ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1848.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1848/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně K. Z., zastoupené JUDr. Vladimírem Hamplem advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4, proti žalovanému nezl. M. P., zastoupenému zákonným zástupcem – otcem M. P., o výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 78/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2012, č. j. 8 Co 648/2009-211, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2009, č. j. 13 C 78/2008-75, v řízení vedeném původně proti žalovanému 1) B. Z. a žalovanému 2) nezletilému M. P. rozsudkem ze dne 9. června 2009, č. j. 13 C 78/2008-75, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost umožnit žalobkyni výkon práva věcného břemene zřízeného darovací smlouvou ze dne 13. 5. 1987, váznoucího na nemovitostech zapsaných na LV č. 627 pro obec N. a katastrální území N. (správně D.) u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín, a to na budově – rodinný dům na pozemku parc. č. st. 711 a pozemcích parc. č. st. 711, parc. č. 296/6 a parc. č. 296/9, spočívajícího v právu nedílného doživotního bezplatného práva užívání bytu sestávajícího z bytové jednotky v přízemí o jedné kuchyni a třech pokojích, koupelny, společného WC v mezipatře budovy, z užívání garáže, společného sklepu a ze společného užívání dvora, vedlejší stavby, obou zahrad s braním užitku ovoce a zeleniny, v umožnění volného přístupu a odchodu ke všem vyhrazeným místnostem a prostorám, jejich užívání a spoluužívání a v umožnění přijímat v kteroukoliv denní i noční hodinu návštěvy příbuzných a známých.
Výrokem pod bodem II. rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zdržet se veškerého jednání, kterým je bráněno žalobkyni ve výkonu práva věcného břemene zřízeného výše uvedenou darovací smlouvou, a to zejména bránění ve vstupu do předmětných nemovitostí, omezování a bránění vstupu do jednotlivých místností a částí nemovitostí dotčených sjednaným právem věcného břemene.
Soud prvního stupně posoudil věc podle §151n a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) Zjistil, že věcné břemeno, jehož výkonu se žalobkyně domáhá, bylo zřízeno jako osobní věcné břemeno vážící se k osobě žalobkyně, a dosud nezaniklo. Soud se zabýval i námitkou promlčení věcného břemene a uzavřel, že k jeho promlčení podle §109 obč. zák. nedošlo v důsledku aktivního vystupování žalobkyně, která se prokazatelně několikrát v průběhu roku 1999 snažila domoci svého oprávnění. Tím byl přerušen běhu desetileté promlčecí doby a začala běžet doba nová. Žalobkyně pak žalobu podala včas dne 17. 3. 2008, to je před uplynutím desetileté promlčecí doby.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného původního žalovaného 1) B. Z. rozsudkem ze dne 30. října 2012, č. j. 8 Co 648/209-211, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
(V průběhu odvolacího řízení odvolatel zemřel a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Odvolací soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místo žalovaného 1) se žalovaným 2) nezl. M. P.).
Odvolací soud dovodil, že z §109 obč. zák. vyplývá, že promlčecí doba u práva odpovídajícího věcnému břemeni počíná běžet od doby, kdy právo bylo vykonáno naposled. Spočívá-li věcné břemeno v právu určitým způsobem se chovat, jak tomu bylo v projednávané věci, začíná běh promlčecí doby dnem, kdy se oprávněný choval tímto způsobem naposledy. Není při tom rozhodující, zda k tomu, že právo nebylo vykonáváno, došlo z objektivních či subjektivních důvodů. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně věcné břemeno užívání předmětných nemovitostí vykonávala do poloviny roku 1997. Žalobu o výkon tohoto práva podala 17. 3. 2008, tedy po více než 10 letech. Uvedené právo je tedy promlčeno. Závěr soudu prvního stupně, že v průběhu roku 1999, kdy se žalobkyně domáhala svého práva po B. Z. a který jí v jeho výkonu opakovaně bránil a za toto jednání byl uznán vinným ze spáchání přestupku a v důsledku toho došlo k přerušení běhu promlčecí doby, nepovažoval odvolací soud za správný, neboť pro posouzení promlčení je rozhodný poslední faktický výkon práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opakuje právní názor soudu prvního stupně a tvrdí, že nelze považovat právo promlčené za situace, kdy se domáhala umožnění výkonu práva a bylo jí v něm i násilně bráněno. V životě může nastat situace, kdy i po dlouhou dobu nelze z objektivních důvodů právo vykonávat; pak nelze připustit, že by zaniklo uplynutím vydržecí doby. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Proto dovolací soud postupoval při posouzení sporné věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku („obč. zák.“).
Podstata věci je v tomto: Žalobkyni svědčilo věcné břemeno, které přestala vykonávat; v průběhu promlčecí lhůty se vůči povinnému mimosoudně domáhala, aby jí výkon práva umožnil, ten však výkonu bránil a byl v této souvislosti dokonce uznán vinným ze spáchání přestupku. Spor je o to, zda – jak tvrdí bez odkazu na zákonné ustanovení dovolatel i soud prvního stupně - mimosoudním uplatněním nároku osoby oprávněné z věcného břemene vůči osobě povinné došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty.
Právo odpovídající věcnému břemenu se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno (§109 obč. zák.). Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§112 obč. zák.).
O přerušení běhu promlčecí lhůty jde v případech uvedených v §110 obč. zák. (srov. např. Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl první. s. 259 a násl.), který stanoví: „Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty“ (odst. 1). „Stejná promlčecí doba platí i pro jednotlivé splátky, na něž bylo plnění v rozhodnutí nebo v uznání práva rozloženo; promlčecí doba u jednotlivých splátek počíná ode dne jejich splatnosti. Stane-li se nesplněním některé ze splátek splatným celý dluh (§565), počne běžet desetiletá promlčecí doba od splatnosti nesplněné splátky“ (odst. 2). „Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání“ (odst. 3).
Aplikace §110 obč. zák. v této věci zjevně nepřichází v úvahu; ostatně ani dovolatelka, která neuvádí, o které ustanovení svůj právní názor opírá, na toto ustanovení neodkazuje. V úvahu by tak mohlo přicházet jen stavení promlčení ve smyslu §112 obč. zák..
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 431/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2008, se uvádí: „Základním plněním z věcného břemene je, že povinná osoba („dlužník“) se zdrží toho, co by bylo jinak jeho právem, a to bránění užívání jeho věci někým jiným… Proto, pokud se žalobce brání proti výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni a prokáže, že toto právo nebylo vykonáváno po stanovenou dobu a došlo tak k jeho promlčení a současně námitku promlčení vznese (byť i jen tak, že na promlčení poukáže), nelze jeho žalobu zamítnout“. Právo odpovídající věcnému břemeni se tak nepromlčuje, pokud je vykonáváno; jakmile však jeho výkon ustane, počne desetiletá promlčecí doba (§109 obč. zák. č. 40/1964 Sb., srov. též §632 obč. zák. č. 89/1992 Sb. – tento zákoník má též v §633 odst. 1 zvláštní ustanovení o počátku běhu promlčení pro případ, že osoba zavázaná z věcného břemene jeho výkonu brání) běžet od okamžiku, kdy právo přestalo být vykonáváno. Výkonem práva ve smyslu §109 obč. zák. 1964 není jeho mimosoudní uplatnění (nárokování) vůči zavázané osobě, která výkonu brání, ale takové chování, které realizuje obsah práva. Jestliže osoba povinná z věcného břemene brání oprávněnému ve výkonu jeho práva, pak se toto právo promlčí, jestliže ve stanovené promlčecí lhůtě není uplatněno u soudu, resp. u jiného příslušného orgánu (§112 obč. zák., podobně §648 o. z.). Proto skutečnost, že oprávněný z věcného břemene se u povinného mimosoudně domáhal, aby mu umožnil výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemá za následek ani přerušení, ani stavení promlčecí lhůty.
Dovolatelka uvádí, že může nastat situace, kdy i po dlouhou dobu nelze z objektivních důvodů právo vykonávat; pak nelze připustit, že by zaniklo uplynutím vydržecí doby. I taková situace má řešení, vycházející především z principu „práva bdělých jsou chráněna“ (vigilantibus iura scripta sunt); v projednávané věci však o takový případ nešlo, žalobkyni nic nebránilo podat žalobu včas, a tak se takovou hypotetickou situací není třeba zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu