ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3360.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3360/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. K. , J., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456/13, proti žalované L. K. , L., zastoupené JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 185/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. října 2013, č. j. 69 Co 426/2013-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 030,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Michaela Sonntaga.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Okresní soud v Jeseníku (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2013, č. j. 10 C 185/2010-150, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k budově stojící na parcele p. č. 99, dále parcele p. č. 99 o výměře 140 m2 a parcele p. č. 100 o výměře 456 m2, vše zapsáno na LV č. 156 vedeném pro katastrální území B. u J. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Jeseník a budova stojící na parcele p. č. 99, dále parcela p. č. 99 o výměře 140 m2 a parcela p. č. 100 o výměře 456 m2, vše zapsáno na LV č. 156 vedeném pro katastrální území B. u J. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Jeseník, byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce. Dále zamítl požadavek na uložení povinnosti žalobci zaplatit žalované na vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví částku stanovenou na základě znaleckého posudku (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalované přiznal osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 25. října 2013, č. j. 69 Co 426/2013-168, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce (výrok I.), změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. tak, že žalobci uložil, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku ve výši 56 400,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Michaela Sonntaga (výrok II.) a uložil žalobci, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 990,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Michaela Sonntaga (výrok III.).
Proti výroku II. a III. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a je podáno z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce v dovolání rekapituluje průběh řízení a následně vyjadřuje nesouhlas s přiznáním náhrady nákladů řízení žalované. Podle žalobce neměla žalovaná plný úspěch ve věci, neboť odvolací soud zřejmě přehlédl, že pravomocným rozsudkem soudu I. stupně došlo k výrazné změně ve sféře majetkoprávních poměrů podílových spoluvlastníků (účastníků řízení). Podle výpisu z katastru nemovitostí je podle žalobce zřejmé, že žalovaná již není polovičním spoluvlastníkem na všech shora uvedených nemovitostech, nýbrž žalobce je vlastníkem ¾ všech shora uvedených nemovitostí a žalovaná je spoluvlastníkem ¼ těchto nemovitostí. S ohledem na uvedené bylo podle žalobce o nákladech řízení rozhodnuto odvolacím soudem nesprávně, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání s podaným dovoláním nesouhlasí, když považuje rozhodnutí odvolacího soudu oproti rozhodnutí soudu I. stupně v otázce náhrady nákladů řízení za věcně správné. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. října 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 3 věta první, o. s. ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
V daném případě v dovolání není řádně uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. Dovolatel sice shledává přípustnost dovolání v tom, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, a odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, však již změna rozhodnutí soudu I. stupně soudem odvolacím důvodem přípustnosti dovolání není a neexistuje ani zákonné ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na které dovolatel odkazuje. Jiný důvod přípustnosti dovolání přitom dovolatel neuvádí a nelze ho ani dovodit z obsahu samotného dovolání.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že předmětem řízení před soudy obou stupňů byla žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k výše uvedeným nemovitostem, která však byla soudem I. stupně pravomocně zamítnuta z toho důvodu, že podle soudu I. stupně nejsou výše uvedené nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, nýbrž v jejich společném jmění manželů. Jelikož v řízení před soudem I. stupně byla procesně úspěšná žalovaná, náležela jí podle §142 o. s. ř. náhrada nákladů řízení, která jí však soudem I. stupně z důvodu aplikace §150 o. s. ř. nebyla přiznána. Odvolací soud potom právní posouzení soudu I. stupně v otázce náhrady nákladů řízení změnil, neboť neshledal výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci §150 o. s. ř. S argumentací, podle které nejsou v dané věci dány předpoklady ustanovení §150 o. s. ř. dovolání nepolemizuje vůbec.
Dovolání se omezuje na nesouhlas se závěrem, že žalovaná byla v řízení plně úspěšná, aniž by ovšem dovolání jakýmkoliv způsobem konkretizovalo případnou nesprávnost tohoto pro věc určujícího závěru odvolacího soudu.
Jestliže soud I. stupně žalobu žalobce pravomocně zamítl, byla v řízení – bez jakýchkoliv pochybností – procesně úspěšná žalovaná a v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. jí náleží náhrada nákladů řízení; tímto způsobem také odvolací soud postupoval a nelze mu v daném směru cokoliv vytknout.
Pokud pak dovolatel ve svém dovolání namítá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je v rozporu s výraznou změnou ve sféře majetkoprávních poměrů podílových spoluvlastníků, kterou měl učinit soud I. stupně, je tato námitka zjevně nepřiléhavá a neodpovídá předmětu řízení a jeho průběhu. Vzhledem k uvedenému je tak možno shrnout, že podstata dovolání spočívá ve vyjádření nesouhlasu dovolatele s jemu uloženou povinností náhrady nákladů řízení žalované, což však k přípustnosti, natož k vyhovění, dovolání zcela zjevně nepostačuje.
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 4205/2013 (obě uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. září 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu