ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3186.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3186/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. H. , K. H., zastoupeného Mgr. Dobroslavou Pezlarovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, proti žalovaným: 1) J. J. , 2) Z. J. , oběma P., zastoupeným JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, o zřízení věcného břemene a umožnění užívání pozemku, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 75/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č. j. 25 Co 398/2011-358, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2011, č. j. 5 C 75/2006-297, ve výroku I. žalovaným uložil povinnost umožnit žalobci přístup a příjezd po pozemku parc. č. 95/5 v katastrálním území a obci P., k nemovitostem žalobce, a to k budově, nacházející se na pozemku parc. č. st. 45, pozemku parc. č. st. 45, pozemku parc. č. 44, to vše v katastrálním území a obci P., podle geometrického plánu specifikovaného v tomto výroku, a to ,,pro potřeby vyvážení septiku pouze do doby nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí na užívání stavby kanalizace Neškaredice - Perštejnec napojení na ČOV Kutná Hora, pro potřeby dovážení uhlí a dříví a pro potřeby odvozu odpadu ze zemědělské činnosti na zahradě žalobce, to vše vždy v prvním týdnu měsíce listopadu každého roku, dále pro potřeby dovozu stavebního materiálu a průjezdu stavební mechanizace a pro potřeby rekonstrukce domu v posledním týdnu měsíce srpna 2011, přičemž tuto povinnost jsou povinni realizovat buď otevřením brány na pozemku parc. č. 95/5 první den, nebo předáním klíčů od brány žalobci“. V témže výroku rozsudku uložil žalobci povinnost využívat povoleného přístupu v určené dny pouze ke stanoveným účelům a vždy nejméně 3 dny před plánováním průjezdem písemně vyzvat žalované k umožnění příjezdu. Ve výrocích II. – VI. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Vzal za prokázané, že žalobce a jeho právní předchůdci užívali část pozemku parc. č. 95/5 jako příjezdovou cestu od roku 1949 do roku 1998. Septik v pozemku žalobce nebyl po dobu několika let vyprazdňován, což ztěžuje užívání žalobcova pozemku. Ze znaleckého posudku znalce Ing. Ivo Parduse, CSc., vyplynulo, že tekuté odpady lze vyprázdnit bez nutnosti přístupu přes pozemek žalovaných postupy, které by si vyžádaly náklady ve výši 63.000,- Kč až 95.000,- Kč. Pokud jde o dovoz paliva a odvozy zemědělského odpadu, vyplynulo z uvedeného znaleckého posudku, že je lze rovněž realizovat jinak než vstupem přes pozemek žalovaných jen za vynaložení značných nákladů. Vzhledem ke skutečnosti, že tento přístup požadoval žalobce umožnit jen jednou do roka, byla by podle názoru soudu prvního stupně výše nákladů nepřiměřená.
Soud prvního stupně vyšel při právním posouzení věci z §127 odst. 3 občanského zákoníku. Podle jeho názoru jsou splněny podmínky aplikace uvedeného ustanovení, neboť žalobce se za účelem údržby nemůže ke svému pozemku dostat jinak než přes pozemek žalovaných. Žalobce má sice ke svým pozemkům přístup ze silnice přes úzké schody, ty však nejsou vhodné k donášení materiálu nebo čerpání jímky. Žalobce své nemovitosti neužívá trvale, nýbrž pouze pro potřeby rekreace. Bylo by proto nehospodárné po něm vyžadovat zabezpečení údržby pozemku nákladnými způsoby uvedenými ve znaleckém posudku.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaných proti výrokům I., II., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem dne 30. května 2012, č. j. 25 Co 398/2011-358, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na umožnění přístupu a příjezdu po pozemku žalovaných parc. č. 95/5 v katastrálním území a obci P. k nemovitostem žalobce ke shora uvedeným účelům zamítl. Ve výrocích II. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že naléhavě a nezbytně potřebuje umožnit vstup na pozemek žalovaných za účelem údržby nebo obhospodařování vlastního pozemku a stavby. Odvolací soud uvedl, že žalobci se nepodařilo prokázat, že odpadní jímky na svém pozemku má zřízeny po právu a je oprávněn je používat. Odvolací soud je naopak toho názoru, že jak tzv. ,,občerstvovací zařízení“, tak i záchody a odpadní jímky byly na pozemku žalobce zřízeny v rozporu se stavebními předpisy. Technické možnosti navržené znalcem umožňující obhospodařování pozemku žalobce bez toho, aby musel využít přístup a příjezd přes pozemek žalovaných, jsou proveditelné a odpovídající tomu, že pozemek žalobce je ve strmém svahu a s jeho užíváním jsou spojeny obtíže, čemuž musí žalobce přizpůsobit způsob užívání a údržby své nemovitosti. V řízení vyšlo najevo, že žalobce neustále investoval do zvelebování svých nemovitostí, aniž by vynaložil jakékoliv prostředky k tomu, aby odpadní jímky mohl vyprazdňovat způsobem neobtěžujícím žalované. Pokud jde o dovoz uhlí a dříví, odvolací soud se ztotožnil s názorem znalce, že tuto činnost je také možné činit jinými způsoby než omezováním žalovaných, např. zřízením tzv. ,,vrátku“. Pokud jde o zemědělský odpad, žalobce v odvolacím řízení sám prohlásil, že jej již neprodukuje. Jde-li o dovoz stavebního materiálu pro potřeby rekonstrukce domu žalobce, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že má stavební povolení k této rekonstrukci, a je tedy předčasné, aby se domáhal přístupu přes pozemek žalovaných. Odvolací soud dodal, že pokud by byl žalobci umožněn přístup a průjezd přes pozemek žalovaných do doby připojení na kanalizaci tak, jak jej zřídil soud prvního stupně, záleželo by zcela na vůli žalobce, zda a kdy se ke kanalizaci připojí. Do té doby by však docházelo k neúměrnému zatěžování žalovaných.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. ba občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel namítl, že odpadní jímky na jeho pozemku byly zbudovány v době, kdy pro ně nebylo podle tehdy platných právních předpisů třeba stavebního povolení. Uvedl, že je nelogický závěr odvolacího soudu o tom, že v případě zbudování veřejné kanalizace by se na ni nepřipojil a k vyvážení septiku neustále používal pozemek žalovaných. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval tím, že žalovaní sledují a fotografují jeho činnost na pozemcích v jeho vlastnictví. To, že dovolatel do svých nemovitostí investuje, podle jeho názoru nebrání tomu, aby soud přihlédl k nákladnosti zbudování zařízení pro odvod odpadů. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že žalobce a jeho právní předchůdci užívali cestu na pozemku žalovaných od roku 1949 do roku 1998. Poukázal na judikaturu dovolacího soudu, podle které lze vstup na pozemek umožnit nejen pro účely údržby, ale i pro účely obhospodařování, což jsou opakující se činnosti. Dovolatelem požadovaný přístup pak nemá v žádném případě povahu omezení věcným břemenem, neboť je omezen pouze na jeden týden v roce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem bylo o návrhu žalobce pravomocně rozhodnuto, posoudil dovolací soud splnění podmínek nároku žalobce podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. května 2012, projednal dovolání žalobce a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §127 odst. 3 obč. zák. vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nelze zprostit.
Žalobce se především v řízení domáhal uložení povinnosti žalovaným umožnit žalobci přístup a příjezd po pozemku parc. č. 95/5 v k. ú. P. k nemovitostem žalobce, tj. k budově na stavební parcele č. p. 45, k pozemku stavební parcela č. 45 a k pozemku parc. č. 44 „pro potřeby vyvážení septiku pouze do doby nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí na užívání stavby kanalizace Neškaredice – Perštejnec.
V této části odvolací soud žalobu zamítl s tím, že žalobce neprokázal, že obě odpadní jímky na svém pozemku má „zřízeny právem a může je používat“. Na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že „celé takzvané občerstvení“ na pozemku žalobce je vybudováno bez stavebního povolení, původní dílna a sklad byly ve svém určení změněny na občerstvovací zařízení v rozporu se stavebnímu předpisy. Bez stavebního povolení a bez povolení užívání byly vybudovány i záchody a odpadní jímka.
Dovolací argumentace se omezuje pouze na konstatování, „že není pravdou, že by odpadní jímky byly vybudovány neprávem, byly zbudovány v době, kdy nebylo potřeba pro odpadní jímky stavebních povolení“. Dovolatel však přehlíží, že úvaha odvolacího soudu se vztahovala k celému areálu tzv. občerstvení, jehož součástí byly i odpadní jímky a nejenom k potřebě stavebního povolení, ale též „povolení užívání“ těchto staveb. Žádnou konkrétní právní argumentaci však v tomto ohledu dovolání neobsahuje.
Současně však odvolací soud – nad rámec výše uvedeného názoru – uvedl, že ani v případě práva žalobce odpadní jímky užívat by nebyla žaloba důvodná, neboť ze znaleckého posudku vyplývá „reálná možnost“ užívání a vyprazdňování odpadních jímek bez potřeby průjezdu fekálním vozem přes pozemek žalovaných. Poukázal přitom na alternativy, které v této souvislosti přicházejí do úvahy jak z hlediska technického, tak i finančního.
S těmito konkrétními závěry v právní rovině dovolatel opětovně nijak nepolemizuje, pouze namítá, že odvolací soud neměl přihlédnout k investici žalobce do jeho nemovitostí při úvaze o tom, že může zajistit vyprazdňování odpadních jímek jinak než příjezdem fekálního vozu na pozemek žalovaných. V této souvislosti dovolací soud dodává, že odvolací soud poukázal na investice žalobce do jeho nemovitostí, pouze však v souvislosti s jeho doplňující úvahou, že primárně měl uvažovat o investicích do technologií, prostřednictvím kterých by zajistil údržbu a vyprazdňování svých odpadních jímek.
Již z těchto důvodů v této části rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
Odvolací soud dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal uložení výše uvedené povinností žalovaným „pro potřeby dovážení uhlí – dříví“ a pro potřebu „odvozu, odpadu ze zemědělské činnosti na zahradě žalobce“.
Ve vztahu k této části dovolání žalobce obsahuje pouze poukaz na to, že jím požadovaný rozsah jeden týdne ročně v listopadu „nelze vykládat jako omezení rovnající se věcnému břemenu“.
Je skutečností, že odvolací soud v rámci závěru své argumentace naznačil (s odkazem na své předchozí rušící rozhodnutí ze dne 5. prosince 2007, sp. zn. 25 Co 452/2007), že vyhověním jeho žalobě „by měl opakovaně do budoucna možnost vždy v prvním týdnu měsíce listopadu každoročně používat pozemek žalovaných k dovozu uhlí a dříví“, na tomto argumentu však není jeho zamítavé rozhodnutí založeno.
Odvolací soud totiž žalobu v této části zamítl proto, že dovážení uhlí a dříví může (s ohledem na závěry podávající se ze znaleckého dokazování) žalobce zajišťovat ze svého pozemku zřízením vrátku, ať již ručního či s elektropohonem. Ve vztahu k požadavku na odvážení odpadu ze zemědělské činnosti pak odvolací soud vyšel z tvrzení samotného žalobce, že zemědělský odpad, který by musel být z pozemku odvážen, žalobce na své zahradě neprodukuje nejméně od roku 1998, a nepotřebuje tento odvoz provádět již několik let před podáním žaloby.
S těmito závěry dovolání žádnou polemiku nevede a žádným způsobem je nezpochybňuje.
Obdobně to platí pro odvolacím soudem zamítnutý požadavek vážící se k „potřebám dovozu stavebního materiálu a průjezdu stavební mechanizace“ a „potřebám rekonstrukce domu“.
Zde byla nedůvodnost žaloby založena již tím, že žalobce se této povinnosti domáhal ve vztahu k roku 2011, ačkoliv odvolací soud rozhodoval v roce 2012 a beze změny žaloby by jí nemohl vyhovět ani tehdy, pokud by podmínky pro vyhovění žaloby byly splněny. I zde dovolatel namítá, že jím požadovaný rozsah jednoho týdne v měsíci srpnu nepředstavuje nepřiměřené omezení práv žalovaných.
V této souvislosti však dovolatel přehlíží, že ve vztahu k této části žaloby odvolací soud vůbec neuvedl, že vyhovění žalobě by představovalo neúměrnou zátěž nemovitostí žalovaných.
Zamítavé rozhodnutí v této části založil na tom, že „žalobce neprokázal, že má jakékoliv stavební povolení, projekt ani konkrétní záměr k rekonstrukci domu č. p. 34, a je tedy zcela předčasné, aby se domáhal použití pozemku žalovaných k průjezdu vozidly za účelem dovozu stavebního materiálu, případně pro průjezd stavební mechanizace“.
Proti těmto závěrům však dovolání žádné výhrady nečiní a tuto argumentaci odvolacího soudu jakkoliv nezpochybňuje.
Naproti tomu dovolání opakovaně poukazuje na to, že po pozemku žalovaných vedla cesta k pozemku žalobce, resp. jeho právních předchůdců, kterou tito užívali bez jakýchkoliv problémů minimálně od roku 1948 do jara roku 1998, tj. do doby, než se žalovaní stali vlastníky pozemku parc. č. 95/5 a přístup žalobce k jeho pozemku „zahradili závorou“.
Dovolacímu soudu především v této souvislosti není zřejmé, jakým způsobem by se tato argumentace, i kdyby ji žalobce prokázal, měla promítnout do poměrů souzené věci. Jestliže by totiž žalobci vzniklo k této cestě jakékoliv právo (aniž by dovolací soud mohl usuzovat, zda ke vzniku takového práva došlo či nikoliv), bylo by namístě, aby se žalobce domáhal ochrany takto vzniklého práva, které by zajistilo přístup přes pozemek žalovaných. Takové právo však žalobce zjevně neuplatnil.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu