ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2140.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2140/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. P. Ch. , zastoupeného Mgr. Michalem Noskem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Purkyňova 6, proti žalovanému J. B. , zastoupenému Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Škroupova 12, o zaplacení částky 7. 657,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 61/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2011 č. j. 15 Co 191/2010 - 489, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. srpna 2009 č. j. 20 C 61/2009 – 320 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 5. 513,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8, 02% z této částky od 3. 2. 2000 do zaplacení, ve druhém výroku zamítl žalobu co do částky 2. 144,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 7. 657,- Kč za dobu od 21. 12. 1999 do 2. 2. 2000 a spolu s úrokem z prodlení ve výši 6, 98% ročně z částky 5. 513,- Kč za dobu od 3. 2. 2000 do zaplacení a ve třetím výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 144, 80 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci řízení včasné a přípustné odvolání. Žalobce požadoval změnu zamítavého výroku rozsudku tak, aby i v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno a rovněž usiloval o přiznání práva na náhradu nákladů v celé požadované výši. Žalovaný se odvoláním domáhal změny rozsudku ve výroku vyhovujícím a to zamítnutím žaloby v tomto rozsahu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 15 Co 191/2010 – 489 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2, 2% úrok z prodlení z částky 5. 513,- Kč od 3. 2. 2000 do zaplacení (výrok Ia) a potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do částky 2. 144,- Kč, 15% úroku z prodlení z částky 7. 657,- Kč od 21. 12. 1999 do 2. 2. 2000, 4, 78% úroku z prodlení z částky 5. 513,- Kč od 3. 2. 2000 do zaplacení (výrok Ib). Dále potvrdil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II), uložil žalovanému povinnost nahradit náklady odvolacího řízení (výrok III) a zaplatit státu soudní poplatek (výrok IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež následně doplnil soudem ustanovený zástupce. Dovolání podal co do výroků Ia, Ib a II v části týkající se nákladů řízení. Přípustnost dovolání vyvozuje žalobce z §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a z §237 odst. 3 o. s. ř. a odůvodňuje §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a stižení odvolacího řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky předně podotýká, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuální znění) se podává z bodu 1 a 7, článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. listopadu 2011 rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, proto Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), přezkoumával, zda dovolání podal subjekt k tomu oprávněný (účastník řízení), zastoupený advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), včas (§240 odst. 1 o. s. ř.). Následně však dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, a to z důvodů níže uvedených.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Citované ustanovení představuje objektivní kategorii přípustnosti dovolání, jež se zásadně nevztahuje ke konkrétnímu účastníkovi. Na rozdíl od toho se kategorie subjektivní přípustnosti vyznačuje tím, že určuje subjekt oprávněný objektivně přípustné dovolání podat. Podstata subjektivní přípustnosti pak spočívá v tom, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, kterou by bylo možné odstranit zrušením tohoto rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/1996).
Dovolatelem napadený rozsudek odvolacího soudu změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2, 2% úrok z prodlení z částky 5. 513,- Kč od 3. 2. 2000 do zaplacení. Z toho je patrné, že žalobci tímto rozhodnutím nebyla způsobena újma odstranitelná zrušením tohoto rozsudku. I kdyby došlo ke zrušení tohoto výroku, žalobce by nedosáhl výsledku příznivějšího.
Dovolání v této části proto nemůže být posouzeno jinak než jako subjektivně nepřípustné, tedy podané subjektem neoprávněným. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci však není toto hodnotové kritérium naplněno, neboť dovolání směřuje proti výroku o zaplacení částky 2. 144,- Kč. Z citovaného ustanovení vyplývá, že na výši příslušenství pohledávky nezáleží.
Dovolání je proto s odkazem na §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřípustné, když směřuje proti věci nenaplňující hodnotové kritérium, proto je Nejvyšší soud v této části odmítl dle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nepřípustným je i dovolání proti výroku o nákladech řízení, neboť dovolání proti nákladům řízení není podle znění §237 až 239 o. s. ř. přípustné. Nezáleží ani na povaze tohoto výroku, tedy je nerozhodným, zda je výrok měnící či potvrzující (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. l. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4, ročník 2003, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I v této části je dovolání nepřípustné a s odkazem na §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jej Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako celek, když žádná z jeho částí není přípustná.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení dle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. srpna 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu