ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1493.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1493/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. M. a b) H. M., zastoupených Mgr. Petrem Filipi, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, IČO: 00020478, a 2) České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, IČO: 60162694, s adresou pro doručování: Ministerstvo obrany, Agentura pro právní zastupování, poštovní přihrádka 154, náměstí Svobody 471, Praha 6, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C 5/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2011, č. j. 28 Co 227/2011-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 7 C 5/2009-102, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vydání náhradního pozemku o výměře 3.859 m2, odpovídajícího charakterem pozemkům parc. č. 989/6 a parc. č. 995/13 v k. ú. J. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 14. července 2011, č. j. 28 Co 227/2011-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že odvolací soud nesprávně vyložil konstrukci a podmínky vydání náhradních pozemků. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila a žalovaná 2) navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. července 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo
bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
V dané věci přichází do úvahy přípustnost dovolání žalobců jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého může být dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měly dovolatelky právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatelé žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
V dané věci se žalobci domáhali vydání náhradního pozemku „analogicky“ podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Tvrdili, že jim byla způsobena majetková křivda, neboť byli zbaveni možnosti vykonávat svá vlastnická oprávnění ke shora uvedeným pozemkům v k. ú. Jirny tím, že k nim bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch Ministerstva obrany k zajištění obrany státu a nyní jsou omezeni v jejich užívání tím, že je na nich vyhlášeno pásmo hygienické ochrany vodních zdrojů druhého stupně. Domnívají se, že by jim měla být za znehodnocené pozemky poskytnuta náhrada, neboť jde o obdobnou situaci jako při vydávání náhradních pozemků v restitučním řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pozemky „nepřešly na stát v uvedeném rozhodném období žádným ze způsobů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) až k) zákona o mimosoudních rehabilitacích a stát je ani nepřevzal bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích“. Jestliže odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobcům nevznikla žádná majetková křivda ve smyslu restitučních předpisů, a nemohou se tedy domáhat vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě, je jeho rozhodnutí správné a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že přechodem věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě se nemusí ve všech případech rozumět přechod vlastnického práva; zákon o půdě totiž v tomto ustanovení nepoužívá dikce, že přešlo vlastnictví nebo vlastnické právo původního vlastníka na stát nebo právnickou osobu, ale že přešla věc (nemovitost). Tak např. v rozsudku ze dne 25. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 1177/96, vyslovil dovolací soud názor, že pro posouzení, zda má být použito v dané věci zákona o půdě, není rozhodující, zda na stát nebo právnickou osobu přešlo vlastnické právo k nemovitosti, nebo došlo k jejímu přechodu na stát nebo právnickou osobu cestou faktického odnětí.
Jestliže však nedošlo ani k přechodu vlastnického práva, ani k přechodu předmětných pozemků na stát formou jejich faktického odnětí, není dán nárok podle zákona o půdě na jejich vydání či na vydání náhradních pozemků.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že omezení užívání pozemků jejich zařazením do pásma hygienické ochrany vodních zdrojů nezakládá nárok žalobců na vydání náhradního pozemku, pouze možnost domáhat se náhrady finanční.
Podle §30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2013, za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů náleží vlastníkům těchto pozemků a staveb náhrada, kterou jsou povinni na jejich žádost poskytnout v případě vodárenských nádrží vlastníci vodních děl umožňujících v nich vzdouvání vody, v ostatních případech oprávnění (§8) k odběru vody z vodního zdroje; je-li jich více, poměrně podle povoleného množství odebírané vody. Nedojde-li o poskytnutí náhrady k dohodě, rozhodne o jednorázové náhradě soud.
Náhradu tedy chápe zmíněné ustanovení vodního zákona jako náhradu finanční (jednorázová náhrada), nikoli jako náhradu ve formě náhradního pozemku.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu