ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1256.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1256/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. S., zastoupené JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Veleslavínova 371/19, proti žalovanému L. K. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 121/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2012, č. j. 11 Co 592/2012-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2012, č. j. 6 C 121/2010-54, ve znění usnesení ze dne 15. května 2012, č. j. 6 C 121/2010-62, výrokem pod bodem I. vypořádal zaniklé společné jmění manželů tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného budovu na pozemku parc. č. 172/1 – zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území a obci S., zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava na LV č. 436. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1.750.000,- Kč do 31. 12. 2012. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. října 2012, č. j. 11 Co 592/2012-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze zaniklého společného jmění manželů přikázal budovu – objekt bydlení v katastrálním území S., obec S. zapsanou na LV č. 436 do podílového spoluvlastnictví obou účastníků s podílem jedné poloviny u každého. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Protože dovolací řízení je řízením přezkumným, postupoval dovolací soud při posouzení této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle něhož věc posuzoval i odvolací soud.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
V případě, že žádný z účastníků nemá prostředky na vyrovnání vypořádacího podílu, připouští novější judikatura dovolacího soudu, posuzující vypořádání podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., přikázání domu do jejich podílového spoluvlastnictví; podílové spoluvlastnictví totiž v době účinnosti tohoto zákoníku umožňovalo soudu nařídit prodej věci a rozdělení výtěžku, což v řízení o vypořádání SJM možné nebylo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2846/2012). Výjimečnost takového postupu (viz rozhodnutí publikované pod č. 76/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) znamená jen to, že pro něj musí být dán zvláštní důvod; takovým důvodem je právě nezájem účastníků o dům a neschopnost podíl vyplatit. Pokud jde o námitku, že na dům je vedena exekuce ve prospěch nároku dcery účastníků na výživné, se poznamenává, že tato skutečnost zůstala v rovině tvrzení a nebyly k ní nabídnuty žádné důkazy. Nicméně je nepochybné, že v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k domu bude nutno k případné exekuci přihlédnout v neprospěch žalovaného; žalobkyně by tak neměla být krácena.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2014
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.
předseda senátu