ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1281.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1281/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo nám. 65, proti žalované J. V. , zastoupené JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 9 C 82/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 17 Co 368/2011-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.518,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Ladislavy Lebedové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě dále jen („soud prvního stupně“) vypořádal společné jmění účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal blíže specifikované movité věci v celkové hodnotě 4.500,- Kč (výrok I.), a dále k úhradě zůstatek dluhu u Komerční banky, a. s. ze smlouvy o úvěru č. 05220220012 ve výši 59.210,88 Kč a zůstatek dluhu u společnosti Matco, s. r. o. ve výši 17.302,- Kč (výrok II.). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal blíže specifikované movité věci v celkové hodnotě 74.380,- Kč (výrok III.), pohledávku vůči M. S. ve výši 156.550,02 Kč (výrok IV.), a dále k úhradě zůstatky dluhů u Komerční banky, a. s. ze smlouvy o úvěru č. 0520403220136 ve výši 156.550,02 Kč, u GE Money Bank, a.s. ve výši 57.320,52 Kč a u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. ve výši 35.423,90 Kč (výrok V.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání jeho podílu částku 10.786,87 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.).
Spornou byla mezi účastníky pohledávka vůči M. S. ve výši 156.550,02 Kč a s ní související závazek účastníků řízení vůči Komerční bance, a. s. ze smlouvy o úvěru č. 0520403220136 ve výši 156.550,02 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli za trvání manželství dne 16. 12. 2003 s Komerční bankou, a. s. smlouvu o osobním úvěru č. 0520403220136, na jejímž základě čerpali finanční prostředky ve výši 200.000,- Kč, které obratem poskytli matce žalované M. S. na úhradu jejích dluhů. M. S. se s účastníky dohodla, že jim bude takto získané finanční prostředky splácet ve splátkách korespondujících se splátkami úvěru, poskytnutého účastníkům Komerční bankou, a. s. Pohledávku účastníků za matkou žalované z titulu smlouvy o půjčce i dluh účastníků vůči Komerční bance, a. s., vyplývající ze smlouvy o úvěru z 16. 12. 2003, považoval soud prvního stupně za součást společného jmění účastníků. Protože po rozvodu manželství splácela dluh výlučně „žalovaná společně se svojí matkou“, přikázal soud prvního stupně zůstatek dluhu k úhradě žalované. Žalované přikázal i související pohledávku vůči M. S. (matce žalované). K námitce žalované, že pohledávka vůči její matce je promlčená, uzavřel, že bylo-li mezi účastníky řízení a matkou žalované dohodnuto splácení ve splátkách korespondujících se splátkami Komerční bance, a. s., jak bylo i plněno, a zůstatek dluhu účastníků je shodný se zůstatkem jejich pohledávky vůči M. S., nemohlo k promlčení pohledávky dojít. Za nedůležitý proto považoval soud prvního stupně i žalovanou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ohledně stanovení obvyklé hodnoty pohledávky účastníků za matkou žalované.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 17 Co 368/2011-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že §149 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nestanoví žádná hlediska pro určení, které konkrétní věci či pohledávky ze společného jmění manželů mají být každému z manželů přikázány. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1054/2004 uvedl, že lze-li uvažovat o možnosti přikázání (eventuálně) promlčené pohledávky pouze jednomu z účastníků, pak je možno stejným způsobem uvažovat o přikázání pouze jednomu z účastníků pohledávky, jejíž dobytnost je snížena z jiných důvodů, kupříkladu z důvodů nižší bonity dlužníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že nalézací soudy neprovedly jí navržený důkaz znaleckým posudkem ke zjištění skutečné hodnoty pohledávky za M. S. a v nedostatečném poučení o potřebě prokázat sníženou bonitu M. S. Dále nesouhlasí se způsobem, jakým nalézací soudy posoudily otázku existence, právní povahu a výši pohledávky účastníků za M. S., a se způsobem vypořádání této pohledávky mezi účastníky. Vymezila přitom následující právní otázky:
a) „zda a za jakých podmínek může soud v rámci vypořádání SJM přikázat pohledávku se sníženou dobytností jen jednomu z manželů,“ a
b) „jakým způsobem se promítne snížená dobytnost pohledávky do výpočtu hodnoty podílů obou účastníků a potažmo pak do výše případné pohledávky z titulu vyrovnání podílů“.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí netrpí žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu není ani zásadně právně významné.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů a pravomocnému rozhodnutí o žalobě na vypořádání společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. listopadu 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Právní úprava společného jmění manželů v rámci úpravy vypořádání (§149 odst. 3 obč. zák.) nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány. Jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011), resp. kdyby nezahrnula právně významné skutečnosti. Tak tomu v dané věci nebylo.
Nalézací soudy opřely svůj závěr o přikázání pohledávky za M. S. žalované o skutková zjištění, která v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu, podle nichž M. S. (matka žalované) postupně splácí žalované svůj závazek ze smlouvy o půjčce a žalovaná následně splácí úvěr Komerční bance, a. s. Přihlédly tedy k blízkému příbuzenskému vztahu žalované a její matky a ke způsobu, jakým dochází k postupné úhradě přikázané pohledávky. Za těchto okolností nelze hodnotit jako nepřiměřenou úvahu o přikázání celé pohledávky žalované, a to i přes tvrzenou sníženou „dobytnost“ pohledávky s ohledem na majetkové poměry matky žalované. Protože podle skutkových zjištění nalézacích soudů dochází, a v minulosti docházelo, ze strany matky žalované k úhradě závazku ze smlouvy o půjčce ve sjednaných splátkách, zahrnuly nalézací soudy správně do hodnoty podílu celou výši zjištěné pohledávky.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolací soud proto neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady za jeho zastoupení advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 4.260,- Kč, stanovenou podle §6, §8 odst. 6, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 4.560,- Kč, a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 958,- Kč, celkem tedy 5.518,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu