ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.5.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) K. H. , b) P. H. , zastoupených JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, T. G. M. 142, proti žalovaným 1) L. K. , 2) JUDr. Z. K. , oběma zastoupeným JUDr. Miroslavou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Kpt. Olesinského 39, o určení vlastnického práva k části pozemku, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 1/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2013, č. j. 31 Co 203/2013-117, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2013, č. j. 31 Co 203/2013-117, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. dubna 2013, č. j. 12 C 1/2013-98, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení vlastnického práva k části pozemku parc. č. 146/2 v katastrálním území L., obci P. (dále jen ,,předmětný pozemek“) s tím, že tato parcela vznikla z původního pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr, dílu C, parc. č. 288/1 podle geometrického plánu a pouhou chybou pracovníka katastrálního úřadu došlo k nesprávnému označení hranice tohoto pozemku. Tuto skutečnost doložili novým geometrickým plánem, kde je tato část pozemku označena parc. č. 146/4.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. dubna 2013, č. j. 12 C 1/2013-98, ve výroku I. zastavil řízení a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně řízení zastavil z toho důvodu, že v řízení vedeném mezi týmiž účastníky v opačném procesním postavení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 106/2010 bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na vyklizení pozemku předmětného pozemku tak, že žalobci (v uvedeném řízení v postavení žalovaných) jsou povinni předmětný pozemek vyklidit, neboť vlastnické právo svědčí žalovaným (v uvedeném řízení v postavení žalobců). Vzhledem k tomu, že již bylo rozhodnuto o žalobě na splnění povinnosti v řízení, ve kterém byla posuzována i otázka vlastnického práva, brání rozhodnutí o určení vlastnického práva žalobců překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobců usnesením ze dne 18. dubna 2013, č. j. 12 C 1/2013-98, usnesení soudu prvního stupně výrokem I. změnil ohledně náhrady nákladů řízení a ve zbytku ho potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že překážka věci pravomocně rozsouzené je dána při naplnění dvou podmínek, a to totožnosti účastníků a totožnosti předmětu řízení. Konstatoval, že obě podmínky byly splněny. Uvedl, že pokud bylo nejdříve žalováno na plnění a poté na určení vlastnictví, je dána za splnění podmínky stejného skutkového základu identita předmětu řízení, a tím i překážka věci pravomocně rozhodnuté. V řízení na plnění totiž byla již současně posouzena existence právního vztahu, z něhož bylo žalováno na plnění. Odvolací soud dále dodal, že žalobci nemohou žalovat na určení vlastnického práva k parcele č. 146/4, která vznikla na základě geometrického plánu z pozemku parc. č. 146/2, neboť parcela není věcí v právním smyslu – tou může být pouze pozemek, o němž však již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení o žalobě na vyklizení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Mají za to, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítli, že řízení na vyklizení a řízení o určení vlastnického práva vychází ze zcela rozdílných skutkových základů. Zatímco v řízení na plnění žalobci tvrdili, že nabyli vlastnické právo vydržením na základě smlouvy, v řízení na určení tvrdí, že jim vlastnické právo svědčí z důvodu nesprávně provedených katastrálních zápisů. Překážka věci rozhodnuté tak nemůže přicházet v úvahu, když v každém z řízení nárok vymezený žalobním petitem vyplývá z jiných skutkových tvrzení. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí krajského soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že jej považují za nepřípustné. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. dubna 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z obsahu dovolání vyplývá otázka, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolatel tak vyhověl požadavku uvedení důvodu přípustnosti dovolání. Jedná se o posouzení, zda pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění zakládá překážku věci rozhodnuté v řízení o žalobě na určení. Podle dovolatelů je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 2481/99 a 21 Cdo 906/2000.
Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát bez ohledu na to, zda byla v obou řízeních uplatněna shodná skutková tvrzení či nikoliv.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 802/2008, které se přihlásilo k závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněném pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde dovolací soud dovodil:
,,Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§80 písm. c/ o. s. ř.), nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací.“
Uvedené rozhodnutí však bylo překonáno rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012. V tomto rozhodnutí se dovolací soud částečně odchýlil od shora uvedených závěrů. Uvedl, že teorii identity skutku nelze vykládat (co do soudním rozhodnutím pravomocně přiznaného plnění pro účely posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté v následném sporu o určení) protikladně k ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř (akcentujícímu jen závaznost rozsudečného výroku). Pro účely posouzení, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá (ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.) určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§80 písm. b) o. s. ř.), nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), je podstatné, zda a jakým způsobem se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti (§80 písm. b) o. s. ř.).
V poměrech řešené věci lze konstatovat, že v řízení o žalobě na vyklizení předmětného pozemku mezi týmiž účastníky (přičemž není podstatné, v jakém procesním postavení v tomto řízení byli) nebyl vypořádán právní vztah účastníků k předmětnému pozemku. Spor o vyklizení, jenž je sporem o splnění povinnosti dle §80 písm. b) o. s. ř., neřeší prostřednictvím výroku rozhodnutí konečným způsobem otázku vlastnictví pozemku.
Velký senát Nejvyššího soudu v této souvislosti dovodil, že:
,,Obecně lze říci, že tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c) o. s. ř.), slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku, (jde-li o nemovitost) [§80 písm. b/ o. s. ř.], překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není.“
Uvedeným závěrům rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu odpovídá i část názorů vyslovených v odborné literatuře. Ta poukazuje především na to, že ke vzniku překážky věci pravomocně rozhodnuté je nutná nejen identita skutkového základu, ale také předmětu procesního nároku; té se však nedostává, neboť v jednom případě zní žaloba na plnění a ve druhém se žalobce domáhá určení práva či právního vztahu (např. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Lavický, P., Kasíková, M.: Občanský soudní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl I., str. 726 a násl.).
Pokud odvolací soud vycházel z opačného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobci uplatněn právem.
Dovolací soud dále dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí nesprávným právním posouzením i v tom, že odpírá žalobcům možnost domáhat se určení vlastnického práva k části pozemku v případě sporné hranice. Praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že takto formulovaný žalobní požadavek je správný (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2860).
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu