ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3484.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3484/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. B. , proti žalovanému R. B. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, o zaplacení 245 000,- Kč, vedené Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 17 C 135/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 71 Co 324/2013-266, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 17 C 135/2009-207, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 217 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl žalobu ohledně 27 500,- Kč (výrok II.). Žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 63 177,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení 9 800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení 2 900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 71 Co 324/2013-266, potvrdil výroky I., IV., a V. rozsudku soudu I. stupně (výrok I.), změnil výrok III. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 68 864,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II.) a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 941,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (promlčení nároku žalobkyně), která je sice dovolacím soudem vyřešena, avšak má být řešena jinak. Žalovaný namítá, že v průběhu řízení vznesl námitku promlčení, tu však odvolací soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Žalovaný se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu odvolávajícího se na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007 v tom, že jestliže se bývalí manželé dohodnou na tom, kdo zůstane výlučným členem bytového družstva a kdo bude nadále byt užívat, nevznikne druhému manželovi nárok, aby se domáhal vypořádání podílu. Podle žalovaného mohla žalobkyně svůj nárok na vypořádání ve vztahu ke zrušenému členství v bytovém družstvu uplatnit u soudu hned následujícího dne po uzavření dohody o zrušení společného členství. Pokud by žalobkyně podala žalobu ihned, nemohla by být tato žaloba zamítnuta jako předčasná s tím, že žalobkyně musí vyčkat do okamžiku fikce vypořádání společného jmění manželů. Jelikož dohoda byla uzavřena 6. 2. 2006, promlčelo se právo žalobkyně 7. 2. 2009, a proto žalobkyní uplatněný nárok dne 24. 4. 2009 byl promlčen. S ohledem na uvedené se žalovaný domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože nárok žalobkyně vznikl před 1. lednem 2014 a před tímto datem bylo o něm odvolacím soudem rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním ze dne 3. března 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě dovolatel nesouhlasí s právním posouzením otázky promlčení, když konkrétně rozporuje začátek běhu promlčecí lhůty tak, jak jej dovodila judikatura Nejvyššího soudu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v otázce vypořádání členského podílu v bytovém družstvu sjednocena v tom, že nejdříve musí dojít ke zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely a k rozhodnutí o tom, kdo nadále bude členem bytového družstva, a až poté může dojít k vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu. Na případy, kdy společný nájem k družstevnímu bytu zaniká do tří let od zániku manželství, dopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 590/2003 (uveřejněného pod C 2527 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“): „Pokud po zrušení práva společného nájmu družstevního bytu podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. nedojde mezi rozvedenými manžely k vypořádání hodnoty členského podílu ve stavebním bytovém družstvu, náležející do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, dohodou ani rozhodnutím soudu k návrhu podanému ve lhůtě tří let od zániku manželství, může se manžel, který se nestal členem družstva, po uplynutí této lhůty, domáhat na druhém manželovi, aby mu vyplatil polovinu hodnoty členského podílu. Toto právo se v uvedeném případě promlčuje v obecné lhůtě tří let, která počne běžet od okamžiku, kdy nastaly účinky domněnky vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle §149 odst. 4 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.“
Nalézací soudy z uvedeného právního názoru, který je plně uplatnitelný i v poměrech společného jmění manželů, vycházely a dovolací soud neshledal žádný důvod, pro který by se měl od tohoto názoru odchýlit. Takové důvody neuvádí ostatně ani sám dovolatel, který toliko vyjadřuje nesouhlas se závěry přijatými Nejvyšším soudem.
Ostatně Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 3930/2007 (dostupném na www.nsoud.cz ), neshledal důvod, aby se od uvedeného rozsudku odchýlil, a na uvedený rozsudek nadále odkazuje [srov. například rozsudky ze dne 22. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007 (uveřejněný pod C 6284 Souboru) a ze dne 13. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1877/2007 (dostupný na www.nsoud.cz) ]. Právní závěry obsažené v uvedeném rozsudku potom převzala i odborná literatura (srovnej např. Dvořák, T: Společné jmění manželů a členský podíl v bytovém družstvu – některé otázky vzájemných vztahů. Obchodněprávní revue , 2010, č. 1, str. 11; Spáčil, J: Členský podíl v bytovém družstvu jako součást společného jmění manželů, Právní fórum , 2010, č. 7, str. 309.).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že na případy, kdy společný nájem k družstevnímu bytu zanikne až po uplynutí tří let od zániku manželství, dopadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007 (uveřejněný pod C 6284 Souboru), v němž je uvedeno: „Právo na vypořádání společného členského podílu v bytovém družstvu nemůže být promlčeno dříve, než je zrušeno společné členství účastníků v bytovém družstvu. Proto se právo na vypořádání společného členského podílu bývalých manželů, kteří se nedohodli na zrušení společného práva nájmu družstevního bytu a na tom, kdo z nich bude nadále byt užívat jako výlučný nájemce a člen družstva, nebo těch manželů, o jejichž společných právech ve vztahu k bytovému družstvu nebylo rozhodnuto podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dříve podle §177 odst. 2 věty druhé obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), ve lhůtě tří let stanovené v §149 odst. 4 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. [v §150 odst. 4 obč. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb.] , nemůže promlčet dříve než dojde ke zrušení společného práva nájmu družstevního bytu a určení, kdo byt bude dále užívat jako výlučný člen družstva. Obecná tříletá promlčecí lhůta ve smyslu §101 obč. zák. pak počne běžet dnem následujícím po té, co k takovému zrušení práva došlo.“
V posuzovaném případě manželství účastníků řízení bylo rozvedeno rozsudkem soudu I. stupně ze dne 25. srpna 2005, sp. zn. 81 C 140/2005-14, který nabyl právní moci dne 27. 9. 2005. Účastníci řízení se dohodli dne 6. 2. 2006 na zrušení práva nájmu a na tom, že nadále nájemcem bytu a členem bytového družstva bude žalovaný, k vypořádání hodnoty členského podílu k bytovému družstvu však v této dohodě nedošlo. Do tří let od zániku manželství nebyla uzavřena dohoda o vypořádání hodnoty členského podílu a ani nedošlo k zahájení řízení, v němž by byl takový nárok uplatněn. Vzhledem k tomu soudy obou stupňů zcela v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 590/2003, dovodily, že hodnota členského podílu v bytovém družstvu se ze zákona transformovala z režimu společného jmění manželů do režimu podílového spoluvlastnictví účastníků řízení a že ten z manželů, kterému zaniklo členství v bytovém družstvu, má vůči druhému manželu nárok na zaplacení poloviny hodnoty členského podílu. Soudy obou stupňů současně v souladu s uvedeným rozhodnutím dovodily, že dnem nastoupení právní domněnky dle §150 odst. 4 obč. zák. počíná běžet i tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na zaplacení poloviny hodnoty členského podílu.
Žalovaný pouze namítá, že právo na vypořádání by se nemělo promlčovat až od okamžiku nastoupení zákonné domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák., nýbrž již od okamžiku účinnosti dohody o vypořádání dohody o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely, neboť žalobkyně mohla uplatnit své právo hned dne následujícího. Žalovaný ovšem přehlíží, že po zrušení práva společného nájmu a společného členství v bytovém družstvu by taková žaloba představovala vypořádání hodnoty členského podílu v rámci společného jmění manželů, přičemž vypořádání společného jmění manželů promlčení nepodléhá. Naproti tomu žaloba v souzené věci se týká vypořádání nároku, který se ve vztahu k hodnotě členského podílu v bytovém družstvu vypořádává v režimu podílového spoluvlastnictví právě proto, že do tří let od zániku manželství nebyla hodnota členského podílu v bytovém družstvu vypořádána dohodou ani na základě podané žaloby.
Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelem vymezená právní otázka nemá být posouzena jinak a že žalovaný svým výkladem ustálenou rozhodovací praxi nezpochybňuje. S ohledem na uvedené není dovolání žalovaného podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu