ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3003.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3003/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/26, proti žalovaným: 1) Ing. R. R., CSc., 2) Ing. J. R., 3) Mgr. I. M. , a 4) RNDr. P. M., Ph.D. , všem zastoupeným Mgr. Petrou Vráblikovou, advokátkou se sídlem v Letech, Karlštejnská 518, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných M. M. , o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 37/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2014, č. j. 22 Co 450/2013-519, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 950,- Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Jiříčka.
III. Každý z žalovaných 2) – 4) je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 265,- Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Jiříčka.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. 27 C 37/2008-466, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1729/6 v k. ú. D. v obci P. (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že Mgr. I. M. a RNDr. P. M., Ph.D., mají ve společném jmění manželů ideální podíl ve výši 665/4128 k pozemku parc. č. 1729/6 v k. ú. D. v obci P., a že Ing. R. R., CSc., a Ing. J. R. mají ve společném jmění manželů ideální podíl 3463/4128 k pozemku parc. č. 1729/6 v k. ú. D. v obci P. (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 22 Co 450/2013-519, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé pod bodem I. změnil tak, že žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1729/6 v k. ú. D. v obci P. zamítl; ve výroku o věci samé pod bodem II. změnil tak, že určil, že spoluvlastníky pozemku parc. č. 1729/6 v k. ú. D. v obci P. jsou Mgr. I. M. a RNDr. P. M., Ph.D., kteří mají ve společném jmění manželů podíl k pozemku ve výši 665/4128, a Ing. R. R., CSc., a Ing. J. R., kteří mají ve společném jmění manželů podíl k pozemku ve výši 3463/4128 (výrok I.), a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadený výrok spočívá na nesprávném právním posouzení věci spočívající v tom, že jde o právní otázku judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešenou a dále, že se odvolací soud odchýlil od praxe jak Nejvyššího soudu, tak především od praxe Ústavního soudu.
Žalobce ve svém vyjádření s podaným dovoláním nesouhlasí a považuje dovolání za nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. ledna 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří dovoláním napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu. I pro tento akcesorický výrok ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje). Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz) ].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
V posuzovaném případě žalovaní ve svém dovolání rozporovali, že odvolací soud nesprávně v otázce náhrady nákladů řízení aplikoval §150 o. s. ř. a následně žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaní následně uvedli, že spatřují přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když vedli, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, žalovaní však nevymezili přípustnost dovolání z hlediska naplnění předpokladů podle §238 o. s. ř., konkrétně žalovaní v rozporu s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. netvrdili, kolik jim odvolací soud upřel na náhradě nákladů řízení. Za dané situace dovolací soud vyšel z nákladů řízení, které jim v dosavadním řízení (podle obsahu spisu) vznikly.
V řízení byli procesně úspěšní čtyři žalovaní, kteří měli postavení samostatných společníků dle §91 odst. 1 o. s. ř. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2008, č. 24, str. 921)], a proto každému účastníkovi řízení náleží náhrada nákladů řízení samostatně [srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 19 Co 440/2004 (publikováno v časopise Soudní rozhledy, roč. 2007, č. 6, str. 227)].
Žalovanému 1) vznikly následující náklady řízení:
a) náhrada za 2 úkony právní služby
1. příprava a převzetí zastoupení zástupcem Mgr. Radkem Paštikou,
2. vyjádření k žalobě a podání protinávrhu ze dne 7. 3. 2008
po 2 100,- Kč za jeden úkon právní služby podle §7, §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), ve znění účinném do 31. prosince 2012, přičemž odměna byla snížena podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, což celkově činí 2 x 1 680,- Kč;
b) paušální částka náhrady hotových výdajů za 2 úkony právní služby (viz výše) po 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, což celkově činí 2 x 300 Kč;
c) soudní poplatek ve výši 3 000,- Kč zaplacený dne 26. 9. 2008 za vzájemný návrh, který byl usnesením soudu I. stupně ze dne 18. srpna 2011, č. j. 27 C 37/2008-33, vrácen co do výše 1 000,- Kč. Jelikož tento soudní poplatek byl uložen všem žalovaným, na každého z žalovaných připadá částka 500 Kč;
d) soudní poplatek ve výši 10 000 Kč zaplacený dne 15. 10. 2012 za podané odvolání žalovaného 1).
Jiné náklady podle obsahu spisu žalovanému 1) nevznikly. Celkem uznatelné náklady žalovaného 1) činí 14 460,- Kč. I kdyby byla uvedená částka (mimo soudní poplatek) navýšena o náhradu za daň z přidané hodnoty, částky 50 000,- Kč by odepřené náklady řízení zjevně nemohly dosáhnout. Vzhledem k tomu je dovolání žalovaného 1) nepřípustné.
Žalovaným 2) až 4) vznikly následující náklady řízení:
a) náhrada za 8 úkonů právní služby
1. příprava a převzetí zastoupení
2. vyjádření k žalobě a podání protinávrhu ze dne 7. 3. 2008
3. jednání dne 5. 4. 2011 nepřekračující dvě hodiny
4. jednání dne 31. 5. 2011 nepřekračující dvě hodiny
5. jednání dne 18. 8. 2011 nepřekračující dvě hodiny
6. jednání dne 29. 5. 2012 nepřekračující dvě hodiny
7. jednání dne 19. 6. 2012 nepřekračující dvě hodiny
8. odvolání ze dne 2. 10. 2012
po 2 100,- Kč za jeden úkon právní služby podle §7, §9 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, přičemž odměna byla snížena podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, což celkově činí 8 x 1 680,- Kč;
b) náhrada za 4 úkony právní služby
1. jednání před odvolacím soudem dne 14. 1. 2013 nepřekračující dvě hodiny
2. jednání před soudem prvního stupně dne 18. 6. 2013 nepřekračující dvě hodiny 3. odvolání ze dne 25. 9. 2013
4. jednání před odvolacím soudem dne 20. 1. 2014 nepřekračující dvě hodiny
po 3 100 Kč podle §7, §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, přičemž odměna byla snížena podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, což celkově činí 4 x 2 480,- Kč;
c) paušální částka náhrady hotových výdajů za 12 úkonů právní služby (viz výše) po 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, což celkově činí 12 x 300 Kč;
d) soudní poplatek ve výši 3 000,- Kč zaplacený dne 26. 9. 2008 za vzájemný návrh, který byl usnesením soudu I. stupně ze dne 18. srpna 2011, č. j. 27 C 37/2008-33, vrácen co do výše
1 000,- Kč. Tento soudní poplatek byl uložen 4 účastníkům řízení, tudíž na každého z žalovaných připadá částka 500 Kč;
e) soudní poplatek ve výši 10 000,- Kč zaplacený dne 9. 10. 2012 za podané odvolání 2) až 4) žalovaného. Tento soudní poplatek byl uložen 3 účastníkům řízení, tudíž na každého z žalovaných připadá částka 3 333,33 Kč.
Jiné náklady podle obsahu spisu žalovaným 2) – 4) nevznikly. Celkem tedy uznatelné náklady každého z žalovaných činí 30 793,33 Kč. I kdyby uvedená částka (mimo soudní poplatek) byla navýšena o daň z přidané hodnoty, činila by výše uznatelných nákladů pouze 36 454,93 Kč, tudíž částky 50 000,- Kč by nepřiznané náklady v tomto případě nemohly dosáhnout ani ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím společně, tím méně pak ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. Vzhledem k tomu je dovolání žalovaných 2) – 4) nepřípustné.
Jelikož dovolání žalovaných není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, postupoval Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li některý z žalovaných povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce vůči němu domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. září 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu