ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2652.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2652/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně FREMIS, a.s. , se sídlem Čechtice 13, okres Benešov, PSČ 257 65, identifikační číslo osoby 45145491, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 102, proti žalované BIOCOMP s.r.o. , se sídlem Praha 8, Zdibská 229/2, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 27405931, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 18, o povinnosti splnit smlouvu za cenu 2 555 457 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 186/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2014, č. j. 6 Cmo 296/2011-193, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 796 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Zdeňka Šulce, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2011, č.j. 42 Cm 186/2007-94, výrokem I. uložil žalované povinnost dodat žalobkyni franco rampa SETUZA a.s. závod Ústí nad Labem 1 002,14 tun řepkového extrahovaného šrotu za cenu 2 550 Kč/tunu za celkovou cenu 2 555 457 Kč v kvalitě odpovídající vyhlášce č. 451/2000 Sb. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku proti zaplacení kupní ceny 2 550 Kč za dodanou (správně mělo být za dodanou tunu), tj. celkem 2 555 457 Kč na základě faktury vystavené žalovanou; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem III. žalobu (chybí slovo zamítl) v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla povinna dodat žalobkyni franco rampa SETUZA a.s. závod Ústí nad Labem 0,22 tun řepkového extrahovaného šrotu za cenu 2 550 Kč/tunu v kvalitě odpovídající vyhlášce č. 451/2000 Sb. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku proti zaplacení kupní ceny 2 550 Kč za dodanou (správně mělo být za dodanou tunu) na základě faktury vystavené žalovanou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2014, č. j. 6 Cmo 296/2011-193, výrokem I. změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2011, č. j. 42 Cm 186/2007-94, v napadeném vyhovujícím výroku I. a výroku II. ohledně nákladů řízení tak, že žalobu zamítl; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z žádných tvrzení žalobkyně ani důkazů nebylo zjištěno, že by účastnice uzavřely kupní smlouvu o dodávce 1002,36 tun předmětného zboží, přičemž nebylo ani zjištěno, že by žalovaná akceptovala nový návrh kupní smlouvy učiněný žalobkyní žalované dne 21. 7. 2006. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud za použití §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., kdy za tarifní hodnotu mimosmluvní odměny advokáta považoval cenu práva v době započetí úkonu právní služby, tj. ve výši 2 556 018 Kč.
Žalobkyně podala proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, jehož přípustnost odůvodnila jednak ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2012, a jednak ustanovením §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a to citací tohoto ustanovení, podle něhož, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání namítá, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což odůvodňuje neúplností dokazování, namítá nesprávné hodnocení důkazů a v souvislosti s tím nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že v dané věci nebyl prokázán vznik kupní smlouvy. Dovolatelka je však přesvědčena, že smlouva mezi účastnicemi uzavřena byla. Namítá i nesprávné právní posouzení rozhodnutí o nákladech řízení, neboť má za to, že mělo být při stanovení nákladů řízení použito ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a nikoliv §8 odst. 1 této vyhlášky, když podle jejího názoru nelze předmět sporu v penězích vyjádřit.
Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř. Navíc nepovažuje dovolání ani za důvodné, a to jak co do věci samé, tak co do nákladů řízení. Poukazuje na to, že v novém řízení, po zrušení předešlého rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem, žalobkyně neuvedla žádné další skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit uzavření kupní smlouvy. Pokud se týká užití §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. pro určení výše nákladů řízení, žalovaná je přesvědčena, že od počátku je zřejmé, že hodnotu práva bylo možno vyjádřit v penězích.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné. Dovolaní žalobkyně ve smyslu §243c odst. 1 věty první o. s. ř. neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku vzniku platné kupní smlouvy, navíc založený na vlastních skutkových závěrech dovolatelky a na vlastním hodnocení důkazů, nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Stejně tak jiný právní názor na určení výše nákladů řízení není vymezením přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Mimo to je třeba konstatovat, že dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nemůže být důvodně uplatněn, jestliže dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci založené na zpochybnění hodnocení důkazů odvolacím soudem a vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Je namístě uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nutno dále dodat, že pokud dovolatelka namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že dovolatelka má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, tak ani touto námitkou dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1192/2014, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud tudíž uzavřel, že dovolatelka v dovolání (posouzeném i podle jeho obsahu) požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nevyhověla, není-li z obsahu dovolání patrno, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. To, že má dovolatelka jiný názor na právní závěry odvolacího soudu a nesouhlasí s jeho procesním postupem, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu