ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.844.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 844/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. M. , zastoupené JUDr. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalovanému D. S., zastoupenému JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, o zaplacení 1,080.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 348/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2013, č. j. 19 Co 249/2013-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12.245,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Tomáše Matouška.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 18 C 348/2010-93, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,080.000,- Kč (výrok I.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 1,080.000,- Kč od 9. 9. 2010 do zaplacení (výrok II.). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a určil, že ve vztahu mezi žalobkyní a státem se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 19 Co 249/2013-141, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé co do částky 380.000,- Kč potvrdil, v zamítavém výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 1,080.000,- Kč od 31. 5. 2011 do zaplacení, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku IV. o soudním poplatku změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že určil, že výše soudního poplatku činí 4.320,- Kč. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 78.166,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 24.288,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Matouška, a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na soudním poplatku částku 720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou ve smyslu §242 odst 3 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného členství v bytovém družstvu došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatel předně tvrdí, že se odvolací soud nezabýval námitkou, že při stanovení hodnoty členského podílu k bytu nebylo přihlédnuto k tomu, že v něm bydlí další osoba. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007. Tak tomu ale není. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že „oprávněné užívaní domu oceňovaného pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví třetí osobou na dobu neurčitou či s právem na bytovou náhradu pro případ vyklizení je významným cenovým faktorem, snižujícím poptávku po takovém domě“. V daném případě však v bytě bydlí dcera účastníků, která jako rodinný příslušník odvozuje své právo byt užívat právě od dovolatele. Nesvědčí jí ale žádné právo, na jehož základě by dovolatel musel vynaložit další náklady na zajištění bytové náhrady, pokud by měl v bytě bydlet sám. Odvolací soud tedy rozhodl správně a zcela v intencích citovaného rozhodnutí, jestliže okolnost, že v bytě bydlí dcera účastníků, v ocenění členského podílu v bytovém družstvu nezohlednil.
Další dovolací námitka směřuje proti způsobu, jakým odvolacího soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že v řízení nešlo o vypořádání členského podílu ve stavebním bytovém družstvu, ale o vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť byt byl zapsán v katastru nemovitostí jako bytová jednotka, a proto žalobu mohl podat kterýkoliv z účastníků. Navíc má za to, že odvolací soud měl postupovat podle §150 o. s. ř., neboť v řízení hájil i zájmy své dcery.
Ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Žalobce se stal v dané věci výlučným členem družstva a tím i výlučným nájemcem družstevního bytu. Žalobkyni se nedostalo vypořádání jejího podílu, a proto se po žalovaném domáhala zaplacení částky odpovídající polovině hodnoty členského podílu. Nešlo tedy o věc řídící se zásadou „iudicium duplex“, kdy mohou žalobu podat oba účastníci řízení, ale o případ, kdy mohla podat žalobu pouze žalobkyně. V případě procesního úspěchu ve věci náleží žalobkyni náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti žalovanému podle §142 odst. 1 o. s. ř.
Nad rámec dovolací soud uvádí, že otázkou rozhodování o náhradě nákladů řízení se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz, v němž vysvětlil přístup soudů k rozhodování o náhradě nákladů řízení. Z tohoto rozhodnutí, ze kterého Nejvyšší soud vyšel např. i v usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, nebo v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (www.nsoud.cz), jakož i z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, uveřejněných na internetových stránkách nalus.usoud.cz, vyplývá, že jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.
V posuzovaném případě žalovaný rovněž namítá vady řízení, které spočívají mimo jiné v tom, že se odvolací soud nezabýval konkludentní dohodou mezi účastníky o tom, že byt po rozvodu manželství získá jejich dcera, a dále, že nezohlednil jím uplatněnou námitku na započtení pohledávky za poplatky spojené s užíváním bytu, které od roku 2007 do roku 2012 zaplatil stavebnímu bytovému družstvu. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1998, „č. j. 32 Cdon“, přitom doplnil číslice rukou, z dopsané poznámky však nelze dovodit číslo judikátu, na který chtěl odkázat.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné.
Bez ohledu na to, že dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř a neuvádí ani žádné konkrétní rozhodnutí, od kterého se měly nalézací soudy v daném směru odchýlit, dovolací soud dodává, že ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud opomněl zabývat dohodou účastníků, vychází dovolací soud z ustálené judikatury potud, že tak zvané opomenuté důkazy, tj. mimo jiné důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, zakládají (v případě důvodnosti) vadu řízení (k tomu srovnej např. Ústavního soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2006, svazek 41, str. 349, nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09, uveřejněný na nalus.usoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz ), jejímž prostřednictvím však přípustnost dovolání nelze založit.
Jestliže dovolatel v rovině tvrzených vad řízení dále namítá, že jsou soudy povinny ve smyslu judikatury „zabývat se právní argumentací účastníka řízení a vyložit, z jakých důvodů s ní souhlasí či nikoli a v této souvislosti se zabývat navrženými důkazy a rozhodnout o nich, které z nich jsou relevantní pro posouzení věci“, opětovně poukazuje dovolací soud na skutečnost, že prostřednictvím tvrzených vad řízení přípustnost dovolání založit nelze. Navíc lze konstatovat, že odvolací soud se námitkami žalovaného zabýval a své závěry podrobně odůvodnil.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
Mgr. David Havlík předseda senátu