ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2622.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2622/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně INMEX Pardubice, a.s. , se sídlem v Pardubicích - Zelené Předměstí, Hronovická 488, PSČ 530 02, IČO 25930061, proti žalované AGROMEGA spol. s r.o. , se sídlem v Litomyšli, Nová Ves u Litomyšle 51, PSČ 570 01, IČO 64825353 , zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, PSČ 533 33, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 31/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2014, č. j. 8 Cmo 30/2014-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. července 2013, č. j. 12 Cm 2012/123, zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. Zdeňka Boučka ze dne 3. srpna 2011, č. j. RŘ 10029 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že v kupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou (bez konkrétního data, pouze s uvedením roku 2009) se strany dohodly, že všechny spory, které vzniknou z této smlouvy a v souvislosti s ní, a nebudou vyřešeny vzájemnou dohodou, budou rozhodnuty v rozhodčím řízení podle zák. č. 216/1994 Sb. Rozhodce pro tyto spory jmenuje Česká komora rozhodců se sídlem v Brně, Jubilejní 32 (dále jen ČKR). Rozhodčí řízení se bude konat na základě písemných podkladů bez ústního jednání. Spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti. Rozhodčí nález bude vynesen bez písemného odůvodnění. Dále zjistil, že rozhodcem pro tento spor jmenoval Ing. Z. B., předseda České komory rozhodců, pana JUDr. Zdeňka Boučka. Ten projevil svůj souhlas s přijetím funkce rozhodce. Dále bylo zjištěno, že řízení sice probíhalo s odkazem na právní řád České republiky, ale fakticky se konalo dle jednacího řádu České komory rozhodců.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je neplatná. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká rozhodčího řízení vedeného nikoli stálým rozhodčím soudem nebo čistě rozhodcem ad hoc (rozsudek ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 574/2012, rozsudek ze dne 25. září 2012, sp. zn. 23 Cdo 2021/2011). Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 578/2012, je rozhodčí doložka neplatná, jestliže určení počtu i osob rozhodců ponechává na vůli třetí osoby.
Dále dospěl k závěru, že doslovné znění obsažené v rozhodčí doložce pro výběr rozhodce, nebylo určité. Není z něj najisto patrné, zda rozhodcem pro spory bude jedna osoba či bude jmenováno více rozhodců.
S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že v případě projednávané věci je nutno předmětnou rozhodčí doložku považovat za neplatnou pro obcházení zákona.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 8 Cmo 30/2014-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně o neurčitosti části rozhodčí smlouvy ohledně určení počtu osob rozhodců. Rozhodčí doložku je třeba vykládat podle úmyslu účastníků. Ti se nepochybně dohodli na tom, že jejich spory bude rozhodovat jediný rozhodce. Odvolací soud právě tak nesdílí názor soudu prvního stupně o nepřípustném způsobu vedení řízení před rozhodcem.
Odvolací soud se však ztotožnil s námitkou neplatnosti rozhodčí doložky ohledně způsobu jmenování rozhodce, a to s odkazem na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2011, sp. sn. 31 Cdo 1945/2010. Odvolací soud vyložil citovanou judikaturu tak, že neplatná je nejen rozhodčí doložka, která při určení osoby rozhodce přímo odkazuje na rozhodčí řád vydaný subjektem, který není stálým rozhodčím soudem, ale rovněž doložka, která určení osoby rozhodce takového osobě svěřuje. Nadto je možné dovodit, že má-li být rozhodnutí třetí osoby o určení osoby rozhodce transparentní, měla by tato osoba rozhodovat podle pravidel, jimiž jsou obvykle rozhodčí řády. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která je Nejvyšším soudem České republiky jako soudem dovolacím rozhodována rozdílně.
Mezi stranami byla uzavřena rozhodčí doložka v rámci kupní smlouvy v následujícím znění: „Smluvní strany se dohodly, všechny spory, které vzniknou z této smlouvy a v souvislosti s ní, a nebudou vyřešeny vzájemnou dohodou, budou rozhodnuty v rozhodčím řízení podle zák. č. 216/1994 Sb. Rozhodce pro tyto spory jmenuje Česká komora rozhodců se sídlem v Brně, Jubilejní 32 (dále jen ČKR). Rozhodčí řízení se bude konat na základě písemných podkladů bez ústního jednání. Spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti. Rozhodčí nález bude vynesen bez písemného odůvodnění.“
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že rozhodčí doložka je v rozporu s judikaturou vyšších soudů České republiky, zejména s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. listopadu 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ve spojení s rozhodnutími sp. zn. 23 Cdo 2021/2011 a sp. zn. 33 Cdo 578/2012.
V daném případě se nejednalo o použití jakéhokoli rozhodčí řádu, jednacího řádu, statutu či jiného procesního předpisu, ve kterém by byl určen způsob určení rozhodce. Rozhodce v dané věci nebyl jmenován s pomocí žádného procesního předpisu, ale konkrétní třetí osobou ujednanou přímo v rozhodčí doložce v souladu se zákonem.
Dle dovolatelky je rozhodčí doložka platná, pokud neobsahuje odkaz na jednací řády či jiné procesní předpisy vydané subjekty, které nejsou stálými rozhodčími soudy dle zákona, obsahuje-li způsob určení rozhodce a je-li rovnost při jejím sjednávání a jejich postavení zaručena.
V daném případě nedošlo k porušení zásady rovnosti sporných stran a nešlo o nepřípustné vychýlení ve prospěch jedné ze stran. Osobu rozhodce vybírala výlučně Česká komora rozhodců prostřednictvím svého prezidenta, Ing. Z. B., přičemž se jedná o osobu zcela nezávislou jak na žalobkyni, tak na žalované. Dovolatelka namítá, že zákon o rozhodčím řízení v §7 odst. 1 výslovně umožňuje, aby byl rozhodce ve sporu určen třetí osobou, tzv. „appointing authority“.
Závěrem dovolatelka dodává, že v řízení se nejedná o spor mezi spotřebiteli, a odkazuje na zásadu, že na smlouvy je nutné hledět spíše jako na platné než neplatné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“), (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky, která byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena s konstantním právním závěrem.
Otázkou platnosti rozhodčí smlouvy, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2014, a v tomto směru dospěl k závěru, že takováto rozhodčí smlouva je neplatná a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, na takové případy dopadá.
Tento závěr je možné podpořit i odkazem na rozhodnutí velkého senátu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikované pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl přijat následující závěr: „Nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování a takovýto rozhodčí nález tudíž není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.“ Ačkoli se jedná o rozhodnutí v exekuční věci, lze z něj dovodit, jaké podmínky jsou kladeny na platnost rozhodčí doložky, co se týče způsobu výběru rozhodce. Vyplývá z toho, že rozhodčí doložka je neplatná pro netransparentnost pravidel, podle kterých se určí rozhodce, i v takovém případě, pokud stanoví, že rozhodce má být určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem.
Uvedený závěr je možné aplikovat i na řešený případ, kdy rozhodce měl jmenovat podle ujednání účastníků předseda právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.
Jelikož dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu