ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2734.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2734/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně MOBIKO Hranice s.r.o., se sídlem Hranice, Plynárenská 139, PSČ 753 01, identifikační číslo osoby 46577980, zastoupené Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem se sídlem Rychvald, Bohumínská 1553, proti žalovanému J. H. zastoupenému JUDr. Milanem Matulou, advokátem se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Dukelských hrdinů 561, o zaplacení 1 062 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 267/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2014, č. j. 8 Co 55/2014-407, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 585 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Mgr. Filipa Jakovidise, advokáta se sídlem Rychvald, Bohumínská 1553.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou zaplacení požadované částky původně po žalovaném 1) J. H. a žalovaném 2) Ing. V. P. Žalobě bylo vyhověno vůči žalovanému 2) rozsudkem pro uznání. Poté dne 28. 11. 2012 vzala žalobkyně žalobu vůči žalovanému 1) zpět s odůvodněním hospodárnosti řízení, neboť bylo zahájeno exekuční řízení vůči žalovanému 2) pro vymožení dlužné částky a očekávala, že pohledávka bude z tohoto řízení uspokojena. Žalovaný 1) vyjádřil nesouhlas se zpětvzetím žaloby a se zastavením řízení, neboť nárok uplatněný vůči němu považuje od počátku za nespravedlivý a žádal, aby toto bylo v řízení prokázáno.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 9. dubna 2013, č. j. 20 C 267/2008-368, výrokem I. řízení zastavil s tím, že důvody nesouhlasu žalovaného (původně prvního žalovaného) se zpětvzetím žaloby nepovažoval za vážné důvody, které by měly vést k závěru, že zpětvzetí žaloby je neúčinné; výrokem II. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému (původně prvnímu žalovanému) náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. ledna 2014, č. j. 8 Co 55/2014-407, rozhodl o odvolání obou účastníků tak, že výrokem I. usnesení Okresního soudu v Ostravě ve výroku I. potvrdil, výrokem II. změnil usnesení Okresního soudu v Ostravě jen v částce, kterou je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit na náhradě nákladů řízení, a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o zastavení řízení, neboť též dospěl k závěru, že žalovaný nemá objektivně žádný důvod k tomu, aby v řízení bylo pokračováno, jestliže žalobkyně nechce pokračovat dále v řízení z důvodu hospodárnosti řízení, když o jejím nároku již bylo pravomocně rozhodnuto ve vztahu k solidárnímu dlužníkovi. Dle názoru odvolacího soudu za situace, kdy dokazování ve věci nepostoupilo tak daleko, že by bylo možno předpokládat rozhodnutí soudu a očekávat pro žalobkyni nepříznivý rozsudek, je právně bezvýznamná námitka žalovaného, že se jednalo od samého počátku o nárok bezdůvodný a protiprávní, založený na nepravdivých listinách, a že se žalobkyně dispozičním úkonem snažila zamezit vydání pro ni zamítavého rozhodnutí. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný neosvědčil žádný vážný důvod, pro který by mohl účinně nesouhlasit se zpětvzetím žaloby.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčen, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 26 Cdo 206/2000 a ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ve kterých bylo rozhodnuto, že za vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde žalovaný má právní nebo jiný (např. morální - dovolatel dodává např. i procesně ekonomický) oprávněný zájem na tom, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé. Žalovaný poukázal na skutečnost, že pokud by původně žalovaný 2) závazek vůči žalobkyni splnil, bude moci po žalovaném, jako druhému solidárnímu dlužníku, uplatňovat následný regres ve výši jedné poloviny uhrazené částky. Domnívá se proto, že jeho nesouhlas se zpětvzetím žaloby byl podložen vážnými důvody.
Podle dovolatele nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena otázka, zda žalovaný, který nesouhlasí se zpětvzetím žaloby z důvodu možného regresního nároku solidárního dlužníka, je nutno považovat za vážný důvod, jak má na mysli §96 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel z uvedených důvodů navrhl zrušení nejen usnesení odvolacího soudu v dané věci, ale i usnesení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné, jestliže z dovolání není zřejmé, v jakém smyslu se odvolací soud odchýlil od poukazované judikatury. Za irelevantní považuje žalobkyně tvrzení žalovaného, že za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ve smyslu §96 odst. 3 o. s. ř. je třeba považovat možný regresní nárok solidárního dlužníka. Poukazuje na to, že pravomocným rozsudkem bylo rozhodnuto pouze o povinnosti původně druhého žalovaného a na základě tohoto rozsudku nevzniká v případě uhrazení povinné částky druhému žalovanému žádný regresní nárok vůči tehdy prvnímu žalovanému, nyní žalovanému v tomto řízení. Domáhal-li by se druhý žalovaný po tehdy prvním žalovaném (nyní žalovaném) zaplacení poloviny předmětné částky 1 062 000 Kč v případě, že by byla uhrazena ze strany druhého žalovaného na základě pravomocného rozsudku, musel by druhý žalovaný prokazovat v rámci soudního řízení existenci solidární povinnosti zcela shodně jako v případě, že by pravomocný rozsudek vydán vůbec nebyl. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že v daném případě nelze považovat za vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby tvrzený možný regresní nárok spojený s vydáním pravomocného rozsudku pro uznání, neboť ke vzniku takového regresního nároku nedošlo a ani nemůže dojít.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.), postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolateli nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 26 Cdo 206/2000 a ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003 (veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ) řešící případ, kdy relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde má žalovaný právní nebo jiný (např. morální) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé. Dovolatelem poukazovaná rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadají.
V daném případě by případný zamítavý rozsudek, který mohl být podle dovolatele očekáván, neovlivnil postavení dovolatele, jako tehdy prvního žalovaného. Zamítavý rozsudek vůči prvnímu žalovanému (nyní dovolateli) by zavazoval jen žalobkyni, nikoliv druhého žalovaného, který by v případném sporu o regresní nárok vůči solidárnímu dlužníku, jimž byl podle tvrzení žalobkyně první žalovaný (nyní dovolatel), vystupoval jako žalobce. Tímto závěrem dovolací soud zároveň vyřešil otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a kterou dovolatel vymezil dovolání podle §237 o. s. ř., tj. „zda nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby z důvodu možného regresního nároku solidárního dlužníka, je nutno považovat za vážný důvod, jak má na mysli §96 odst. 3 o. s. ř.“. Je třeba přisvědčit žalobkyni, že pokud by se druhý žalovaný po žalovaném (dříve prvním žalovaném) domáhal zaplacení poloviny předmětné částky 1 062 000 Kč v případě, že by byla ze strany druhého žalovaného uhrazena na základě pravomocného rozsudku, musel by druhý žalovaný prokazovat v rámci soudního řízení existenci solidární povinnost žalovaného zcela shodně jako v případě, že by pravomocný rozsudek vydán vůbec nebyl. Z uvedeného je zřejmé, že nelze považovat za vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby žalovaným tvrzený možný regresní nárok, který nesprávně spojuje s vydáním pravomocného rozsudku pro uznání vůči původně druhému žalovanému.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné [§243d písm. a) o. s. ř.], a proto dovolání žalovaného zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 12 580 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 705 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 15 585 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. listopadu 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu