ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3201.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3201/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 977/2, proti žalované obci Plchov , se sídlem v Plchově 64, o vrácení věcí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 21/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014, č. j. 25 Co 340/2013-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen “soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2013, č. j. 14 C 21/2012-101, ve výroku I. uložil žalované povinnost vydat žalobci movité věci specifikované v tomto výroku. Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované vydání celkem 33 ocelových profilů, specifikovaných v tomto výroku rozhodnutí soudu, 3 ks hasičských přístrojů, skříně hlavního elektrického rozvaděče, 2 sloupků na tenis, sloupu košíkové včetně vlajkového stožáru, 1 ks elektrického rozvaděče v plechové boudě, 1 ks čtyřnásobné houpačky, houpacího koně, 2 ks houpaček, 1 ks opláštění záchodů, 1 ks plechu na pánský záchod, 1 ks ocelové konstrukce na pokrytí stolů na tenisovém kurtu a 180 ks cihel v obezdívce elektroměrného rozvaděče. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. ledna 2014, č. j. 25 Co 340/2013-127, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání zakládá na tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Obsahem dovolání je polemika s názory odvolacího soudu o tom, zda předměty, jejichž vydání se dovolatel domáhá, jsou součástí jiných věcí ve vlastnictví žalované či nikoliv, a tedy zda mohly být způsobilým předmětem smlouvy o výpůjčce, která ohledně nich byla uzavřena poté, co tyto předměty byly zabudovány do jiných věcí žalované. Dovolatel má za to, že úvahy odvolacího soudu, který dospěl k názoru, že se jedná o součásti jiných věcí, jsou nepřiměřené. Uvedl, že předmětné věci neměl v úmyslu žalované darovat, nýbrž jen dát do výpůjčky. Poukázal na to, že všechny jím požadované věci jsou samostatnými věcmi, které lze od jiných věcí ve vlastnictví žalované oddělit, aniž by došlo k jejich znehodnocení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zabudování věcí žalobce do věcí žalované došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení, zda se uvedené věci staly součástí věcí jiných či nikoliv podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. ledna 2014 a dovolací řízení zahájeno v roce 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řešené věci je posouzení otázky, zda jsou předmětné věci součástí jiných věcí žalované nebo jsou samostatným předmětem právních vztahů, významné pro zjištění, zda je dovolatel jejich vlastníkem a může žádat její vydání, jakož pro zjištění, zda jsou smlouvy o výpůjčce, které dovolatel s žalovaným následně (tj. po zabudování svých věcí do věcí žalované) uzavřel platné nebo neplatné.
V rozsudku ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84, Nejvyšší soud České republiky vyložil, že „ podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží” se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ”patří” natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ”nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila” však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter “oddělení” zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou ”.
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou. Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou - universitas rerum cohaerentium - ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, str. 446).
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, může přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohlednila zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 574, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, uveřejněný tamtéž pod pořadovým č. C 7761 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Odvolací soud podrobně vyložil, z jakých skutkových zjištění při posuzování toho, zda jsou dovolatelem požadované věci součástí věcí ve vlastnictví žalované, vyšel a proč považuje dovolatelem označené předměty za součásti jiných věcí. Ve smyslu uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom zohlednil kromě hlediska ,,peněžního“ znehodnocení také hledisko znehodnocení funkčního.
Jestliže dovolatel v dovolání opakovaně poukazoval na to, že neměl v úmyslu předmětné věci žalované darovat a umístil je pouze za účelem vylepšení užívání hlavních věcí, především přehlíží, že odvolací soud své rozhodnutí na závěru o darování těchto věcí nezaložil. Současně vysvětlil, že tyto movité věci se staly součástí věcí hlavních na základě objektivní skutečnosti, kterou bylo „zabudování“, přičemž k tomuto zabudování došlo s vědomím žalobce.
Dovolání se ostatně omezuje na nesouhlas s posouzením odvolacího soudu toliko ohledně houpaček, sloupků na tenis a ocelové konstrukce na oplachtování stolů na kurtu; ve vztahu k dalším věcem pak dovolatel konkrétní výhrady vůči závěrům odvolacího soudu nečiní.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že věci, jejichž vydání se dovolatel domáhá, nejsou samostatnými předměty a smlouvy o výpůjčce uzavřené mezi dovolatelem a žalovanou ohledně těchto věcí jsou proto neplatné, nelze tomuto jeho závěru nic vytknout.
Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást, vyplývá totiž z úvahy soudu, kterou v řešené věci nelze označit za zjevně nepřiměřenou (houpačky, sloupky na tenis, ocelová konstrukce) a tedy rozpornou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto nemůže být založen důvod přípustnosti dovolání označený dovolatelem, že rozhodnutí odvolacího soudu se při řešení otázky hmotného práva odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel totiž nesouhlasí s individuálními konkrétními závěry ohledně posouzení součásti věci u jednotlivých tří konkrétních předmětů, a jak dovolací soud vysvětlil, závěry odvolacího soudu obstojí, neboť je v žádném ohledu nelze označit jako zjevně nepřiměřené. Odvolací soud vzal na zřetel všechna relevantní kritéria rozhodná pro úvahu, zda určitá věc je součástí jiné věci či nikoliv a zohlednil také okolnosti, za kterých došlo k zabudování těchto věcí.
Ačkoliv dovolatel výslovně napadl i výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neuvádí v tomto směru žádný důvod přípustnosti dovolání a žádnou právní argumentaci. Dovolací soud proto tento výrok nemohl přezkoumat.
Ve světle uvedených úvah a shora citované judikatury lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu