ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1417.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 1417/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně M. A. , zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, o náhradu škody ve výši 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 308/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 12 Co 50/2012-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. října 2011, č. j. 25 C 308/2009-32, zamítl žalobní návrh, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným, v pořadí druhým v této věci (když předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2012, č. j. 12 Co 50/2012-56, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 2898/2012), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy všech stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. lednu 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 – srov. bod 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s §243f odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud dovolání odmítl, neboť má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, upravuje §237 a §238 o. s. ř., náležitosti dovolání pak §241a o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Takový údaj se však z dovolání nepodává. Z dovolání je zřejmé, o které právní otázky jde, nikoliv však, od které konkrétní konstantní judikatury Nejvyššího soudu (neboli od které ustálené rozhodovací praxe) se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil. Odkazuje-li dovoltelka na předchozí zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud uvádí, že v předmětném rozsudku se dovolací soud dovolatelkou předestřenými právními otázkami vůbec nezabýval.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2014
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu