ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1569.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 1569/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně České průmyslové zdravotní pojišťovny , se sídlem Ostrava – Vítkovice, Jeremenkova 11/161, IČ 47672234, zastoupené JUDr. V. B., právníkem České průmyslové zdravotní pojišťovny, proti žalované R. A. , zastoupené JUDr. Josefem Pernicou, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 19, o zaplacení částky 1,245.681,60 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 5/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2013 č. j. 44 Co 219/2012-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. prosince 2011 č. j. 38 C 5/2008-153 zastavil řízení ohledně zaplacení částky ve výši 53.347,86 Kč, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1,190.948,62 Kč, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 1.385,18 Kč a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 34.749,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, a sice pouze do části výroku II. ukládající jí povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,190.948,62 Kč, z toho pouze do částky 485.908,52 Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. prosince 2013 č. j. 44 Co 219/2012-175 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části co do částky 64.898,40 Kč a ve výroku IV. zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil a co do částky 421.010,12 Kč potvrdil. Současně rozhodl i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolacím řízení vzala žalobkyně ohledně částky 64.898,40 Kč žalobu zpět, žalovaná se zpětvzetím souhlasila a v této části byl proto rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno podle §222a odst. 1 o. s. ř.
Soudy obou stupňů neshledaly spoluzavinění dalších osob na vzniku škody na zdraví a s tím souvisejících nákladů léčebné péče. Žalovaná na svou obranu uváděla zejména skutečnost, že všechny tři ženy se dohodly na tom, že půjdou na zahradu, ač se tam volně pohyboval pes bojového plemene a zdůrazňovala, že navštěvující ženy netrvaly na zamezení volného pohybu psa. Soudy vycházely ze skutečnosti, že obě ženy se u žalované nacházely na návštěvě, nechtěly tak rozporovat úsudek žalované, která shledala přesun na zahradu jako vhodný, když jí musela být známa povaha psa i to, že pes není zvyklý na malé děti. Před psem návštěvu nijak nevarovala ani psa jinak nezajistila vodítkem či náhubkem, nedbala tak potřebné opatrnosti.
Zavinění či spoluzavinění třetích osob soudy vyloučily, když nezletilý D. T. psa nijak nevyprovokoval, J. T. nenechala nezletilého syna D. bez dozoru a i v době útoku se nacházela v jeho bezprostřední blízkosti. Na základě skutkových zjištění soudy shodně neshledaly porušení J. T. v rámci prevenční povinnosti ve smyslu §415 o. z. rodičovské zodpovědnosti počínat si ve vztahu ke svému dítěti tak, aby neutrpělo újmu, neboť nelze konstatovat, že mohla předpokládat nutnost zvýšené ochrany dítěte před psem. Naopak konstatovaly porušení prevenční povinnosti žalované a tedy i její povinnost k regresní náhradě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze znění §237 o. s. ř. a zdůvodňuje §241a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, když se při řešení hmotněprávní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozporuje závěr odvolacího soudu, že v daném případě nelze shledat spoluzavinění J. T., matky nezletilého D., a je dáno zavinění pouze žalované. Svá tvrzení opírá o výčet judikatury Nejvyššího soudu České republiky a závěrem stanovuje jako přiměřený 20% podíl zavinění J. T. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2013 co do částky 238.190,- zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, proto Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), přezkoumával, zda dovolání podal subjekt k tomu oprávněný (účastník řízení), řádně zastoupený advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), včas (§240 odst. 1 o. s. ř.). Následně se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V konkrétním případě nesporným není, zda napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, jak namítá žalovaná.
Dovoláním žalovaná napadá především nesoulad skutkových zjištění soudů s představou skutkových zjištění žalované a z téhož důvodu rozporuje i právní posouzení soudů. Soudy obou stupňů řádně uvedly, jak dospěly ke skutkovým zjištěním, když nic podstatného neopomenuly a vycházely ze skutečností uvedených ve spise a v jejich závěrech neexistují logické rozpory. Pouhý odlišný názor žalované a soudů na prokázání skutečností, nelze považovat za dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud České republiky pro úplnost podotýká, že soudy obou stupňů na základě skutkových zjištění správně právně posoudily neporušení rodičovské zodpovědnosti v rámci prevenční povinnosti.
Namítaný nesoulad s dosavadní ustálenou judikaturou dovolacího soudu lze rovněž vyvrátit, když zmiňovanou judikaturu nelze aplikovat na daný případ. Žalovanou předestíraná judikatura ve skutkově i právně srovnatelných věcech se neuplatní, neboť se jedná o případy, ve kterých se shledalo spoluzavinění jiných osob. Soudy v dané věci nevyloučily možnost spoluzavinění třetích osob, naopak jej pečlivě zkoumaly, přičemž dospěly k závěru o zavinění pouze a jen žalované.
Vzhledem k tomu, že nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v §237 až §238a o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky s odkazem na §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení dle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu