ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.151.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 151/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. O. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalovaným: 1) A. E., 2) E. E., o uložení povinnosti zdržet se užívání části nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 3/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2013, č. j. 53 Co 223/2008-340, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2008, č. j. 34 C 3/2005-221, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným povinnost, aby se zdrželi užívání části dvojgaráže situované v domě č. p., v k. ú. S., označené ve výkresu Ing. L. P., který je nedílnou součástí rozsudku, jako „A“ o celkové plošné výměře 15,5 m2, a to ode dne právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem II. žalovaným uložil povinnost zdržet se užívání části pozemku parc. č. 4199/68 v k. ú. S., označeného ve výkresu Ing. L. P. písmenem „A“ o celkové plošné výměře 133,1 m2,
a to počínaje dnem právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali původní žalovaní - manželé P.
- odvolání. V průběhu odvolacího řízení rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací na návrh žalobkyně podle §107a o. s. ř., že v řízení bude nadále pokračováno s právními nástupci žalovaných, A. a E. E. Manželé E. se zavázali, že budou respektovat způsob užívání dvojgaráže a části pozemku parc. č. 4199/68 stanovený žalobkyní. Žalobkyně podle odvolacího soudu ani netvrdila, že by noví spoluvlastníci jí stanovený způsob užívání nerespektovali. Odvolací soud vzal ve smyslu §154 odst. 1 o. s. ř. za závazný hmotněprávní stav existující ke dni vyhlášení svého rozhodnutí s tím, že žalovaní již do práva žalobkyně nezasahují; rozsudkem ze dne 3. června 2013, č. j. 53 Co 223/2008-340, proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů tak, že „uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 0,- Kč“. Výrok o náhradě nákladů řízení opřel
o §142 odst. 1 a o §150 občanského soudního řádu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá
o §237 „o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné.
V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.
Nelze přijmout tvrzení dovolatelky, že pro rozhodování odvolacího soudu je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. „I pro rozsudek odvolacího soudu je rozhodující stav v době jeho vyhlášení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009). To je zřejmé i z toho, že v odvolacím řízení lze uplatnit skutečnosti, které nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozsudku soudu prvního stupně (§205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.); jde i o skutečnosti, které mění hmotněprávní stav věci.
Pokud jde o náhradu nákladů řízení, dovolací soud poukazuje na to, co již dříve vyslovil v této věci v rozsudku ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 1638/2009: „Občanský soudní řád v platném znění neobsahuje ustanovení, které by v případě, že byla pro změnu chování žalovaného zamítnuta žaloba, která byla podána důvodně, výslovně umožňovalo uložit úspěšnému žalovanému povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení; v takovém případě uložení této povinnosti žalovanému umožňuje postup podle §146 odst. 2 o. s. ř.“ Jestliže žalobkyně za této situace pokračovala v řízení přesto, že její právo již nebylo podle skutkových zjištění soudů v nalézacím řízení (a těmi je dovolací soud vázán) porušováno, vzala na sebe nejen riziko neúspěchu žaloby ve věci samé, ale i důsledky v oblasti nákladů řízení; odvolací soud pak správně s ohledem na §150 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ty by jinak podle výsledku sporu musela platit žalobkyně).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu