ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3449.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3449/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně FAST střechy s.r.o. , se sídlem v Náchodě, Smetanova 2065, PSČ 547 01, identifikační číslo osoby 27537676, zastoupené JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou, se sídlem v Novém Městě nad Metují, Nádražní 2151, proti žalované S T A K O společnost s ručením omezeným , se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 782, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 42228468, zastoupené JUDr. Robertem Kubou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 782, o zaplacení částky 320.541,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 26/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013, č. j. 1 Cmo 370/2012-196, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.003,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. července 2012, č. j. 33 Cm 26/2011-162, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 320.541,30 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 320.541,30 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou existence aktivní věcné legitimace žalobkyně v řízení, kterou prokazovala smlouvou o prodeji části podniku z 30. dubna 2008 uzavřenou mezi M. Š. jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující. Dospěl přitom na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že aktivní věcná legitimace nebyla v řízení prokázána.
Při posouzení uvedené otázky přitom vycházel z ustanovení §132, §67a, §125 odst. 1 písm. j), §127 odst. 4, §125 odst. 1 písm. c), d), e) a j) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Z těchto ustanovení dovodil závěr, že souhlas jediného společníka ke smlouvě o převodu podniku nebo jeho části musí být udělen formou notářského zápisu, což se v řešeném případě nestalo. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 282/2010. Dále upozornil na ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., které se podle ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. vztahuje i na společnost s ručením omezeným. Uvedl, že ani podmínku stanovení hodnoty nabývaného majetku na základě znaleckého posudku znalce jmenovaného soudem předmětná smlouva o prodeji části majetku nesplňuje. Na základě uvedeného uzavřel, že smlouva o prodeji části podniku z 30. dubna 2008 je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem. Žalobkyně tedy v řízení neprokázala své právní nástupnictví po zhotoviteli díla a tím i existenci věcné aktivní legitimace ve sporu o zaplacení doplatku ceny tohoto díla. Vzhledem k tomuto závěru již odvolací soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nezkoumal další podmínky oprávněnosti žalobního návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v plném rozsahu) podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nesprávně zabýval platností uzavřené smlouvy o prodeji podniku, když platnost smlouvy o prodeji podniku není v celé záležitosti relevantní. Má za to, že je zcela nerozhodné, zda je smlouva o prodeji podniku platná či neplatná, jelikož svým obsahem splňuje náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §524 obč. zák. Uvádí, že dle ustálené soudní praxe je závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití výkladových pravidel.
V doplnění dovolání pak žalobkyně upozorňuje na skutečnost, že žalovaná jako dlužník svůj dluh vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. uznala tím, že plnila částečně svůj závazek.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že je považuje za nepřípustné
Pro dovolací řízení v této věci je rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013, což se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že měl odvolací soud smlouvu o převodu části podniku posoudit jako smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §534 obč. zák. Dovolává se tedy tzv. konverze právního jednání.
Otázkou tzv. konverze právního úkonu se zabýval Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4355/2009, kde vyslovil závěr, že k tzv. konverzi neplatného právního úkonu na jiný platný právní úkon dojde toliko za předpokladu, je-li z okolností, za nichž byl učiněn, zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby, tedy, jinak řečeno, že odpovídá tomu, co jednající sledoval neplatným právním úkonem.
Nebylo-li možno v daném případě na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů dovodit, že by jiné právní jednání (smlouva o postoupení pohledávky) odpovídalo vůli jednajících osob, pak odvolací soud rozhodl v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Poukazuje-li dovolatelka na ustálenou soudní praxi, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití výkladových pravidel, pak zřejmě přehlíží, že odvolací soud posoudil smlouvu o prodeji části podniku ze dne 30. dubna 2008 jako absolutně neplatnou nikoli pro její neurčitost či nesrozumitelnost, ale pro její rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení §39 obč. zák.
Namítá-li konečně dovolatelka, že žalovaná uznala svůj dluh ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku (tím, že částečně plnila svůj závazek), neformuluje tímto svým tvrzením žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu