ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3045.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3045/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce A. P. , zastoupeného Mgr. Liborem Špundou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Masarykova 795/41, PSČ 779 00, proti žalované K+K Computer producer s.r.o., se sídlem v Budišově nad Budišovkou, An. Dvořáka 160, PSČ 747 87, IČO 25366343, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, PSČ 702 00, o zaplacení částky 990 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 83/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2014, č. j. 1 Cmo 2/2014-370, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Poté, co Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 23. června 2012, č. j. 23 Cdo 1321/2010-248, zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. září 2013, č. j. 5 Cm 83/2005-349, zastavil řízení poté, co žalobce vzal žalobu zpět (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že na základě aplikace §150 o. s. ř. nepřiznal žádnému účastníkovi řízení právo na jejich náhradu (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. února 2014, č. j. 1 Cmo 2/2014-370, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 232 900 Kč (výrok pod bodem I) a pod bodem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Ustanovení §238a o. s. ř. pak určuje, že dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Jak již Nejvyšší soud několikrát judikoval (např. v usnesení ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013), může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Obdobný právní názor Nejvyšší soud již v minulosti zaujal (usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) i ohledně dalších důvodů přípustnosti citovaných dovolatelem: má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatel ve svém dovolání (posouzeném i podle jeho obsahu) však těmto požadavkům nevyhověl, když z obsahu dovolání není patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva má jít. Z obsahu podání toliko vyplývá, že se měl odvolací soud odchýlit od výkladu §150 o. s. ř. podaného Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, avšak není zřejmé, při řešení jaké konkrétní otázky se tomu tak mělo stát.
To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat .
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu