ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3578.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3578/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) REKVA, spol. s r.o. se sídlem v Plzni, Revoluční 1104/3, PSČ 312 00, IČO 40522644, b) VEB – SVAR s.r.o., se sídlem v Praze 5, Radlická 49, PSČ 150 00, IČO 63505363, obou zastoupených JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, PSČ 150 00, proti žalované ŠKOLA WELDING s.r.o. , se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 584/27, Doudlevce, PSČ 301 00, IČO 47718552, zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, PSČ 301 00, o zdržení se nekalosoutěžního jednání a zaplacení částky 51 415 061,63 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 141/2005, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2012, č. j. 3 Cmo 31/2012-332, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 100 708,30 Kč k rukám Mgr. Martina Zikmunda, advokáta, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, PSČ 301 00, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. října 2011, č. j. 49 Cm 141/2005-296, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly, aby žalovaná byla uznána povinnou zdržet se šíření o žalobkyni a) a žalobkyni b), že poskytují neoprávněné školení a osvědčení o svářecích zkouškách (výrok pod bodem I), aby žalovaná byla uznána povinnou do 3 dnů od právní moci rozsudku na své náklady uveřejnit v časopise Svařování. Dělení. Spojování materiálů. publikovaném TM vydavatelstvím s.r.o. podepsaný inzerát s textem: „Potvrzujeme, že REKVA spol. s r.o. a společnost VEB-SVAR s.r.o., jakož i ostatní členové sdružení Regionální konsorcium svářečů a podnikatelů „RKSP“ jsou oprávněni provádět výuku svářečů v rámci poskytování komplexních služeb v oboru svařování včetně vydávání platných osvědčení v rozsahu vydávání dle platných norem ČSN – EN“ (výrok pod bodem II), aby žalovaná byla povinna nahradit žalobkyním a) a b), každé z jedné poloviny, škodu ve výši 51 415 061,63 Kč (výrok pod bodem III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2012, č. j. 3 Cmo 31/2012-332, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I až III, změnil jej ve výroku pod bodem IV a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že závadné jednání, z něhož žalobkyně své nároky dovozují, vylíčily v žalobě tak, že žalovaná od roku 1994 šířila o žalobkyních nepravdivé údaje spočívající v tvrzení, že společnosti, které jsou členy sdružení Regionální konsorcium svářečů a podnikatelů (RKSP), tedy i žalobkyně, zatajují zákazníkovi při nabízení svých služeb podstatnou vadu, kterou je skutečnost, že jimi vydávaná osvědčení (udělená po úspěšném vykonání svářečských zkoušek), nejsou v souladu s technickou legislativou, vyhláškou č. 87/2000 Sb., dokumenty EU, kterými je řízena kvalifikace svářečů. V důsledku závadné činnosti žalované došlo k vydání přílohy k oficiální České normě svařování ČSN EN 287-1, která uváděla výčet subjektů pro nezávislý výkon zkoušek svářečů, ten však zahrnoval pouze členy zkušebních organizací splňujících pro výkon funkce podmínky zpracované Českou svářečskou společností. Prostřednictvím celostátně vydávaného odborného magazínu „Svařování. Dělení. Spojování materiálů“ č. 3/2004 pak měla žalovaná uveřejnit článek týkající se doškolení a přezkoušení svářečského personálu, kde uvedla, že „kvalifikační záznamy odborné způsobilosti svářečského personálu prováděné neoprávněnými svářečskými dozory do dokladů CWS ANB, nejsou v těchto dokladech dle TPA, TPB, CWS ANB uznatelné a vystavují svářečské pracovníky, svářeče, operátory i páječe nebezpečí, že orgány bezpečnosti práce, požární ochrany, pojišťovny i soudní znalci při hodnocení příčin pracovního úrazu neuznají provedený záznam o odborné způsobilosti – kvalifikaci za odpovídající, tj. mohou zpochybnit jejich platnost“. Podle žalobkyň tak žalovaná jednala s cílem poškodit jejich dobré jméno a jejich dobrou pověst jako soutěžitelů v hospodářské soutěži a jednala tak v nekalé soutěži. Z vymezeného závadného jednání pak podle žalobních tvrzení vznikla žalobkyním škoda, jejíž výši prokazovali znaleckým posudkem č. 178/2006 ze dne 4. října 2006 vypracovaným znalcem Ing. Josefem Burdou, který škodu vyčíslil na částku 51 415 061,63 Kč.
V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že česká norma ČSN EN 287-1 vydaná v listopadu 1995 upravovala svařování – zkoušky svářečů a jejím účelem bylo vytvořit technické předpoklady pro uznávání zkoušek svářečů všemi orgány technického dozoru i všemi subjekty v obchodním styku. Prokázáno bylo i to, že normu zpracovala ČKD technické laboratoře a.s., dále Technická normalizační komise a zpracování se zúčastnil i pracovník Českého normalizačního institutu Ing. Č. Dále bylo prokázáno, že k normě existovala i Národní příloha NA (informativní), která stanovila, že řízení školení a zkoušek svářečů v České republice provádí na základě dohody Česká svářečská společnost, která vydává jednotné učební osnovy všech druhů a kurzů a Technická pravidla pro školení a zkoušky svářečů. Stanovila dále, že nezávislý výkon zkoušek svářečů je zajišťován prostřednictvím zkušebních organizací, splňujících pro výkon své funkce podmínky zpracované Českou svářečskou společností, přičemž v době zpracování normy byly zkušebními organizacemi SVÚM, a.s., Praha, DOM Pardubice, pracoviště Česká Třebová, Škoda Welding s.r.o., Plzeň, TDS s.r.o., Brno, VÍTKOVICE, a.s., Ostrava. Předmětné části této národní přílohy se změnily (byly zrušeny) v dubnu 1998. V magazínu SDSM č. 3/2004 (jakožto magazínu svařovacích, dělících a spojovacích technik, materiálů v průmyslu a stavebnictví) byl uveřejněn článek dr. V. K. s názvem „Provádění doškolení, přezkoušení svářečského personálu“ a „O prodloužení osvědčení o zkoušce svářeče, páječe a operátora“. Dále bylo prokázáno, že členem redakční rady tohoto časopisu je i jednatel žalované Ing. J. B. Rovněž bylo zjištěno, že byla vedena šetření o trestních oznámeních pana Eckla [jednatele společnosti žalobkyně a) i žalobkyně b)] a pana Ing. B., ovšem bez soudního rozhodnutí. Z usnesení Policie ČR z 26. května 2004 vyplynul závěr, že ze strany Ing. B. a další osoby jako představitelů občanského sdružení CWS ANB ve vztahu k H. E. a další osobě došlo k naplnění znaků trestného činu nekalé soutěže, jež se děje tzv. formou zlehčování, k vydání soudního rozhodnutí však nedošlo. Z kopií dále neurčených novinových článků soud prvního stupně zjistil, že v jednom bylo popisováno šetření policie o „konkurenčním boji mezi svářeči“ a uvedena stanoviska H. E. i Ing. B. (jako předsedy správní rady ČSS-ANB), v jiném článku Ing. B. jako ředitel žalované společnosti popisoval tehdejší systém školení a přípravy svářečského personálu podle ČSN a České svářečské společnosti i s tím, že v rámci uvedeného systému nebudou uznávány doklady vydávané těmi subjekty, jež se do systému nezapojily, a v holdingu ŠKODA svářeči s takovými doklady nemohou být zaměstnáváni. Ze stížnosti Z. F. z 11. července 2000, adresované RKSP, bylo zjištěno, že jeho svářečský průkaz byl společností Škoda – dopravní technika, a.s., označen jako neplatný.
Odvolací soud zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná jednak tvrzených jednání dopustila, resp. že jí je lze jednoznačně přičítat, jednak že by bylo možno u jejího jednání shledat předpoklady upravené v §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) Pokud jednatel žalované v článku popisoval systém školení zaváděný normou ČSN EN 287-1 a konkretizoval na podmínky holdingu ŠKODA (jehož byla žalovaná v určité době součástí), aniž jakkoli jmenoval žalobkyně, nelze v tom spatřovat jednání rozporné s dobrými mravy soutěže. Uvedený článek pro svou všeobecnost nebyl způsobilý přivodit žalobkyním újmu. Tvrzení žalobkyň o nekalém jednání žalované neprokazuje ani stížnost Z. F. směřující k jednání třetí osoby. Autorem článků v časopise Svařování. Dělení. Spojování materiálů. byla třetí osoba (Dr. K.), nikoliv žalovaná. Ze skutečnosti, že jednatel žalované byl členem redakční rady uvedeného časopisu, nelze dovozovat, že tento článek vydal. Podání trestního oznámení je vyjádřením práva každého obracet se na státní orgány s návrhy, podněty a stížnostmi, nelze je samo o sobě považovat za rozporné s dobrými mravy soutěže, ostatně z oznámení na jednatele žalobkyň (p. E.) a jeho výsledku nelze dovozovat ani jakoukoli újmu žalobkyň. Výsledky šetření policie proti Ing. B. (jednateli žalované) a další osobě (ovšem nikoli jako orgánů žalovaného, ale jako představitelů občanského sdružení CWS ANB) se týkají fyzických osob a nikoli účastníků tohoto řízení, nehledě k tomu, že by toto šetření jakkoli pak pokračovalo v trestním soudním řízení. V řízení tedy nebyla prokázána existence nekalosoutěžního jednání žalované a žalobě již proto nelze vyhovět.
Pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody dle §53 obch. zák. se předpokládá vznik hmotné újmy. Žalobkyně v řízení neprokázaly protiprávní jednání – nekalou soutěž žalované, nedošlo tak k naplnění obecného předpokladu odpovědnosti za škodu dle §373 obch. zák. – protiprávnosti. Odvolací soud se tedy nezabýval zkoumáním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní názor projevený odvolacím soudem má ve věci samé zásadní právní význam a právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem. Dovolání odůvodňují dovolacími důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně podávají dovolání i z důvodu podle §241a odst. 3, neboť rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelky namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, že pro neprokázání nekalosoutěžního jednání žalovaného nejsou dány podmínky k vyhovění uplatněným nárokům podle §53 obch. zák., neboť dle názoru dovolatelek nekalosoutěžní jednání prokázáno bylo. Za nesprávný považují dovolatelky názor odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu škody dle §53 obch. zák., tedy, že žalobkyně v řízení neprokázaly protiprávní jednání – nekalou soutěž žalované, nedošlo tak k naplnění obecného předpokladu odpovědnosti za škodu dle §373 obch. zák. – protiprávnosti. Dále dovolatelky polemizují se skutkovými závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
K dovolání se vyjádřila i žalovaná, podle které dovolání nepřináší žádné nové argumenty, je nepřípustné, případně nedůvodné a Nejvyšší soud České republiky by je měl odmítnout, resp. zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnými osobami a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Co se týče námitek vůči skutkovým závěrům (dovolatelky nesouhlasí s hodnocením důkazů – zpochybňují tedy skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází), jedná se o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Jak již bylo výše uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).
Byť dovolatelky výslovně neoznačily žádnou otázku, jejímuž řešení přisuzují zásadní právní význam, lze z obsahu podání vyvodit otázku výkladu §53 obch. zák. – konkrétně nároku na náhradu škody – ve spojení s §373 a §757 obch. zák. Nutnost naplnění obecných podmínek nároku na náhradu škody vyjádřených v §373 obch. zák., vztaženém na porušení zákonné povinnosti ustanovením §757 obch. zák., je však otázkou u níž je p říslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže, přičemž odvolací soud tuto zákonnou úpravu vzhledem ke skutkovým zjištěním jež učinil, resp. jež převzal z rozhodnutí soudu prvního stupně, podle nichž nebylo tvrzené nekalosoutěžní jednání žalované prokázáno, aplikoval správně – rozhodl tedy v souladu s hmotným právem a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 81 930 Kč (ohledně nároku na náhradu škody) a ve výši 1 000 Kč (ohledně nepeněžních nároků) podle §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7, §8 odst. 1, §9 odst. 1 a §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., opět ve znění účinném do 31. 12. 2012), po připočtení náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 17 478,30 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem ve výši 100 708,30 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu