ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.558.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 558/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce T. H. , zastoupeného JUDr. Michalem Schmidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 23, proti žalované J. Š. , zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 327/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2013, č. j. 62 Co 491/2012-495, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 12 C 327/2005-414, ve výroku I. vypořádal společné jmění účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalované přikázal movité věci v tomto výroku uvedené. Žalovanou zároveň zavázal žalobci zaplatit na vyrovnání jeho podílu částku 504.714,85 Kč. Ve výrocích II. a III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. března 2013, č. j. 62 Co 491/2012-495, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uplatnění nároku na vypořádání společného jmění manželů a rozhodnutí o něm došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. března 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Uvedené náležitosti dovolání žalobkyně v žádném ohledu nesplňuje.
Dovolatelka sice tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nicméně dovolacímu soudu není zřejmé, jaké výhrady vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka uplatňuje.
Nalézací soudy v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů provedly vypořádání členského podílu v bytovém družstvu způsobem, proti kterému dovolatelka žádné právní námitky neuplatňuje (naopak v tomto směru závěry nalézacích soudů akceptuje), a své rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů založily na závěru, že nejsou splněny podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání.
Lze-li snad z obsahu dovolání učinit závěr (ačkoliv ani tato skutečnost z dovolání nepochybně nevyplývá), že dovolatelka naznačuje své zásluhy na nabytí majetku tvořícího součást společného jmění manželů poukazem na skutečnost, že „nájemní vztah k předmětnému bytu měla před uzavřením manželství jen žalovaná“, a směřuje tak k možné úvaze o splnění podmínek pro disparitu podílů, míjí se tato námitka se základním skutkovým zjištěním, podle kterého k družstevnímu bytu nabyli účastníci právo nájmu za trvání manželství a taktéž se stali členy Bytového družstva Molákova 582 a 583.
Odvolací soud také konkrétně a jednoznačně v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč v dané věci nejsou splněny podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů a s těmi závěry dovolatelka v dovolání v právní rovině nijak nepolemizuje.
Námitka, že „výkladová praxe preferuje zneužití institutu manželství pro zištné cíle“ pak zjevně pro svou obecnost přípustnost dovolání nemůže založit. Pro úplnost dovolací soud dodává, že nalézací soudy se zabývaly i konkrétními majetkovými poměry dovolatelky a promítly je do stanovení šestiměsíční lhůty pro splnění povinnosti žalované k zaplacení částky, která žalobci na vypořádání společného jmění manželů přísluší. Tento závěr pak odvolací soud potvrdil. Jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně je vydáno 29. listopadu 2011 a rozhodnutí odvolacího soudu 20. března 2013, je zřejmé, že ve svém důsledku měla dovolatelka tuto lhůtu ke splnění uložené povinnosti ještě výrazně delší.
Dovolatelka tak v žádném směru neuvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nevyložila, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Její dovolání tak neobsahuje zákonem požadované náležitosti.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu