ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.950.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 950/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. R. K. , P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Podzemným, advokátem se sídlem ve Krásně nad Bečvou, Masarykova 753, proti žalovanému F. B. , P., zastoupenému Mgr. Ivanou Quittovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Msgr. Šrámka 1183/20, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 312/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 15. září 2011, č. j. 69 Co 38/2008-448, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Ivany Quittové.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 12 C 312/2003-304, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 412/2, zapsaného na LV č. 14 pro obec V. M. a kat. území P., a části pozemku o výměře 20 m2, oddělené od pozemku parc. č. 1061/10, zapsaného na LV č. 14 pro obec V. M. a kat. území P., označené jako nově vzniklá parc. č. 1061/62 podle geometrického plánu č. 704-313/2002 ze dne 19. 6. 2002, který je nedílnou součástí rozsudku.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu na st. parc. č. 412/1 a 412/2 a pozemků parcelních čísel 412/1 zastavěná plocha a nádvoří, 1061/11 zahrada a 2040/5 ostatní plocha (ostatní komunikace), vše v kat. území P. Nemovitosti nabyl kupní smlouvou ze dne 15. 10. 1999 s právními účinky vkladu k témuž datu. Žalovaný je tamtéž zapsán na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 30. 10. 1964, registrované dne 3. 8. 1965, jako vlastník v kat. území P. pozemků st. parc. č. 412/2 a 563 zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 1061/10 zahrada. Právními předchůdci účastníků byli kromě následně dalších L. B. a J. B. L. B. nabyl smlouvou ze dne 28. 11. 1949 pozemek parc. č. 1061/10 a J. B. smlouvou ze dne 17. 10. 1959 pozemek parc. č. 1061/11. Poté, co L. B. a J. B. zjistili, že postavili domy na pozemku toho druhého, uzavřeli dne 5. 12. 1959 směnnou smlouvu, podle níž L. B. nabyl pozemek parc. č. 1061/11 a J. B. pozemek parc. č. 1061/10. Po smrti L. B. v roce 1976 nabyl nemovitosti V. L. B., který je kupní smlouvou ze dne 9. 2. 1989 prodal T. H. Ten je kupní smlouvou ze dne 3. 4. 1998 prodal manželům T., od nichž je následně koupil žalobce. Městský úřad ve Valašském Meziříčí zahájil dne 1. 3. 1999 s manžely T. řízení o odstranění nepovolené přístavby k domu a dne 11. 5. 1999 rozhodl o jejím odstranění z důvodu jejího umístění na hranici pozemků parcelních čísel 1061/10 a 1061/11. K žádosti žalobce stavební úřad rozhodl o dodatečném povolení přístavby a stavebních úprav domu, zahájených manžely T., zároveň ale zahájil řízení o odstranění přístavby a stavebních úprav. K návrhu žalovaného ze dne 29. 2. 2000 katastrální úřad provedl opravu zákresu vlastnické hranice mezi pozemky parcelních čísel 1061/10 a 1061/11 podle geometrického plánu č. 3/48 ze dne 16. 4. 1948, tj. bez zalomení v okolí stavby na parc. č. 412. Geometrickým plánem ze dne 19. 6. 2002, č. 704-313/2002, bylo navrženo oddělení parc. č. 1061/62 o výměře 20 m2 od parc. č. 1061/10 a oddělení parc. č. 1061/63 o výměře 26 m2 od parc. č. 1061/11 s tím, že nová hranice mezi pozemky účastníků bude vedena z bodu 24 do bodu 26, z bodu 26 do bodu 27 a z bodu 27 do bodu 18. Podle soudu prvního stupně údaje zaznamenané v katastru nemovitostí, průběh oplocení mezi pozemky účastníků, jednání mezi žalovaným a manžely T. v červenci 1998, při kterém brali v úvahu hranici mezi pozemky účastníků zalomenou za domem, skutečnost, že žalovaný v červenci 1998 postavil na severní straně domu ve vzdálenosti 1 m od domu v délce 6 m základy pro opravu oplocení, stanovisko stavebního úřadu, který vycházel z údajů katastrálního úřadu, jakož i stanovisko katastrálního úřadu, který nejprve návrh žalovaného na opravu průběhu hranice mezi pozemky účastníků zamítl, ujišťovaly žalobce a jeho právní předchůdce počínaje V. L. B. od 5. 6. 1976, kdy je V. B. zdědil, do 4. 1. 2001, tj. do právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o opravě zákresu vlastnické hranice mezi pozemky účastníků, v tom, že jsou i vlastníky geometrickým plánem ze dne 19. 6. 2002 označených pozemků parcelních čísel 412/2 a 1061/62. Uvedl, že „při zachování obvyklé opatrnosti nebylo možné po nich požadovat, aby si nechali zaměřit nemovitosti, které nabývali, a aby si ověřovali správnost údajů o výměrách vedených v katastru nemovitostí a zákresu nemovitostí v katastrální mapě“. Nelze jim také klást k tíži, že „nenahlédli do katastrální mapy ze dne 4. 5. 1973 či do geometrického plánu ze dne 26. 9. 1975, který zaměřoval jiné pozemky, a nezjišťovali, proč je v nich severní hranice vedena jinak, než v jiných mapách evidence nemovitostí a mapách pozemkového katastru, které z polního náčrtu č. 726 vycházely“. Žalobce a jeho právní předchůdci si sporné pozemky oplotili, postavili na nich přístavbu a měli a mají vůli je ovládat jako vlastní. Dobrá víra žalobce zanikla právní mocí rozhodnutí o opravě zákresu hranice. Dřívější poznámky žalovaného či jeho manželky o tom, že by se hranice měla vyměřit a že hranice mezi pozemky účastníků vede jinak, než jak je postaven plot, podle soudu prvního stupně nebyly kvalifikovaným zpochybněním dobré víry žalobce a jeho právních předchůdců. Žalovaný netvrdil, že by o nesrovnalostech hranic byl informován V. L. B. Soud prvního stupně učinil závěr, že „žalobce prokázal oprávněnost držby sporných pozemků po zákonem stanovenou dobu, žalovaný domněnku o oprávněnosti držby nevyvrátil, právní předchůdce žalobce V. L. B. sporné nemovitosti nabyl do svého vlastnictví po uplynutí desetileté lhůty stanovené v §135a ve spojení s §865 občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb. ke dni 6. 6. 1986 vydržením a žalobce je nabyl kupní smlouvou z 15. 10. 1999“.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. 69 Co 38/2008-448, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se řídil právním názorem Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen dřívější rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. dubna 2008, č. j. 69 Co 38/2008-352, který původně rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil, avšak z jiného důvodu než soud prvního stupně.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který na ně aplikoval správné právní normy, nicméně správně určené právní normy nesprávně vyložil, pokud dovodil, že sporné pozemky vydržel již V. L. B. 6. 6. 1986. Uvedl, že za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. nebylo možné do 1. 1. 1992 vydržet vlastnické právo k pozemkům. Původní vlastník L. B. nabyl nejprve pozemek parc. č. 1061/10, který následně směnnou smlouvou z 5. 12. 1959 směnil s J. B. za pozemek parc. č. 1061/11, poté, co zjistili, že postavili své nemovitosti na pozemcích toho druhého. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že při obvyklé opatrnosti stavebníka, který si obvykle zaměří stavbu, než začne stavět, mu mělo být zřejmé, že dům postavil na obou pozemcích, a že jen směnnou smlouvou bez změny skutečných hranic nedosáhne cíle, aby jeho dům stál na jeho pozemku. Nesouhlasil však s jeho závěry ohledně vydržení pozemků dalším právním předchůdcem žalobce V. L. B. Uvedl, že nemohl nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům v důsledku tehdy nezpůsobilého předmětu vydržení a z důvodu absence jeho dobré víry a oprávněné držby nebylo možné započíst dobu, po kterou pozemky držel, do vydržecí doby právních předchůdců žalobce, neboť držbu vykonával prostřednictvím uživatelky paní K., která věděla, že dům stojí zčásti na sousedním pozemku a že jsou zde nesrovnalosti ohledně hranic sousedních pozemků. V. L. B. se mohl a měl prostřednictvím detentora nemovitostí paní K. seznámit se skutečnostmi, které v něm musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu sporné nemovitosti patří. Sporné pozemky nemohli vydržet ani právní nástupci V. L. B. T. H., který vlastnil nemovitosti od 26. 5. 1989 do 3. 4. 1998, a manželé T., kteří je vlastnili od 3. 4. 1998 do 15. 10. 1999, neboť nebyli držiteli předmětných pozemků po zákonem stanovenou dobu deseti let a do vydržecí doby si nemohli započítat dobu, po kterou měl věc v oprávněné držbě jejich právní předchůdce V. L. B. Odvolací soud (vázán názorem Nejvyššího soudu) vycházel z toho, že v případě, kdy titulem držby byla převodní smlouva uzavřená a registrovaná státním notářstvím přede dnem 1. 1. 1993, mohl být nabyvatel v dobré víře, že se stal vlastníkem převáděných nemovitostí až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím. T. H. se proto stal vlastníkem sporných nemovitostí nikoli uzavřením převodní smlouvy 9. 2. 1989, ale až její registrací státním notářstvím dne 26. 5. 1989. Jestliže Městský úřad Valašské Meziříčí zahájil dne 1. 3. 1999 s manželi T., tehdejšími vlastníky nemovitostí, řízení o odstranění nepovolené stavby a dne 11. 5. 1999 rozhodl o nařízení jejího odstranění, a v rámci řízení žalovaný vznesl námitku týkající se nevyjasněné hranice mezi pozemky parc. č. 1061/10, 1061/11 a st. 412, došlo v průběhu zahájeného správního řízení u manželů T. ke zpochybnění a následně i zániku dobré víry, neboť tato skutečnost u nich musela vyvolat pochybnosti o tom, že jim sporné pozemky patří. Jejich dobrá víra tedy zanikla před rozhodným datem 26. 5. 1989, kdy teprve by uplynula doba deseti let vedoucí k vydržení vlastnického práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá oporu v provedeném dokazování. Má za to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil a posoudil dobrou víru V. L. B. a v důsledku toho nesprávně vyhodnotil možnost vydržení sporných pozemků dalším právním předchůdcem žalobce T. H. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů, přičemž jeho námitky směřují vůči hodnocení svědeckých výpovědí odvolacím soudem. Tvrdí, že výpovědi svědkyně J., ale i dalších svědků p. B. a žalovaného ohledně nejasností a sporů stran vlastnické hranice mezi J. a L. B. a rovněž i stran sdělení paní K., že o nejasnostech v hranicích mezi pozemky věděla, jsou smyšlené, nevěrohodné a nepravdivé. Ke svědecké výpovědi L. J. uvedl, že se z ní nepodařilo odvolacímu soudu vyvrátit subjektivní stránku dobré víry u L. B. a je toho názoru, že mu vedle subjektivní stránky svědčí i objektivní stránka dobré víry, neboť J. a L. B. po zjištění, že postavili své domy na pozemcích toho druhého, souhlasně a bez rozporů označili hranici mezi pozemky, na ní vybudovali oplocení, které nikdo z nich nezpochybnil, a následně uzavřeli směnnou smlouvu v domnění, že došlo k výměně i jimi připlocených pozemků. Zastává názor, že T. H. sporné pozemky vydržel již v roce 1992, kdy nemovitosti držel po dobu delší než deset let, neboť si byl oprávněn započíst i držbu V. L. B., který ji vykonával prostřednictvím detentora, paní K. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že dobrá víra V. L. B. neexistovala, neboť se mohl a měl prostřednictvím detentora nemovitostí, paní K., seznámit se skutečnostmi, které v něm objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu sporné pozemky patří. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje odmítnutí dovolání. Podle jeho názoru z podaného dovolání není zřejmé, z jakých důvodů dovolatel uplatňuje jednotlivé dovolací důvody a nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že sporné pozemky vydržel již T. H., který si do vydržecí doby mohl započíst i oprávněnou držbu V. L. B.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému vydržení vlastnického práva žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. září 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovaný sice v dovolání tvrdí, že jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá oporu v provedeném dokazování, obsahem jeho dovolání je však pouze kritika hodnocení důkazů (především svědeckých výpovědí) odvolacím soudem.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v §132 o. s. ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 8835).
„Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 8836 ). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
V daném případě dovolatel ani nezpochybňuje, že by pro rozhodnutí odvolacího soudu klíčová zjištění neměla oporu v provedeném dokazování, ale namítá, že odvolací soud provedené důkazy nesprávně hodnotil. Tato námitka však sama o sobě nemůže obstát, a jak je uvedeno shora nemůže založit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o s. ř. o. s. ř. Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je věcí soudu, který provádí dokazování; ke způsobu tohoto hodnocení by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě, že by věrohodnost výpovědi byla hodnocena na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4244). Rovněž zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. v dovolání namítaný příbuzenský poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 8616).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. není dán. Proto nezbylo, než dovolání žalobce zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly za jeho zastoupení advokátem. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 1.500,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 1.800,- Kč, a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 378,- Kč, celkem tedy 2.178,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozsudkem dobrovolně, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. března 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu