ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.882.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 882/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) F. M. , a b) A. M. , obou B., zastoupených JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, proti žalovanému M. K., B., zastoupenému JUDr. Danou Novákovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 54, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 303/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 12. září 2013, č. j. 54 Co 113/2013-429, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.642,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně advokátky JUDr. Jany Havlíkové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2012, č. j. 11 C 303/2000-399, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 3/9 – zahrada, zapsanému na LV č. 453 pro obec B. a katastrální území H. B. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Ž. n. S.. Do společného jmění manželů – žalobců jako výlučných vlastníků přikázal část uvedeného pozemku označenou v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 28. 10. 2006, č. 180-4/2006, vypracovaném Ing. Stanislavem Kutálkem, číslem 3/12. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal část uvedeného pozemku označenou v uvedeném geometrickém plánu číslem 3/9. Soud zřídil věcné břemeno chůze a jízdy po pozemku parc. č. 3/9 – zahrada ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 3/12, který vznikl rozdělením původního pozemku 3/9. Dále zřídil věcné břemeno chůze a jízdy po pozemku parc. č. 3/12 – zahrada ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 3/9 , který vznikl rozdělením původního pozemku parc. č. 3/9. Výrokem pod bodem II. soud uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně částku 985,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Geometrický plán ze dne 28. 10. 2006, č. 180-4/2006, tvoří nedílnou součást rozsudku. Dále soud výroky pod body III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 54 Co 113/2013-429, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé pod body I. a II. a ve výroku o poplatkové povinnosti pod bodem VI. a změnil rozsudek ve výrocích IV. a V., kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vzniklých České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které vznikly účastníkům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání tak lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkové námitky nejsou přípustné; proto se těmi, které byly v dovolání uplatněny (např. ohledně vjezdu do garáže, předchozí dohody o užívání pozemku, ohledně jeho užívání dále polemika se znaleckým posudkem), dovolací soud nemohl zabývat.
V této věci již Nejvyšší soud rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 17. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1715/2010; tehdy zrušil měnící rozsudek odvolacího soudu jen proto, že „soud prvního stupně sice zjistil, že lze zřídit samostatný přístup k nemovitostem žalobců, který by nevedl přes pozemek žalovaných, takové řešení však považoval za neúčelné a nehospodárné; uzavřel, že odejmout žalobcům možnost užívat nově vzniklý pozemek č. 3/9 jako přístupovou komunikaci by bylo v rozporu s dobrými mravy. Uvedené skutečnosti (nehospodárnost a neúčelnost zřízení nového přístupu, rozpor s dobrými mravy) jsou právně relevantní pro úvahu, zda věcné břemeno zřídit či nikoliv. Odvolací soud se však těmito skutečnostmi nezabýval a věcné břemeno nezřídil jen proto, že žalobci si mohou zřídit příjezd z vlastního pozemku“. V dalším řízení se odvolací soud věcí z tohoto hlediska zabýval; jeho úvaha o tom, proč nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby vjezd zřídili sami, není zjevně nepřiměřená (ze skutkových zjištění, které dovolatel zpochybňuje, dovolací soud musí vycházet). Odvolací soud konstatoval, že žalobci by museli na zřízení samostatného vjezdu vynaložit náklady, zatímco zřízením věcného břemene žalovanému újma nevznikne; zohlednil též „historické“ aspekty věci (viz str. 6 jeho rozsudku). Je též třeba připomenout, že v dané věci jde přece jen o poněkud odlišný případ, než při zřizování tzv. nezbytné cesty podle §151o odst. 3 obč. zák.; platí sice, že je žádoucí se zřízení věcného břemene spíše vyhnout, je-li to možné, na druhé straně však nelze nevidět, že jeho zřízením nejsou práva dosavadního spoluvlastníka, na jehož věci bude břemeno nadále váznout, oproti dosavadnímu stavu omezena zásadně (právo užívat věc měli totiž ostatní spoluvlastníci v zásadě i doposud). Proto je třeba případy, kdy soud věcné břemeno při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zřídí, posuzovat přece jen mírněji než při zřízení práva nezbytné cesty.
Dovolací soud též opětovně vyslovil (např. v usnesení ze dne 24. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009) že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Zjištěné skutečnosti je třeba hodnotit v jejich souhrnu. To platí i o zřízení věcného břemene; v dané věci rozhodnutí odvolacího soudu není zjevně nepřiměřené.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. září 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu