ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2832.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2832/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. P. , zastoupeného JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Blízká 1065/31, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, IČO: 44992785, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 174/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2013, č. j. 38 Co 54/2012-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 13. června 2011, č. j. 15 C 174/2007-166, zamítl návrh, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 200 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. 201 – zahrada (dále jen „předmětné nemovitosti“), zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město na LV č. 10001 pro obec B., k. ú J. (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce svým rozsudkem ze dne 12. prosince 2013, č. j. 38 Co 54/2012-197, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu skutečnost, že otázka vlastnictví k předmětným pozemkům byla řešena ještě před zahájením stavby rodinného domu a to na základě písemné žádosti žalobce ze dne 30. 6. 1958. Teprve po vyřešení této otázky byla stavba dne 8. 9. 1958 povolena a po jejím dokončení bylo dne 30. 11. 1962 rozhodnuto o povolení stavby k trvalému užívání. Vzhledem k tomu, že povolení stavby k trvalému užívání bylo vydáno v roce 1962, má za to, že vznik právních vztahů je třeba posuzovat podle tehdy platného zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a to nejen co do jejich vzniku, ale i co do nároků vyplývajících z postavení stavby. Následně podává v dovolání svou skutkovou verzi o tom, jak se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě smlouvy, což však z důvodu důkazní nouze není schopen prokázat. Namítá, že „z judikátů k zákonu č. 141/1950 Sb. vyplývá, že ten kdo se souhlasem vlastníka postavil stavbu na jeho pozemku, stal se i vlastníkem pozemku, na kterém stavba stojí, přičemž bylo povinností poskytnout za tento pozemek náhradu“. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek odvolacího osudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný má ve vyjádření za to, že odvolací soud posoudil celý případ správně. V rámci dokazování bylo totiž prokázáno, že žalobci nesvědčil žádný, a to ani tzv. putativní titul k prokázání oprávněné držby předmětných pozemků, a proto žalobce nemohl vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržet pro nedostatek dobré víry. Mezi žalobcem a vlastníkem předmětných pozemků nedošlo ke zřízení práva stavby ani k uzavření závazkového právního vztahu, žalobce tak užíval cizí pozemky bez právního důvodu. Podle žalovaného dále nemohla být ze strany žalobce splněna ani desetiletá vydržecí lhůta, navíc předmětné podzemky byly ve státním socialistickém vlastnictví, a proto je nebylo možno s ohledem na §115 zákona č. 141/1950 Sb. vydržet. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle části osmé – závěrečná ustanovení – hlavy druhé – přechodná a zrušovací ustanovení – §488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. dubna 1964 (obdobně §854 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném od 1. ledna 1992), pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Jelikož vlastnické právo žalobce mělo vzniknout smluvně před 1. dubnem 1964, postupoval v otázce smluvního nabytí dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „střední obč. zák.“), a jelikož k případnému vydržení vlastnického práva žalobcem nemohlo dojít před 1. dubnem 1964, jak bude uvedeno dále, postupoval dovolací soud při posouzení otázky vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „dosavadní obč. zák.“ či „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. prosince 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz) ]. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobce ve smyslu uvedené judikatury řádně nevymezil otázku hmotného či procesního práva, na níž stojí rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že žalobce neprokázal, že by nabyl vlastnické právo na základě kupní smlouvy datované dnem 21. 5. 1960, protože kupní smlouva není opatřena podpisem prodávajícího a není ani jednoznačně zřejmá kupní cena, přičemž žalobce jiný důkaz o nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům nepředložil. Odvolací soud dále učinil závěr o tom, že žalobce si byl v roce 1988 dobře vědom toho, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví státu, a proto nemohl být v dobré víře, že mu pozemky patří. Jinými slovy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce vlastnické právo k předmětným nemovitostem nemohl vydržet. Žalobce v dovolání tyto závěry nikterak po právní stránce nerozporuje, pouze obecně vyjadřuje své nesouhlasné stanovisko, což však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Nad rámec uvedeného je možno konstatovat, že lze obecně souhlasit s námitkou žalobce, že pokud se rozhodné skutečnosti odehrály v roce 1962, bylo třeba aplikovat zákon č. 141/1950 Sb., nicméně tato námitka nemůže napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska správnosti zpochybnit. Pokud jde o smluvní nabytí předmětných nemovitostí, jak zákon č. 141/1950 Sb., tak i zákon č. 40/1964 Sb. vyžadovaly k uzavření smlouvy mimo jiné konsensus smluvních stran (srovnej §213 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. a §43 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.), přičemž žalobci se nepodařilo prokázat, že by jeho návrh na uzavření smlouvy ze dne 21. 5. 1960 přijal prodávající MěNV Brno. Vzhledem k těmto skutečnostem zcela správně soudy dovodily, že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí mezi účastníky řízení uzavřena nebyla.
Ačkoliv žalobce toliko zmiňuje okolnost, že předmětné pozemky užíval v dobré víře, aniž by jakkoliv tuto skutečnost poměřoval možným vydržením vlastnického práva k těmto nemovitostem, dovolací soud pro úplnost uvádí, že pokud jde o otázku vydržení, zákon č. 141/1950 Sb. připouštěl možnost vydržení vlastnictví věcí nemovitých do vlastnictví státu. S ohledem na předpokládanou dobu vzniku sporné stavby (v rozmezí let 1958 – 1964) za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., tj. do 31. 3. 1964, nemohlo k vydržení vlastnictví sporného pozemku žalobcem dojít vzhledem k tomu, že neuplynula desetiletá vydržecí doba.
Možnost případného vydržení vlastnického práva v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. je vyloučena ustáleným judikaturním závěrem, že v období od 1. dubna 1964 do 1. ledna 1992 mohl vlastnictví k pozemkům vydržením nabýt jen stát, nikoliv fyzická osoba (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo 2028/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1394).
Jako nepřípustnou a zároveň zcela nepřiléhavou je potom možno posoudit námitku žalobce, že „údajně z celé řady judikátů z doby středního obč. zák.“ vyznívá, že „ten, kdo se souhlasem vlastníka postavil stavbu na jeho pozemku, stal se i vlastníkem pozemku, na kterém stojí stavba, přičemž bylo povinností poskytnout za tento pozemek za náhradu.“ Tato námitka ve své podstatě směřuje k problematice stavby na cizím pozemku, nicméně tato námitka nebyla projednána v řízení před soudy nižších stupňů, není podložena patřičnými skutkovými tvrzeními, a proto se jedná z hlediska dovolacího řízení o nepřípustnou novotu (srovnej §241a odst. 6 o. s. ř.).
I kdyby Nejvyšší soud odhlédl od nepřípustnosti uvedené námitky, je možno konstatovat, že žalobce se snad dovolává znění §418 věty třetí obecného zákoníku občanského (císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s.), které stanovilo velmi specifickou výjimku ze zásady „superficies solo cedit“ , kdy se vlastník stavby mohl za splnění striktních podmínek stát vlastníkem pozemku pod stavbou [podrobněji například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 352/99 (uveřejněný pod C 105 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. května 1928, Rv I 1474/27 (publikované ve Vážného sbírce č. 8034) nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. března 1924, Rv I 1734/23 (publikované ve Vážného sbírce č. 3632)].
Otázkou stavby na cizím pozemku v režimu středního obč. zák. se v minulosti zabýval Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 6. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněném pod č. 26/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz ), v němž dovodil, že od nabytí účinnosti středního obč. zák. „se stavby trvalého charakteru (tj. věci nemovité – srov. §26 středního obč. zák.) již nestávaly součástí pozemku. Byla-li nově budovaná stavba postavena na cizím pozemku, nepřirůstala vlastníkovi pozemku, nýbrž od počátku byla majetkem toho, kdo ji postavil, a to bez ohledu, zda byla postavena na cizím pozemku na základě práva stavby či nikoliv. (…) K tomu však, aby za účinnosti středního obč. zák. byl stavebník oprávněn zřídit si vlastní trvalou stavbu na pozemku, který nevlastnil, bylo třeba splnit zákonem stanovené podmínky. Kromě případů trvalého užívání pozemků socialistickými právnickými osobami podle §158 středního obč. zák. ke zřízení stavby na cizím pozemku bylo nezbytné mít právo stavby. (…) Postavením trvalé stavby na cizím pozemku bez práva stavby však nemohlo vzniknout odděleně vlastnictví ke stavbě a pozemku. (…) Protože na cizím pozemku byla zřízena trvalá stavba, aniž k tomu měl stavebník zákonem vyžadované oprávnění (tzv. občanskoprávní titul), jde z občanskoprávního hlediska o neoprávněnou stavbu, byť by stavebník měl stavební povolení či splňoval další náležitosti dle předpisů správního práva. Na řešení takto vzniklého vztahu mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem, který neměl potřebné občanskoprávní oprávnění na cizím pozemku stavět, a na posouzení nároků z tzv. neoprávněné stavby vzniklých, bylo třeba v daném případě použít příslušná ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Protože tento zákon neobsahuje přímou úpravu vztahů vyplývajících z tzv. neoprávněné stavby na cizím pozemku, postupuje se po právní stránce (není-li jiné dohody mezi účastníky) při úpravě vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle ustanovení §125 a násl. středního obč. zák., která řeší otázku nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smísením či sloučením věcí různých vlastníků a která upravují postup při řešení vzniklého vztahu podle daných hledisek.“
Aby se však soudy nižších stupňů mohly v předmětné věci zabývat vypořádáním vztahů mezi stavebníkem (žalobcem) a vlastníkem pozemku (žalovaným) z důvodu tzv. neoprávněné stavby na cizím pozemku, musely by k tomu mít od žalobce příslušná skutková tvrzení. Uvedená žaloba by musela být založena na zcela odlišných tvrzeních než tvrzeních opírající nabytí vlastnického práva o smluvní převod. Nicméně žalobce po celou dobu řízení setrvával na stanovisku, že jeho stavba byla oprávněná, a proto se soudy nižších stupňů zcela správně touto otázkou nezaobíraly.
Jelikož nebylo možno žalobci přisvědčit v jím vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu