ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3092.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3092/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně La Boheme Trading s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 157/98, PSČ 150 00, IČO 25423843, proti žalované Tesco Stores ČR a.s., se sídlem v Praze 10, Vršovická 1527/68b, PSČ 100 00, IČO 45308314, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované VINPOL Spólka z o.o. , se sídlem ul. Mazowiecka 48, 87-100 Toruń, Polsko, obou zastoupených JUDr. Karlem Čermákem ml., Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 735/15, PSČ 150 00, o ochranu proti porušování práv z ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 2/2011, o dovolání žalované a vedlejší účastnice na straně žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2013, č. j. 3 Cmo 244/2012-120, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2012, č. j. 2 Cm 2/2011-56, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se dovozu, distribuce, prodeje a propagace fermentovaného aromatizovaného vinného nápoje, ovocného, polosladkého, perlivého, v sektových láhvích, jehož výrobcem je VINPOL Sp. z o.o., s etiketou obsahující nápis v azbuce „Sobornoe Igristoe“ (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že byla zapsána ochranná známka kombinovaná, č. zápisu 259479 pro výrobky 16 a 33 s označením Rossijskoe Igristoe, k níž byla poskytnuta výlučná licence pro Soare sekt a.s. Rovněž jsou zapsány ochranné známky Sovetskoe Igristoe, Krimskoye Igristoe, Odesskoye Igristoe, Krilskoe Igristoe, Krilskoe polosuchoe Igristoe, Krilskoe Krasnoe Igristoe, Pravý Ruský Sekt Rossijskoe Igristoe, Moskovskoe Tradicionne Igristoe, Rozkošnoe Igristoe. U Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu je zapsána ochranná známka vlastníka M. M. G. Rossijskoe Igristoe a ochranná známka vlastníka AMBRA SA Rublov Igristoe. Námitky p. G. proti přihlašovateli ochranné známky Společenství ve tvaru Sobornoe Igristoe byly zamítnuty. Vedlejší účastnice podala u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen ÚPV) návrh na zrušení ochranné známky Rossijskoe Igristoe, neboť šumivá vína takto označená jsou vyráběna v Polsku a tudíž takové označení klame veřejnost.
Soud prvního stupně dále zjistil, že lahve obsahující viněty s názvem Sovetskoe Igristoe, Igristoe, Muskatnoe Rozovoe, Sobornoe Igristoe, Moskovskoe Igristoe, Rossijskoe Igristoe, Russkoe Igristoje, Moldavskoe Igristoe, mají nápis na vinětách vždy v azbuce. V letech 2004 – 2010 bylo podle průzkumu agentury Nielsen Russkoe Igristoe mezi třemi nejprodávanějšími šumivými víny v supermarketech. Na reklamním letáku žalované v nabídce od 1. 12. do 31. 12. 2009 byla u výrobku s označením Sobornoe Igristoe 0,750 l přeškrtnuta cena 99,90 Kč a uvedena cena 49,90 Kč. Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí bylo žalované uloženo umístění nápoje s označením Sobornoe Igristoe odděleně od vín. Inspekce rovněž konstatovala, že tento nápoj není správně označen (označení aromatizovaný vinný nápoj nemělo být použito).
Předběžným opatřením byla žalované uložena povinnost zdržet se dovozu, distribuce, prodeje a propagace šumivého vína v sektových lahvích o obsahu 750 ml s označením Sobornoe Igristoe ve vyobrazeném provedení.
Soud prvního stupně došel k závěru, že označení chráněné ochrannou známkou žalobkyně je zaměnitelné s označením užitým žalovanou na etiketě výrobku – celková kompozice slovních a grafických prvků označení chráněných ochrannou známkou je zaměnitelná s celkovou kompozicí slovních a grafických prvků označení užitých žalovanou na etiketě výrobku. Žalobkyně ovšem v petitu uplatnila nárok na povinnost zdržet se užití etikety obsahující nápis v azbuce Sobornoe Igristoe. Samotný nápis však nerozlišitelný není. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou zaměnitelnosti obalu – láhví, neboť se žalobkyně domáhala ochrany pouze z titulu ochrany práv k ochranné známce.
Soud prvního stupně nepřipustil rozšíření žalobního nároku, vzhledem k tomu, že součástí návrhu žalobce, jímž požadoval rozšíření žalobního nároku, nebylo obrazové vyobrazení předmětné etikety a soud považoval takovýto nárok při absenci tohoto vyobrazení za neurčitý.
Vzhledem k tomu, že slovní označení Sobornoe Igristoe nepovažoval soud prvního stupně za zaměnitelné s kombinovanou ochrannou známkou žalobkyně, byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2013, č. j. 3 Cmo 244/2012-120 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud připomenul, že žalobkyně k odůvodnění žaloby tvrdila, že je vlastníkem ochranné známky č. 259479, jež je etiketou sloužící k identifikaci výrobků třetí osoby (oprávněného uživatele ochranné známky) na sektové láhvi, dále tvrdila, že žalovaná prodává vinný nápoj v sektové láhvi s etiketou obdélníkového tvaru s černým podkladem, na které je v horní části vyobrazeno šest zlatavých „medailí“. V pravé části etikety je ve zlaté barvě vyobrazena věž pravoslavného chrámu. Středovou část etikety zcela zabírá tiskací nápis v azbuce, vyvedený světlou základní barvou, zlatě olemován, ve znění „Sobornoe Igristoe“… (dále také napadené označení). Žalobkyně rovněž tvrdila, že označení na výrobku žalované je zaměnitelné s ochrannou známkou žalobkyně, že při posouzení vizuální podobnosti napadené označení a ochranná známka žalobkyně jsou jako etikety z vizuálního hlediska takřka totožné. Na obou etiketách jsou v jejích horních částech vyobrazeny zlatavé kruhy s různými motivy, jejichž tvar a vyobrazení evokují běžnému spotřebiteli mince, popř. medaile. Běžný spotřebitel nerozlišuje, že na napadeném označení je mincí šest a na ochranné známce sedm; při takovém počtu vnímá průměrný spotřebitel medaile toliko jako soubor. Žalobkyně dále uvedla, že další aspekt zaměnitelnosti obou etiket je vyobrazení věže pravoslavného chrámu (v případě napadeného označení) a vinného hroznu, oboje ve zlatavé barvě, přičemž i tvary obou motivů jsou zaměnitelné; hlavním prvkem, jenž způsobuje zaměnitelnost etiket, je však nápis, pro spotřebitele nerozlišitelný, jenž je zaměnitelným i při jeho posouzením fonetickém a významovém.
Odvolací soud došel k závěru, že žalobkyně má v žalobě za závadné označení celou podobu etikety výrobku, k tomu směřují její argumenty o tvrzené zaměnitelnosti ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Znění petitu žaloby vyvolává pochybnosti o tom, co má být předmětem zákazu dle žalobcem uplatněného nároku, zda nápoj s etiketou obsahující – mimo jiné – nápis Sobornoe Igristoe (tak jak byla tato etiketa žalobkyní i popsána a považována jako celek za napadené označení), či nápoj s etiketou obsahující – pouze – nápis Sobornoe Igristoe. Podle odvolacího soudu jsou žalobní tvrzení v rozporu se zněním žalobního návrhu a vedle toho je ovšem vlastní návrh nejasný, a proto neurčitý. Bylo proto na místě žalobkyni vyzvat k odstranění rozporu mezit tvrzením o zaměnitelnosti etiket a nejednoznačným návrhem na rozhodnutí a k upřesnění, co má být předmětem požadovaného zákazu.
Rovněž upozornil, že nelze připustit, aby neurčitý a nejednoznačný návrh mohl být převzat do rozhodnutí a posléze být předmětem výkonu rozhodnutí. Jestliže formulace petitu neodpovídá vymezení skutku, žalobnímu tvrzení, jak odvolací soud v posuzované věci dovodil, je i žalobu třeba považovat za neurčitou. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 4909/2009. Soud prvního stupně tak dle názoru soudu odvolacího pochybil, když nevyzval žalobkyni k odstranění vad a nepoučil ji, jakým způsobem má opravu provést tak, aby bylo možno v řízení řádně pokračovat.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalovaná a vedlejší účastnice dovolání.
Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání dovolatelky spatřují v naplnění důvodu dle ustanovení §241a dost. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelky považují za nesprávný závěr odvolacího soudu ohledně neurčitosti žalobního návrhu a nutnosti vyzvat žalobkyni k odstranění rozporu mezi žalobními tvrzeními a žalobním návrhem. Dle dovolatelek se nejedná o otázku neurčitosti nebo nesrozumitelnosti žalobního návrhu, ale o otázku, zda žalobní návrh má oporu v hmotném právu a může být základem daného soudního rozhodnutí, přičemž tuto otázku nelze řešit prostřednictvím §43 odst. 1 o. s. ř.
Podle názoru dovolatelek se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se náležitostí žaloby, určitosti žalobního návrhu (petitu), představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 30 Cdo 1465/2004 (ze kterého dle dovolatelek vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 4909/2009). V řešené věci totiž nechybí skutková tvrzení, avšak rozsah ukládaných povinností je údajně nedostatečně specifický. Dle dovolatelek žalobkyně petitem vymezila okruh povinností ukládaných žalované nepochybně určitě – jedná se o zákaz dovozu, distribuce, prodeje a propagace vinného nápoje určeného třemi prvky (výrobce, sektové lahve, etiketa obsahující nápis v azbuce Sobornoe Igristoe). Takový výrok by byl materiálně vykonatelný. Soud nemůže být extenzivním interpretem vůle účastníka řízení, jeho výklad vybočuje z možného rámce výkladu právních úkonů, neboť z písemného projevu žalobkyně je patrné, že se jím navrhovaný výrok týká jakýchkoli etiket obsahujících nápis Sobornoe Igristoe.
Soudy nejsou povinny ani oprávněny poskytovat účastníkům poskytovat poučení o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv by se mohli podle hmotného práva domáhat, což vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009.
Pokud je žalobní petit formulován příliš široce nebo jsou zde některé údaje nadbytečné, není však neúplný, neurčitý ani nesrozumitelný, je na samotném soudu, aby formuloval výrok svého rozhodnutí v souladu s občanským soudním řádem (dovolatelky odkazují na „rozsudek 29 Odo 43/2003“). Stejné zásady dle dovolatelek potvrzuje i Ústavní soud ČR, např. v nálezu I. ÚS 352/2000.
V posuzované věci se dle dovolatelek nejedná o případ, kdy žaloba sice obsahuje úplné a přesné údaje, avšak je mezi nimi zjevně logický rozpor (např. nevychází-li petit z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto). Podání tedy není neurčité. Soud prvního stupně rozhodl určitým způsobem o uplatněném hmotněprávním nároku žalobkyně. Není jasné, jaké chybějící skutkové okolnosti by měla žalobkyně tvrdit, aby její žalobě mohlo být vyhověno, neboť závěr o popisném a nedistinktivním prvku „igristoe“ by patrně nemohla změnit. Pokud jde o práva ke grafickým prvkům, žalobkyni nic nebrání, aby je uplatnila samostatně.
Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. ledna 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelky deklarovaly, že důvodnost dovolání spatřují v naplnění důvodu dle ustanovení §241a dost. 2 písm. b) o. s. ř. – toto ustanovení však bylo již v době vydání usnesení odvolacího soudu zrušené. Z obsahu podání však lze vyvodit, že dovolatelky uplatňují dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, když (jak vyplývá z obsahu podání) odvolací soud nesprávně posoudil splnění podmínek pro výzvu k odstranění vad podání dle §43 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. osobami řádně zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zde je dovolání přípustné.
Dovolání je subjektivně nepřípustné ve vztahu k vedlejší účastnici.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. věty první v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník.
Pravidlo uvedené v ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení §231 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), podle kterého vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto ve vztahu k vedlejší účastnici dovolání pro jeho subjektivní nepřípustnost (dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou) odmítl podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř.
Ve vztahu k žalované Nejvyšší soud dále zkoumal objektivní podmínky přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení otázky šíře výkladu pojmu neurčitosti ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř., přičemž při řešení této otázky se dle dovolatelky měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 30 Cdo 1465/2004.
Podle §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Nejvyšší soud však nesdílí názor dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. V rozsudku z 30. listopadu 2004, sp. zn. 30 Cdo 1465/2004, Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že kromě případů, kdy je petit natolik vadný, že jeho převzetí do výroku by znamenalo materiální nevykonatelnost rozhodnutí, je podání neurčité také tehdy, jestliže sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor. K tomuto závěru došel Nejvyšší soud i v odvolacím soudem zmíněném rozsudku ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 4909/2009. Jako příklad je v těchto rozhodnutích uvedena situace, kdy žalobní petit nevychází z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto – Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se jedná o příklad, logický rozpor může nastat i v jiných situacích.
Stejně jako v případě řešeném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 30 Cdo 1465/2004, i v posuzované věci byl žalobní petit formulován obecněji oproti návrhu na vydání předběžného opatření. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, v návrhu na předběžné opatření se žalobkyně domáhala zákazu dovozu, distribuce, prodeje a propagace šumivého vína s označením Sobornoe Igristoe ve fotograficky vyobrazeném provedení. Tomuto fotograficky vyobrazenému provedení odpovídala i argumentace žalobkyně v samotné žalobě, která sice za hlavní argument považovala zaměnitelnost samotného slovního označení, avšak namítala i jeho grafickou stránku a celkový vzhled a kompozici etikety výrobku prodávaného žalovanou. Samotný žalobní petit však byl formulován obecněji, když zmiňoval pouze slovní označení Sobornoe Igristoe, a nekorespondoval tak s žalobními tvrzeními (přičemž obdobná situace nastala i ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 30 Cdo 1465/2004). Nebylo tedy jasné, zda se žalobkyně domáhala zákazu užívání etikety obsahující, kromě jiného, nápis Sobornoe Igristoe, či užívání jakékoliv etikety obsahující nápis Sobornoe Igristoe. Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené judikatury, když došel k závěru, že pro neurčitost podání způsobenou rozporem mezi žalobním petitem a obsahem podání bylo na místě aplikovat §43 odst. 1 o. s. ř.
Usuzovala-li dovolatelka na odchýlení od ustálené judikatury, která se týká hodnocení materiální vykonatelnosti ve vztahu k §43 odst. 1 o. s. ř., nebyl odkaz na tuto judikaturu relevantní, neboť, jak bylo shora vysvětleno, nedostatek žalobního petitu, který by po převzetí do výroku rozhodnutí způsobil jeho materiální nevykonatelnost, není jediným důvodem pro aplikaci §43 odst. 1 o. s. ř., přičemž právě jiný, výše vysvětlený důvod nutnost výzvy k odstranění vad podání způsobil.
Vzhledem k výše uvedenému nelze dovodit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu