ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1393.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1393/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně DUNET s. r. o. , se sídlem Pod Lesem 128, 252 67 Tuchoměřice, IČ 25114701, zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem Spálená 92/21, 110 00 Praha 1, proti žalované VARIA – PLUS spol. s r. o. , se sídlem Klatovská 181, 321 00 Plzeň, IČ 45351139, zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem Guldenerova 547/4, 326 00 Plzeň, o ochranu práv k průmyslovému vzoru a ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 6/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 224/2012-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala ochrany svých práv z průmyslového vzoru a ochrany proti nekalé soutěži žalované žalobou, v níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost
- zdržet se nabídky, prodeje, uvádění na trh, distribuce a propagace myček pro ruční mytí a oplachování nápojového skla, tvořených mycí nádobou s mechanickými kartáči a oplachovou jednotkou podle vyobrazení uvedeného v žalobě,
- stáhnout výrobky, specifikované ve zdržovacím nároku žaloby, jí distribuované, jsou-li v jejím držení, a zničit je a zničit též výrobky, specifikované ve zdržovacím nároku žaloby, jí skladované, a to postupem uvedeným v žalobě, a dále
- zaplatit žalobkyni částku 2.000.000 Kč.
Žalobkyně považuje jednání žalované za neoprávněný zásah do svých práv z průmyslového vzoru č. 32325 s názvem „Myčka pro ruční mytí skla a nádoba myčky“, s datem zápisu ke dni 2. 9. 2004, a to podle §19 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZOPV), a dále za jednání nekalé soutěže podle §44 odst. 1 a §47 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák.). Žalobní nároky uplatňuje žalobkyně podle §4 a §5 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (dále jen ZVPPV), a podle §53 obch. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. února 2012, č. j. 41 Cm 6/2011-133, rozhodl v právní věci žalobkyně takto: - žalovaná je povinna zdržet se nabídky, prodeje, uvádění na trh, distribuce a propagace myček pro ruční mytí a oplachování nápojového skla, tvořených mycí nádobou s mechanickými kartáči a oplachovou jednotkou, podle vyobrazení uvedeného v žalobě (výrok I.),
- žalovaná je povinna stáhnout výrobky, specifikované v I. výroku rozsudku, jí distribuované, jsou-li v jejím držení, a zničit je a zničit též výrobky, specifikované v I. výroku rozsudku, jí skladované, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku postupem uvedeným v rozsudku (výrok II.)
- žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1.600.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.),
- žaloba o zaplacení 400.000 Kč a v rozsahu požadovaných zákonných úroků z prodlení z částky 2 000 000 Kč se zamítá (výrok IV.),
- žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na úhradu nákladů řízení 158 540 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a
- žalovaná je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů 1 050 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).
K odvolání žalované (proti rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a dále souvisejících výrocích o nákladech řízení V. a VI.) Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 224/2012-175, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. a VI. potvrdil, ve výroku V. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám advokáta JUDr. Roberta Matase částku 138 540 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 720 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).
Odvolací soud při posouzení žalobkyní uplatněných nároků z titulu ochrany práv z průmyslového vzoru č. 32325 shodně se závěrem soudu prvního stupně dovodil, že myčka SPACEMATIC, distribuovaná žalovanou, zasahuje do práv žalobkyně. Vyšel přitom z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně je od r. 2004 vlastníkem průmyslového vzoru č. 32325, chránícího vnější (viditelnou) podobu myčky pro ruční mytí nápojového skla a tento vzor je vtělen do jejího výrobku DUNETIC Compact. Žalovaná byla prodejcem myčky žalobkyně a od r. 2009 začala uvádět na trh vlastní výrobek pod označením SPACEMATIC. Na základě nabídky žalované si myčku zvolil k odběru i významný zákazník - Plzeňský Prazdroj a. s. (do té doby odběratel žalobkyniných myček DUNETIC). Žalovaná dodávala na trh výrobek SPACEMATIC až do vydání předběžného opatření usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2011 č. j. 2 Nc 1140/2010-24 (jež bylo v odvolacím řízení potvrzeno), jímž žalované byla uložena povinnost zdržet se nabídky, prodeje, uvádění na trh, vývozu, distribuce a propagace myček pro ruční mytí a oplachování nápojového skla v šedivém provedení ve dvou odstínech šedi, tvořených mycí nádobou s mechanickými kartáči a oplachovou jednotkou podle tam uvedeného vyobrazení. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že vzhled myčky SPACEMATIC byl předmětem posuzování ohledně možného zásahu do průmyslového vzoru žalobkyně již v jiném řízení, vedeném u něho pod sp. zn. 3 Cmo 324/2011 mezi žalobkyní a společností PILI spol. s r. o., se sídlem v L., přičemž v rozsudku ze dne 17. 1. 2012 odvolací soud na základě i vlastních zjištění považoval za správný závěr soudu o tom, že došlo k převzetí chráněného vzoru žalobkyně do podoby myčky SPACEMATIC a že výlučné právo žalobkyně bylo porušeno.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná v tvrzeném rozsahu průmyslové právo žalobkyně porušuje (vytýkaným jednáním, spočívajícím v uvádění na trh předmětného výrobku, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem) a v řízení uplatněné nároky žalobkyně na uložení povinnosti žalované zdržet se dalšího uvádění na trh předmětných výrobků a na odstranění vzniklého závadného stavu jejich stažením a zničením jsou tak zcela po právu a odpovídají prokázanému zásahu do průmyslového práva žalobkyně a zákonné úpravě.
Při posouzení žalobkyní uplatněných nároků z titulu ochrany před nekalou soutěží, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že jednání žalované naplňuje všechny znaky nekalé soutěže podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a proto byla žaloba podána důvodně také pro jednání nekalé soutěže. Odvolací soud uzavřel, že nedovolené užití průmyslového vzoru žalobkyně na výrobku žalované (myčky SPACEMATIC) je třeba považovat za jednání nekalé soutěže podle §44 a násl. obch. zák., proto právu žalobkyně podle §53 obch. zák. odpovídá uložení povinnosti žalované do budoucna zdržet se vytýkaného jednání a povinnosti vzniklý závadný stav odstranit tak, jak bylo uloženo ve výrocích I. a II. napadeného rozsudku.
V případě posouzení žalobkyní uplatněného nároku na přiznání paušální náhrady podle §5 odst. 2 ZVPPV za vzniklou újmu hmotnou i nehmotnou (žalobkyně tvrdila, že jí vznikla jednáním žalované škoda – nahrazením dodávek myček DUNETIC myčkami žalované, a to zejména u společnosti Plzeňský Prazdroj a. s., dále že se žalovaná na její úkor obohatila – prostřednictvím plagiátů na trh uváděných získala významné zakázky a odbyt myček realizovala též na internetových stránkách i v prodejně, a dále že žalobkyni vznikla i významná nehmotná újma - snížením jejího dobrého jména a rozmělněním průmyslového vzoru žalobkyně), odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právo na zaplacení předmětné částky jako paušalizované náhrady vzniklé hmotné i nehmotné újmy žalobkyni náleží, neboť prokázala podmínky pro její přiznání. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná způsobila žalobkyni škodu, spočívající mj. v odnětí zisku, jenž by jinak žalobkyně mohla důvodně pro sebe předpokládat, dále že se žalovaná k újmě žalobkyně obohatila (dodávala na trh napodobeninu výrobku žalobkyně, aniž hradila licenční poplatky, a využila k tomu žalobkyniny před tím dlouhodobě vytvářené distribuční vztahy) a dále že žalobkyni jednáním žalované vznikla nehmotná újma. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalobkyně mohla ke každému z těchto tří uplatněných nároků požadovat oprávněně zaplacení nejméně dvojnásobku licenčního poplatku za rozhodné období podle §5 odst. 2 ZVPPV (odvolací soud se v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku podmínek pro aplikaci §5 odst. 3 ZVPPV), lze využít jako podklad ke stanovení paušální náhrady propočty případného licenčního poplatku, jak byly obsaženy ve znaleckém posudku Ing. Čmely. Odvolací soud uzavřel, že částka 1 600 000 Kč, jež byla soudem prvního stupně žalobkyni přiznána jako paušální náhrada jí z jednání žalované vzniklé majetkové a nemajetkové újmy, je částkou odpovídající hlediskům §5 odst. 4 a §5 odst. 2 ZVPPV. Při porovnání možné výše paušálních náhrad ve spojení s údaji znaleckého posudku odvolací soud konstatoval, že není důvod k závěru, že by se přiznaná celková výše paušálních náhrad vymykala zákonné úpravě a neměla tak oporu ve zjištěních soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen dovolatelka) v celém rozsahu, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje ve vyřešení následujících otázek:
1) Zda posouzení kolize vzhledů dvou věcí, při posuzování, zda došlo k porušení práv z průmyslového vzoru, je otázkou výhradně právní, nebo zda ji lze posuzovat i odborně, znalecky, znalcem z příslušného oboru znalecké činnosti.
2) Zda při stanovení výše licenčního poplatku pro účely paušální náhrady vzniklé újmy z porušení průmyslových práv v právním vztahu mezi podnikateli, který souvisí s podnikáním, se do licenčního poplatku nebo částek, jež tvoří podklad pro jeho stanovení, zahrnuje i daň z přidané hodnoty (dále jen DPH).
Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů, v posouzení otázky, zda vzhled myčky žalované SPACEMATIC porušuje žalobkynina práva z průmyslového vzoru, jímž je chráněna myčka DUNETIC. Dovolatelka v této souvislosti tvrdí, že tím, že soud prvního stupně při porovnávání vzhledu myček žalobkyně (DUNETIC) a žalované (SPACEMATIC) a posuzování jejich odlišnosti neprovedl k důkazu znalecký posudek z oboru průmyslového designu (znalecký posudek vypracovaný prof. PhDr. P. Tučným, CSc. a žalovanou předložený soudu), postihl řízení procesní vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí soudu ve věci samé, v základu nároku, tj. zda myčka SPACEMATIC porušuje svým vzhledem průmyslová práva žalobkyně. Dle dovolatelky stejnou vadou postihl řízení také odvolací soud, který potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatelka nesouhlasí ani s určením výše paušální náhrady žalobkyniny újmy nalézacím soudem, neboť se domnívá, že byla určena nesprávně. Podle dovolatelky oba soudy vycházely při posouzení výše náhrady ze znaleckého posudku znalce Ing. Čmejly, který je však dle jejího názoru vadný (znalec při jím zvolené metodě výpočtu licenčního poplatku vycházel z jednotkové prodejní ceny myčky DUNETIC, která obsahovala i DPH, ač dle tvrzení žalované, která na tuto vadu upozorňovala již dříve, pro žalobkyni jako podnikatele jednotkovou prodejní cenou myčky měla být částka uvedena bez DPH), čímž došlo k nedůvodnému navýšení výsledné ceny licenčního poplatku a z něj odvozené částky, jejíž zaplacení soud uložil žalované. Dovolatelka uvádí, že skutečnost, že při stanovení licenčního poplatku není možné vycházet z cen včetně DPH, vyplývá i z právní úpravy této daně (bezdůvodné obohacení, škoda ani nemajetková újma nejsou předmětem DPH). Dovolatelka tvrdí, že při stanovení paušální náhrady není možno vycházet z předpokládaného licenčního poplatku, pokud byly při jeho výpočtu použity jako vstupní údaje kupní ceny včetně DPH (složka kupní ceny, představující DPH, není příjmem prodávajícího, v tomto případě žalobkyně; charakter náhrady je kombinací bezdůvodného obohacení, náhrady škody a náhrady nemateriální újmy, přičemž žádný z uvedených nároků není předmětem DPH ve smyslu §2 zákona o DPH). Dovolatelka v této souvislosti tvrdí, že tím, že soud prvního stupně určil paušální náhrady podle vadně stanoveného licenčního poplatku jako základu pro její určení, postihl řízení vážnou vadou, která jednak krátí žalovanou na procesním právu na spravedlivý proces, jednak nedůvodně zasahuje do jejích majetkových práv. Podle dovolatelky stejně zasáhl do subjektivních práv žalované také odvolací soud, který tuto právem vytýkanou vadu nenapravil a potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí o této otázce může být otázkou zásadního právního významu, a to nejen pro daný spor, ale i z obecného hlediska.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl o věci jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je-li přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá z toho, že dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Nutno rovněž připomenout, že přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Pokud jde o přezkoumání zdržovacích a odstraňovacích nároků žalobkyně z titulu ochrany práv z průmyslového vzoru č. 32325, dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, potvrdil-li rozhodnutí soudu prvního stupně, že myčka SPACEMATIC, distribuovaná žalovanou, zasahuje do průmyslových práv žalobkyně.
Nutno vyjít z §10 odst. 1 ZOPV, podle něhož: Rozsah ochrany je dán vyobrazením průmyslového vzoru tak, jak je zapsán v rejstříku (§38) s výjimkou znaků, které jsou předurčeny technickou funkcí průmyslového vzoru, nebo znaků, které musí být nutně reprodukovány v přesném tvaru a rozměrech, aby mohl výrobek, v němž je průmyslový vzor ztělesněn nebo na kterém je aplikován, být mechanicky spojen s jiným výrobkem nebo umístěn do jiného výrobku, kolem něj nebo proti němu tak, aby oba výrobky mohly plnit svou funkci. Do rozsahu ochrany vyplývající ze zápisu průmyslového vzoru spadá každý průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem.
Podle §19 odst. 1 ZOPV zápis průmyslového vzoru poskytuje jeho vlastníku výlučné právo užívat průmyslový vzor, bránit třetím osobám užívat jej bez jeho souhlasu, poskytnout souhlas s užíváním průmyslového vzoru jiným osobám nebo na ně právo na průmyslový vzor převést. Užíváním průmyslového vzoru se rozumí zejména výroba, nabízení, uvedení na trh, dovoz, vývoz nebo užívání výrobku, ve kterém je tento průmyslový vzor ztělesněn nebo na kterém je aplikován, nebo skladování takového výrobku k uvedeným účelům.
Dovolací soud dospěl k závěru, že oba soudy správně dovodily, že žalovaná svým jednáním, spočívajícím v uvádění na trh myčky SPACEMATIC, která nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem (některé odlišnosti od myčky DUNETIC jsou nepodstatné a seznatelné jen při detailnějším porovnávání), zasáhla podle §19 odst. 1 ZOPV do práv žalobkyně k jejímu průmyslovému vzoru. Odvolací soud proto nepochybil, potvrdil-li rozhodnutí soudu prvního stupně, který vyhověl zdržovacímu nároku i nároku na odstranění závadného stavu uplatněným žalobkyní podle §4 ZVPPV.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že při posouzení zdržovacích a odstraňovacích nároků žalobkyně z titulu ochrany práv před nekalou soutěží žalované, odvolací soud správně aplikoval §53 obch. zák., podle něhož osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, mohou se proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav, a kdy dále podle tohoto ustanovení mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.
Oba soudy správně dovodily, že žalovaná svým jednáním, spočívajícím v uvádění na trh myčky SPACEMATIC, která nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem, naplnila všechny základní podmínky nekalé soutěže podle generální klauzule (§44 odst. 1 obch. zák).
Soudy prvního i druhého stupně učinily správný závěr, jestliže vyhověly žalobkyní uplatněnému zdržovacímu nároku i nároku na odstranění závadného stavu podle §53 obch. zák. Jednání žalované je v daném případě jednáním v hospodářské soutěži/hospodářském styku (účastníci se pohybují na tomtéž trhu nabídky výrobků a služeb), které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům (zde žalobkyni), příp. i spotřebitelům či zákazníkům. Z odborné literatury i konstantní judikatury vyplývá, že je-li konkrétním jednáním soutěžitele porušeno průmyslové právo vlastníka (resp. porušena ustanovení veřejnoprávního předpisu), lze takové jednání považovat za jednání rozporné s dobrými mravy soutěže, které je způsobilé přivodit vlastníku konkrétního práva z průmyslového vlastnictví újmu (zde újmu žalobkyni jako vlastníku průmyslového vzoru spočívající v rozmělnění příznačnosti vzoru).
Dovolací soud proto uzavřel, že pokud byly splněny zákonné podmínky generální klauzule dle §44 odst. 1 obch. zák., byla žaloba podle §53 podána důvodně pro jednání nekalé soutěže žalované a soud prvního stupně ani odvolací soudu nepochybily a jejich závěry jsou zcela správné.
Pokud jde o posouzení nároku žalobkyně na poskytnutí paušální náhrady žalobkyniny újmy dovolací soud učinil závěr, že oba soudy správně dovodily, že žalobkyně má právo na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení i přiměřené zadostiučinění.
Soudy správně aplikovaly §5 odst. 1 ZVPPV, podle něhož oprávněná osoba má právo na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění, byla-li zásahem do práv způsobena nemajetková újma. Přiměřené zadostiučinění může spočívat i v peněžitém plnění. Podle §5 odst. 2 ZVPPV soud může na návrh stanovit náhradu škody, výši bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění paušální částkou nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj.
Oběma soudy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem, jestliže lze žalobkyni přiznat paušální částku nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj (§5 odst. 2 ZVPPV). Oba soudy správně v daném případě s ohledem na skutková zjištění vyloučily aplikaci §5 odst. 3 ZVPPV, stanovící, že soud může na návrh stanovit náhradu škody, výši bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění, jestliže porušovatel při výkonu činností nevěděl ani nemohl vědět, že svým jednáním porušuje práva, paušální částkou nejméně ve výši licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj, tedy paušální náhradu ve výši pouze jednoho licenčního poplatku, jestliže se žalovaná byla vědoma, že svým jednáním porušuje práva žalobkyně, když věděla či mohla vědět, že existuje chráněný průmyslový vzor žalobkyně č. 32325, a i přesto uvedla na trh svůj výrobek (myčku SPACEMATIC), jež je jen napodobeninou výrobku žalobkyně (myčky DUNETIC).
Ke stanovení výše paušální částky je zapotřebí uvést, že podle §5 odst. 4 ZVPPV soud přihlédne ke všem odpovídajícím okolnostem, jako jsou například nežádoucí hospodářské důsledky včetně ztráty zisku, které oprávněná osoba utrpěla, k neoprávněným ziskům porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako je například morální újma způsobená oprávněné osobě porušovatelem.
Závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou tedy správné, vyplynulo-li ze skutkových závěrů, byly v daném případě splněny zákonné podmínky §5 odst. 1, 2 a 4 ZVPPV.
K první otázce, kterou dovolatelka považuje za otázku zásadního významu, tj. zda před rozhodnutím soudu o tom, že vzhled výrobku žalované porušuje práva žalobkyně z průmyslového vzoru, nebylo ještě nutné k důkazu provést znalecký posudek prof. Tučného z oboru průmyslového designu, dovolací soud uvádí, že soud prvního stupně, při posuzování odlišnosti vzhledu myčky žalobkyně (DUNETIC) a myčky distribuované žalovanou (SPACEMATIC), uvedený navrhovaný důkaz provádět vůbec nemusel a správně na základě vlastního posouzení rozhodl o neoprávněném zásahu žalované do práv žalobkyně z průmyslového vzoru. Není totiž na místě požadavek vypracování či přijetí znaleckého posudku k dokazování (ne)odlišnosti vzhledu výrobků účastníků, neboť základní otázka dojmu informovaného uživatele z kolidujícího a zapsaného vzoru je otázkou právní a nikoli skutkovou a k jejímu zodpovězení znalecký posudek zadat ani nelze. Danou otázku tedy soud musí posoudit sám, byť při tom vychází ze svých skutkových zjištění. Oba nižší soudy postupovaly správně a ve svých rozhodnutích nepochybily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1054/2011, – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).
K další otázce dovolatelky, že nebyl správně stanoven způsob určení paušální náhrady přiznané žalobkyni, kdy podle dovolatelky došlo k „nedůvodnému navýšení výsledné ceny licenčního poplatku a z něj odvozené částky“ , dovolací soud uvádí, že částka DPH určitě není a ani nemůže být hlavním (rozhodujícím) kritériem při soudním určení výše této paušální náhrady. Rozhodující však je, že oba nižší soudy správně aplikovaly na daný případ §5 odst. 2 ZVPPV, z něhož vyplývá, že pro paušální částku a její výši je rozhodující, že soud může žalobkyni k jejímu návrhu přiznat náhradu, kterou stanoví nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva. Z použitého výrazu nejméně v citovaném ustanovení je zřejmé, že soud může v konkrétním případě přiznat paušální částku mnohem vyšší, než jen přesně či odhadem vypočtený dvojnásobek tzv. obvyklého licenčního poplatku. Paušální částka (ve výši minimálně dvojnásobku tzv. obvyklého licenčního poplatku) tedy obecně může být přiznána samostatně ke každému ze zákonem stanovených nároků, jak uvedly již nižší soudy ve svých rozhodnutích o věci. Soud prvního stupně v daném případě (k návrhu žalobkyně přiznat za její materiální a nemateriální újmu paušální náhradu) přiznal žalobkyni paušální částku jedinou, přestože v odůvodnění rozsudku posoudil oprávněnost každého zákonného nároku jednotlivě (tj. zvlášť nárok na náhradu vzniklé škody, nárok na přiměřené zadostiučinění a nárok na vydání bezdůvodného obohacení). Odvolací soud ve svém rozsudku řádně odůvodnil správnost postupu soudu prvního stupně při stanovení výše paušální náhrady žalobkyni (viz např. část z odůvodnění rozsudku na str. 8 a 9: „lze využít jako podklad ke stanovení paušální náhrady propočty případného licenčního poplatku, jak byly obsaženy ve znaleckém posudku Ing. Čmejly“ ) a nepochybil, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání předmětné paušální částky žalobkyni ve výši 1,6 mil. Kč. Dovolací soud k této otázce dovolatelky uzavírá, že oba nižší soudy postupovaly správně, pokud jde o propočet výše paušální náhrady, a to v souladu s §5 odst. 4 ZVPPV, tj. s přihlédnutím ke všem odpovídajícím okolnostem i k jiným než hospodářským hlediskům, např. k morální újmě žalobkyně způsobené jednáním žalované.
Oba soudy dospěly v souladu se zákonnou úpravou k správnému právnímu závěru, že v daném případě žalobkyni všechny uplatněné nároky lze přiznat, tj. konkrétně že lze uložit žalované, aby se tvrzeného neoprávněného jednání, jímž zasáhla do práv žalobkyně z průmyslového vzoru, a současně také jednání nekalé soutěže zdržela, aby tento závadný stav odstranila a aby žalobkyni za vzniklou újmu (hmotnou i nehmotnou) poskytla paušální náhradu ve výši 1,6 mil. Kč. Oba soudy učinily v dané věci závěr v souladu s hmotným právem, jestliže dovodily, že v předmětné záležitosti se jedná o porušení práv žalobkyně z obou titulů – ochrany práv z průmyslového vlastnictví a ochrany před nekalou soutěží. Jednání žalované je v posuzovaném případě citelným zásahem do práv žalobkyně z průmyslového vzoru č. 32325 podle §19 odst. 1 ZOPV a současně je jednáním nekalosoutěžním, neboť naplňuje kumulativně všechny základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák. Oba nižší soudy rozhodly v souladu s hmotným právem, jestliže rozhodly, že žalobkyni lze přiznat všechny nároky, které požadovala ve své žalobě ze dvou titulů – ochrany průmyslového vzoru podle §4 a §5 ZVPPV a ochrany před nekalou soutěží podle §53 obch. zák.
Opřela-li dovolatelka důvodnost svého dovolání dovolatelka i o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nekonkretizovala, v čem takovou vadu spatřuje. Pokud namítá, že vadu řízení spatřuje ve zvolené metodě určení paušální náhrady vzniklé újmy, směřuje tato námitka do právního posouzení, s níž se dovolací soud vypořádal výše. Navíc případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci. Relevantní může být v dané souvislosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen tehdy, pokud by otázka, zda je či není takové vady, vycházela ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však v případě tvrzených vad dovolatelkou není.
Pokud žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, a brojí i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, nutno konstatovat, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mají charakter usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují v daném případě ustanovení §237 až §239 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012, jak bylo výše zdůvodněno). Ustanovení §237 o. s. ř. zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném do 31. 12. 2012 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalované směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu