ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2902.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2902/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, proti žalovanému Ing. K. H., zastoupenému Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 96/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2014, č. j. 19 Co 223/2013-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Viktora Pavlíka.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Mělníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 9 C 96/2011-87, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí domu č. p. na st. parc. č. 7/1, st. parc. č. 7/1 o výměře 2524 m2– zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 10 o výměře 1964 m2 – zahrada, parc. č. 413/4 (omylem v rozsudku neuvedeno č. parc., ale pouze její výměra) o výměře 3439 m2 – orná půda, parc. č. 480/6 o výměře 3924 m2 - orná půda, zapsaných u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro k. ú. K., obec K.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, č. j. 19 Co 223/2013-130, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalobkyně především namítá, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, respektive, že ji soud řádně nepoučil ve smyslu §30 o. s. ř. a neustanovil jí podle §30 odst. 2 zástupce z řad advokátů k ochraně jejích zájmů. Tvrzená vada řízení je vadou, kterou je možné podřadit pod zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 3 o. s. ř. Podle platné právní úpravy není tato vada způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. smí ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, publikované pod číslem 82/2006 v časopise Soudní judikatura). Tento předpoklad však naplněn není.
Uvedené platí i pro další vady řízení vytýkané žalobkyní. Žaloba podaná žalobkyní splňovala všechny obligatorní náležitosti a znaky žaloby na určení vlastnictví k nemovitostem, byla projednatelná, proto lze shodně s odvolacím soudem uzavřít, že nebyl dán žádný důvod k dalšímu procesnímu poučení žalobkyně. Hmotněprávní poučení účastníka řízení judikatura vylučuje. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 25 Cdo 2379/2012, soud vyslovil: „ Hmotněprávní poučení účastníka řízení, tj. poučení o tom, jaké jiné či další nároky by mohl uplatnit je obecně vyloučeno. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku.“ Jelikož žaloba splňovala veškeré náležitosti žaloby na určení vlastnictví a byla doložena odpovídajícími důkazy, nebyl dán žádný důvod, aby ji soud posuzoval za žalobu na vypořádání společného jmění manželů.
Ke skutkovým námitkám žalobkyně nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu