F. K. a L. K. setrvali v postavení zástavního dlužníka - nedošlo-li by k jiné dohodě - až do zániku zajištěných pohledávek.
Dovolací soud nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu o tom, že by "sjednání zástavního práva", zřízeného na základě "zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27.11.2008, bylo úkonem odporujícím dobrým mravům.
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. §3 odst.1 obč. zák.). Neplatný je právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. §39 obč. zák.).
Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy se považuje jednání, jehož skutečným cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní úpravou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými společenskými, kulturními a mravními normami vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Zástavní právo slouží - jak vyplývá z ustanovení §152 obč. zák. - k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu ani zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z uvedeného vyplývá, že zástavní právo nemůže - ohledem na své funkce a povahu - samo o sobě odporovat dobrým mravům. V rozporu s dobrými mravy (a tedy podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný) může být právní úkon, kterým se zakládá pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit zástavní právo; jestliže platně nevznikla pohledávka, pak ovšem tu není - s ohledem na svou subsidiárnost - ani zástavní právo. Okolnosti uvažované odvolacím soudem o "nemravném obohacení žalované" tedy mohou vést k závěru, že je (případně) v rozporu s dobrými mravy (některá) zajišťovaná pohledávka, nikoliv však jen zástavní právo, zřízené k jejímu zajištění.
Se soudy však lze souhlasit v tom, že jsou neplatná ujednání obsažená v "zástavní smlouvě o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27.11.2008, kterými bylo k zástavě zřízeno ve prospěch žalované předkupní právo jako právo věcné a věcné břemeno, jemuž odpovídá právo žalované bezplatně užívat zástavu "se všemi jejími součástmi, přírůstky a příslušenstvím".
Zřízení předkupního práva a věcného břemene k zástavě mělo podle vůle účastníků "zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27.11.2008 sloužit - jak vyplývá zejména z bodu VIII. odst.3 smlouvy, podle něhož zástavní právo, předkupní právo jako právo věcné a právo věcného břemene užívání "zanikají společně, a to jen a pouze tím, že pohledávky zástavního věřitele, zajištěné zástavním právem podle této zástavní smlouvy, budou plně uspokojeny, případně zajištěny jinou zástavou nebo jiným vhodným zajištěním, případně vzdá-li se zástavní věřitel uvedených práv, případně uzavřou-li smluvní strany dohodu o zániku zástavního práva, předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání" - k zajištění pohledávek žalované označených v bodě I. Smlouvy, k tomuto účelu však tato práva - objektivně vzato - sloužit nemohla; zřízení těchto práv samo o sobě neskýtá (a z jejich povahy vyplývá, že ani nemohou poskytnout) možnost uspokojení pohledávek žalované ze zástavy. Skutečný smysl zřízení těchto práv byl již zmíněn výše; jejich účelem zřejmě bylo dlužníkům zamezit nebo alespoň značně ztížit možnost prodeje nebo jiného zcizení zástavy třetí osobě a dosáhnout tak, aby dlužníci F. K. a L. K. setrvali v postavení zástavního dlužníka - nedošlo-li by k jiné dohodě - až do zániku zajištěné pohledávky, a tedy dlužníky v rozporu se zákonem omezit (po celou dobu do zániku zajištěných pohledávek) v možnostech nakládání se zástavou. Podle dovolacího soudu je za této situace na místě závěr, že "zástavní smlouva o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27.11.2008 je v ujednáních o zřízení předkupního práva a věcného břemene k zástavě ve prospěch žalované neplatná podle ustanovení §39 obč. zák.
Vztahuje-li se důvod neplatnosti - tak, jak je tomu v projednávané věci - jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu.
Z ustanovení §41 obč. zák. je zřejmé, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. K otázce možné částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, dovolací soud již dříve vyslovil závěr, že "oddělitelnost" části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, jakož i z účelu, který jednající právním úkonem sledoval; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., přičemž neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 254/96, který byl uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2007 sp. zn. 26 Odo 822/2006). Neoddělitelnost neplatné části právního úkonu tvrdí a prokazuje ten, kdo se dovolává neplatnosti právního úkonu v celém rozsahu.
I když je třeba při výkladu ustanovení §41 obč. zák. dávat podle zásady favor negotii přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy, a i když - obecně vzato - neplatnost jednotlivých ujednání obsažených v zástavní smlouvě zpravidla nečiní neplatnou celou zástavní smlouvu, je podle názoru dovolacího soudu v projednávané věci nepochybné, že z okolností, za nichž došlo k "zástavní smlouvě o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27.11.2008, a z účelu, který žalovaná jejím uzavřením sledovala, vyplývá závěr o obsahové neoddělitelnosti neplatné části smlouvy od zbytku tohoto právního úkonu; neplatná ujednání o zřízení předkupního práva a věcného břemene k zástavě ve prospěch žalované vtiskly "zástavní smlouvě o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27.11.2008 takové vlastnosti (zejména v důsledku šikany dlužníků při zajištění pohledávek žalované a pro snahu o získání nepřiměřeného prospěchu z nesplacené půjčky), pro které nemůže obstát jako celek.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl - i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - ke správnému závěru, že "zástavní smlouva o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27.11.2008 je neplatným právním úkonem a že proto nemovitost dlužníků není zajištěna sporným zástavním právem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu