ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2610.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2610/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Zuzanou Gerykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 6, proti žalované M. K. , zastoupené Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 11, o zaplacení částky 78 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 159/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2013, č. j. 18 Co 466/2012-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. černa 2011, č.j. 16 C 159/2008-58, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 78 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března 2013, č.j. 18 Co 466/2012-117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítala nesprávné zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2 článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka ve svém dovolání sice uvedla, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá a rovněž vymezila důvod dovolání. Avšak neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř.. K přípustnosti dovolání uvedla pouze následující: „Protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř..“
Jak již dovolací soud v minulosti judikoval, vymezení přípustnosti dovolání pouhým odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. bez vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není dostačující.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uvedl: „Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř..”
Jestliže dovolatelka dále v dovolání namítala nesprávné zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně, pak dovolacímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá i z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., které zakotvuje jediný dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci. Tímto je v dovolacím řízení vyloučena možnost přezkumu napadeného rozhodnutí po skutkové stránce.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř..
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu