ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3758.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3758/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. F. , zastoupeného JUDr. Václavem Kučírkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Slavíkova 26, proti žalované České pojišťovně a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČO 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, PSČ 147 00, o zaplacení částky 226 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 26/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2012, č. j. 64 Co 135/2012-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 519 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta, se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, PSČ 147 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č. j. 19 C 26/2010-69, zamítl žalobu, aby žalovaná uhradila žalobci částku 226 350 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 17. února 2006 smlouvu o životním pojištění Manager, v níž pojistníkem byly Chotěbořské strojírny a služby, a.s., IČO 45534519, a pojištěným žalobce. Pojistník podpisem smlouvy potvrdil též Všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění (dále jen „VPP“) a Doplňkové pojistné podmínky (dále jen „DPP“). Dne 28. února 2009 se žalobce dožil konce pojištění a vznikl mu podle §49 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), nárok na vyplacení pojistného plnění. Žalobce jednal s žalovanou od března 2009 prostřednictvím makléře, kterým byla DVORNÍ REALITNÍ CHOMUTOV, s.r.o. Tato společnost se smlouvou o spolupráci při zprostředkování pojištění uzavřenou dne 25. srpna 2008 mezi ní a žalovanou zavázala provádět zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví, spočívající v předkládání návrhů na uzavření pojistných smluv, provádění přípravných prací směřujících k uzavření pojistných smluv a v pomoci při správě pojištění. Jednoznačná žádost o vyplacení pojistného plnění však byla žalované doručena až společně s dopisem právního zástupce žalobce dne 24. srpna 2009. Žalobce v řízení neprokázal, že v souladu s článkem 19 bod 1 VPP, podle něhož pojistitel vyplatí pojistné na základě písemné žádosti pojištěného, písemně požádal o výplatu pojistného plnění dříve. Neprokázal, že se jeho dopis z 2. března 2009, jehož formulací citovanou podmínku VPP splnil, avšak adresoval makléři, dostal do dispozice žalované. Ve vazbě na doručení písemné žádosti o poskytnutí pojistného plnění žalovaná dodržela jak tříměsíční lhůtu, kterou stanoví pojistiteli k šetření pojistné události ustanovení §16 odst. 1 a odst. 3 zákona o pojistné smlouvě, tak patnáctidenní lhůtu splatnosti stanovenou v §16 odst. 2 téhož zákona.
Vztah účastníků posoudil soud prvního stupně podle zákona o pojistné smlouvě, VPP a DPP. Podle §14 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě je pojistník povinen bez zbytečného odkladu pojistiteli oznámit, že nastala pojistná událost, podat pravdivé vysvětlení o vzniku a rozsahu následků této události, předložit k tomu potřebné doklady a postupovat způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Není-li pojistník současně pojištěným, má tuto povinnost pojištěný. Podle již citovaného článku 19 bodu 1 VPP bylo sjednáno, že na základě písemné žádosti pojištěného vyplatí pojistitel pojistné plnění, jestliže se pojištěný dožije dne uvedeného v pojistné smlouvě jako konec pojištění. Soud prvního stupně nepřijal argument žalobce, že žádost o výplatu pojistného plnění postačí adresovat makléři, který pojištění spravoval, neboť mezi žalovanou a žalobcem nebylo žádné ujednání, na jehož základě by úkony učiněné vůči makléři žalovaná uznávala za úkony učiněné vůči ní samotné. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá žalobci za to, že makléř nepostupoval v souladu s pojistnými podmínkami, a proto ani žalobcem tvrzené prodlení s vyplacením pojistného plnění nelze vytknout žalované a uložit jí povinnost hradit žalobci úrok z prodlení. Skutečnost, že žalovaná se žalobcem jednala o výši pojistného plnění, aniž by jej upozornila, že nedodržel pojistné podmínky spočívající v písemné žádosti o výplatu pojistného plnění, zohlednil soud prvního stupně v nákladovém výroku.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. července 2012, č. j. 64 Co 135/2012-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, když námitky žalobce neshledal opodstatněnými. Povinnost k poskytnutí pojistného plnění vznikla žalované až na základě písemné žádosti žalobce doručené žalované – dne 24. srpna 2009. Na tento závěr nemá vliv okolnost, že dopis žalobce ze dne 2. března 2009 obdržel Ing. K., jednající jménem makléře DVORNÍ REALITNÍ CHOMUTOV, s.r.o. Není přitom rozhodné, jakým způsobem byla žádost žalobce žalované doručena, rozhodující je, kdy se dostala do dispozice žalované. Ve vztahu k uvedenému datu doručení dodržela žalovaná i lhůty, které jí stanoví §16 odst. 1 a odst. 3 zákona o pojistné smlouvě – tříměsíční lhůtu i patnáctidenní lhůtu stanovenou v §16 odst. 2 tohoto zákona. Odvolací soud neshledal rozpor mezi VPP a DPP, neboť Doplňkové pojistné podmínky pouze rozvádějí VPP a nijak z nich nelze dovodit, že by zbavovaly pojištěného povinnosti podat písemnou žádost o výplatu pojistného plnění, která jednoznačně vyplývá z článku 19 bodu 1 VPP. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že v případě životního pojištění neprovádí pojišťovna šetření, neboť §49 a násl. zákona o pojistné smlouvě pouze uvádí obecná ustanovení o pojištění osob, aniž by vylučovalo povinnosti pojišťovny stanovené v §16 zákona o pojistné smlouvě. Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ukládá žalované provádět šetření za účelem identifikace klienta. Splnění povinnosti žalobce písemně požádat o výplatu pojistného plnění nelze dovodit ani z emailové korespondence vedené od února 2009 s pracovníky pojišťovny, neboť ani tato okolnost nezbavovala žalobce povinnosti podat předmětnou písemnou žádost.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shledává dovolatel v postupu soudů obou stupňů, které se podle jeho názoru nezabývaly důkazy, které předložil, a kterými prokázal podání žádosti o poskytnutí pojistného plnění. Jedná se o e-mailovou korespondenci, kterou vedl s žalovanou v únoru 2009 a také o e-mailovou korespondenci vedenou složkami žalované v únoru 2009. Dovolatel také poukázal na svoji žádost o intervenci uplatněnou u makléřské společnosti DVORNÍ REALITNÍ CHOMUTOV, s.r.o., konkrétně jejího statutárního zástupce Ing. K., na níž se obrátil, když během měsíce února 2009 nedosáhl při své komunikaci s žalovanou žádného výsledku. To, že uvedená makléřská společnost urgovala splnění finančního závazku žalované, vyplývá z výpovědi Ing. K., který uvedl, že urgence byly doručovány na doručenku, a také v jeho odpovědi na otázku, zda měla makléřská společnost oprávnění přijmout od žalobce žádost o výplatu pojistného plnění znějící takto: „Ano, takové výzvy přijímáme standardně a přeposíláme je na pojišťovny.“ Taktéž svědek – pracovník žalované - ředitel odboru J. K. potvrdil, že nejméně ve dvou případech mu přišly podněty k plnění, které nechal přešetřit a odpovídal na ně e-mailem pracovnici makléřské společnosti.
Dovolatel v této souvislosti poukázal na to, že elektronická forma komunikace je v dnešní době naprosto běžnou formou rozličných právních úkonů. Má za to, že o výplatu požádal v souladu s článkem 19 VPP v písemné formě, a to nejpozději 2. března 2009, i když požadoval výplatu již v měsíci únoru 2009. Pokud odvolací soud odmítl elektronickou podobu žádosti o výplatu pojistného plnění, měl současně podle dovolatele dovodit porušení povinnosti žalované, které jí vyplývají z §16 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě, neboť žalobci neoznámila, že nemůže plnit, a z jakého důvodu.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytkl, že nepřihlédl ke vztahu žalované s makléřskou společností DVORNÍ REALITNÍ CHOMUTOV, s.r.o., daného jejich smlouvou o spolupráci při zprostředkování pojištění z 28. srpna 2008. Z této smlouvy a také z §8 odst. 2 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí, který mimo jiné stanoví, že makléř spolupracuje při likvidaci pojistné události, vyplývá, že makléři shromažďují pro pojišťovny potřebné doklady k likvidaci a posléze je pojišťovnám předávají. Nemůže proto obstát názor odvolacího soudu, že předání písemnosti k provedení likvidace makléři není rozhodující. Podle názoru dovolatele tím, že písemnost obdrží makléř, který je ve smluvním vztahu s pojišťovnou, se tato písemnost dostává do dispozice pojišťovny tak, jako by byla pojištěným přímo doručena pojišťovně.
Se závěrem odvolacího soudu o povinnosti pojišťovny provést identifikaci podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, a o povinnosti provést šetření podle §16 zákona o pojistné smlouvě dovolatel nesouhlasí. Žalovaná měla provést identifikaci před vznikem obchodního vztahu, tedy před uzavřením pojistné smlouvy, což v daném případě bylo v únoru 2006. To se v dané věci také stalo – pracovnice žalované paní F. provedla identifikaci pojištěného ale i pojistníka. V době nabytí účinnosti zmíněného zákona č. 253/2008 Sb. již byly veškeré dohodnuté finanční prostředky složeny na účtu žalované, je tudíž evidentní, že nebylo potřeba provádět žádná další šetření, a tvrzení žalované o jeho nutnosti hodnotí žalobce jako naprosto účelové. O tom svědčí i ta okolnost, že žalovaná nedoložila v řízení doklad o provedení identifikace, jak dovolatel marně požadoval, pouze jeho „xerokopii“ a že svědek K. nepotvrdil provedení identifikace.
Dovolatel výslovně napadl i výrok o náhradě nákladů řízení. Tento výrok je podle jeho názoru v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1180/10.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a „postoupení věci k dalšímu projednávání“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání se jí jeví jako nepřípustné. Poukaz dovolatele na procesní pochybení odvolacího soudu je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. V dovolání není vymezena žádná hmotněprávní otázka, jejíž řešení by mohlo navodit právní význam napadeného rozsudku. Za uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat závěry odvolacího soudu učiněné o skutkových zjištěních. Dovolání žalobce směřované vůči výroku o náhradě nákladů řízení je rovněž nepřípustné. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací soud nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z těchto skutkových zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat. Ani v nyní posuzované věci nebyl proto dovolací soud oprávněn zabývat se námitkami dovolatele vznesenými vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu, které učinil z e-mailové korespondence účastníků, výpovědí svědků a z listinných důkazů.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu nevyplývá, že by e-mailová komunikace, jíž se žalobce dovolává, naplňovala podmínky §40 odst. 4 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), aby mohla být považována za písemný právní úkon, ale zejména z těchto skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobce dopisem ze dne 2. března 2009 ve smyslu VPP požádal o výplatu pojistného plnění. Tento dopis žalobce adresoval makléřské společnosti DVORNÍ REALITNÍ CHOMUTOV, s.r.o., nikoliv žalované.
Rozhodným je v dané věci skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žádost o vyplacení pojistného plnění byla žalované doručena dne 24. srpna 2009, a že žalobce neprokázal, že požádal o výplatu pojistného plnění dříve. Neprokázal, že se jeho dopis z 2. března 2009 dostal do dispoziční sféry žalované.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemohly založit ani námitky dovolatele směřované k nezbytnosti aplikace §16 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě. Podle tohoto ustanovení nestanoví-li tento zákon jinak, je pojistitel povinen ukončit šetření do 3 měsíců po tom, co mu byla tato událost podle odstavce 1 oznámena. Nemůže-li ukončit šetření ve lhůtě podle věty prvé, je pojistitel povinen sdělit osobě, které má vzniknout nebo vzniklo právo na pojistně plnění, důvody, pro které nelze šetření ukončit, a poskytnout jí na její žádost přiměřenou zálohu. Lhůtu podle věty prvé lze dohodou prodloužit. Tato lhůta neběží, je-li šetření znemožněno nebo ztíženo z viny oprávněné osoby, pojistníka nebo pojištěného. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, nelze o jeho aplikaci v dané věci uvažovat, neboť se vztahuje k šetření, které pojistitel provádí až poté, co mu byla pojistná událost oznámena.
Argumentace dovolatele týkající se podání jeho žádosti o poskytnutí pojistného plnění prostřednictvím je nepatřičná. V dané věci totiž nebyl učiněn závěr, že by tato společnost byla zástupcem žalované. Ani existence smlouvy mezi žalovanou a společností DVORNÍ REALITNÍ CHOMUTOV, s.r.o., tudíž nic nemění na správnosti závěru odvolacího soudu, že rozhodující je, kdy se žádost žalobce o výplatu pojistného plnění dostala do dispoziční sféry žalované.
Nejvyšší soud shledal irelevantní také polemiku dovolatele ohledně provedení identifikace podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Ustanovení §16 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě ukládá žalované jako pojistiteli povinnost zahájit bez zbytečného odkladu po oznámení události, se kterou je spojen požadavek na plnění z pojištění, šetření nutné ke zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je pojistné plnění splatné do 15 dnů po skončení šetření podle odstavce 1. Podle §16 odstavce 3 prvé věty tohoto zákona je pojistitel povinen ukončit šetření do tří měsíců po tom, co mu byla pojistná událost podle odstavce 1 oznámena, nestanoví-li zákon jinak. Šetření je skončeno, jakmile pojistitel sdělí jeho výsledky oprávněné osobě. Závěr odvolacího soudu, že se žalovaná nemohla ocitnout v prodlení s výplatou pojistného plnění za situace, kdy jí byla doručena žádost o výplatu pojistného dne 24. srpna 2009, pojistné plnění poskytla žalobci dne 5. října 2009, dodržela tak tříměsíční lhůtu stanovenou v §16 odst. 1 a odst. 3 zákona o pojistné smlouvě pro pojistné šetření, tak i patnáctidenní lhůtu splatnosti stanovenou v §16 odst. 2 téhož zákona, není v rozporu s hmotným právem.
V situaci, kdy Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první), dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování účastníka advokátem v částce 9 220 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 999 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu