ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.732.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 732/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. J. Š. , zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394, proti žalované D. J. , zastoupené JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 41, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 127/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. října 2013, č. j. 29 Co 415/2013-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 11 C 127/2009-174, ve výroku I. ze společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví J. J. nemovitosti v katastrálním území a obci L. uvedené v tomto výroku rozsudku. Ve výroku II. uložil žalobci povinnost vypořádat z konkurzní podstaty pohledávky věřitelů přihlášené do konkurzního řízení vedeného na majetek úpadce J. J. specifikované ve výroku rozsudku. Ve výroku III. soud prvního stupně do výlučného vlastnictví žalované nepřikázal žádný majetek ani dluhy. Ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. října 2013, č. j. 29 Co 415/2013-210, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka upozorňuje, že žalobce jako správce konkurzní podstaty J. J. neučinil žádné kroky k tomu, aby nebyl poškozen majetek spadající do společného jmění manželů. V dovolání pak popsala postup žalobce v konkurzním řízení, který považuje za nesprávný. Dále brojila proti znaleckému posudku, který byl v řízení proveden za účelem ocenění nemovitostí. Znaleckému posudku zejména vytkla, že nepřihlédl k mimořádné a neopakovatelné hodnotě staveb. Právní posouzení nalézacích soudů považuje za účelové, s cílem poškodit její osobu. Ačkoliv upozorňovala na to, že manžel utratil všechny úspory rodiny, znemožnil tak splácení dluhů a přivodil si úpadek, soudy k této skutečnosti nepřihlédly. Vzhledem k tomu, že jejímu zástupci byla odepřena možnost jednat před soudem, nemohla uplatnit další důvody pro stanovení disparity podílů, zejména skutečnost, že její manžel nevhodným způsobem nakládal se společnými prostředky. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uplatnění nároku na vypořádání společného jmění manželů a rozhodnutí o něm došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. března 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Uvedené náležitosti dovolání v žádném ohledu nesplňuje.
Tato podmínka není splněna ostatně již proto, že z hlediska přípustnosti dovolání odkazuje dovolatelka na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro jeho rozpor s hmotným právem. Přehlíží ovšem, že zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byly nově upraveny podmínky přípustnosti dovolání tak, jak je uvedl dovolací soud výše, a jejichž existence již není založena na zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí mimo jiné pro jeho rozpor s hmotným právem.
Z pohledu principů formulovaných zákonem č. 404/2012 Sb. pak dovolání neobstojí. Dovolatelka v rovině vymezení přípustnosti dovolání toliko nalézacím soudům vytýká, že „rozhodování odvolacího soudu je opakovaně zjevně nepřiměřené zjištěným okolnostem případu“, a odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uvedené rozhodnutí se však vůbec netýká společného jmění manželů, ale určení vlastnického práva na základě tvrzeného vydržení. Již z tohoto důvodu nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání.
Toliko pro úplnost dovolací soud dodává k námitce dovolatelky, že „žalobce jako správce konkurzní podstaty hned po prohlášení konkurzu neučinil žádné významné a obvyklé kroky, aby zajistil nepoškození majetku spadajícího do SJM manželů J.“, není dovolacímu soudu jakkoliv zřejmé, jak by se měla tato námitka promítnout do poměrů souzené věci z pohledu vypořádání společného jmění manželů a právního posouzení věci.
Obdobný závěr se týká dovolací námitky, že „byla najata znalkyně, která vůbec nebyla kompetentní k provádění posudku“. Jestliže touto námitkou směřuje dovolatelka ke zpochybnění závěrů znaleckého posudku, pokud jde o stanovenou konkrétní cenu nemovitých věcí, které jsou předmětem vypořádání, pak se jedná o nepřípustné zpochybnění skutkových zjištění podstatných pro právní posouzení věci a nikoliv výhrady vůči právnímu posouzení učiněnému odvolacím soudem.
Nalézacím soudům dovolatelka dále vytýká, že jí „upřely 1. instanční řízení“ tím, že soud prvního stupně rozhodoval v nepřítomnosti zástupce žalované, ačkoliv k tomu nebyly splněny podmínky předvídané občanským soudním řádem. I kdyby tomu tak bylo, ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně by se jednalo o tzv. zmatečnostní vadu, která sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání a z pohledu odvolacího soudu případně o toliko možnou vadu řízení, která taktéž nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Poslední námitkou dovolatelka zdůrazňuje, že soudy nepřihlédly k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a jak se zasloužil o nabytí a udržení společného majetku a vedení domácnosti. Poukazuje na konkrétní negativní jednání úpadce, jejichž důsledkem bylo výrazné snížení majetkového standardu rodiny žalované. Soudu prvního stupně v této souvislosti vytýká, že jí neumožnil na tyto skutečnosti poukázat u posledního jednání, a odňal jí tak právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí nalézacích soudů je tak nepřezkoumatelné a porušující procesní práva dovolatelky.
Ani tato námitka není důvodná.
Vzhledem ke skutečnosti, že uvedenou argumentaci uplatnila dovolatelka i v rámci podaného odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, zabýval se jí v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud a s uvedenou námitkou se vypořádal. Jeho rozhodnutí tak nemůže být nepřezkoumatelné, nehledě na skutečnost, že případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí zakládá toliko vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolacímu soudu ostatně ani není zřejmé, k jakým konkrétnímu závěrům dovolatelka touto námitkou směřuje, neboť z dovolání není zřejmé, že by se jejím prostřednictvím domáhala vypořádání jiným způsobem, než podle stejně velkých podílů žalované a úpadce. Jestliže snad má být uvedenou dovolací námitkou zpochybněn způsob konkrétního vypořádání společného jmění potud, že se žalovaná domáhá přikázání části nemovitostí do výlučného vlastnictví, ačkoliv nalézací soudy přikázaly veškeré aktiva (stejně jako pasiva) úpadci, ani v tomto směru nelze rozhodnutí odvolacího soudu nic vytknout.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 73/2011, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 11 057, vyložil, že přezkum skutečností, na základě kterých odvolací soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů přikázal veškerá aktiva společného jmění úpadci a některá z nich nepřikázal manželce úpadce, je v dovolacím řízení podmíněn zjevnou nepřiměřeností úvahy odvolacího soudu. V daném případě však nelze takovou zjevně nepřiměřenou úvahu nalézacím soudům vytknout, neboť zde nejsou dány důvody, na základě kterých by na ni bylo možné usuzovat. Dovolatelka je ani neuplatňuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu