ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3898.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3898/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně INTREDIA s.r.o. , se sídlem v Prostějově - Čechovicích, Jabloňová 427/6, PSČ 796 04, identifikační číslo osoby 29244072, zastoupené Mgr. Tomášem Váchou, advokátem, se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, proti žalované EO servis, s.r.o. , se sídlem v Brně, Elgartova 497/12, PSČ 614 00, identifikační číslo osoby 27707296, zastoupené JUDr. Alešem Mendelem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 18, o určení neplatnosti smlouvy, určení neplatnosti rozhodčí doložky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 88/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 192/2012-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. června 2012, č. j. 49 Cm 88/2011-35, rozhodl tak, že námitka žalované, podle které soud nemá pravomoc věc rozhodnout a věc má být projednána před rozhodčím soudem, se zamítá.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že námitku žalované ohledně nedostatku pravomoci soudu nezamítl.
Odvolací soud věc po právní stránce posoudil dle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), a ustanovení §40 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Konstatoval, že smlouva samotná, jejíž součástí je i rozhodčí smlouva, byla uzavřena písemně, a to dnem podpisu žalobkyně. Žalovaná zaslala žalobkyni návrh na uzavření smlouvy, který byl již žalovanou podepsaný (byť mechanickými prostředky), jednalo se tak o ofertu k uzavření smlouvy. Žalobkyně tuto ofertu akceptovala a zaslala ji bez jakýchkoli námitek zpátky žalované. Šlo tedy o platnou akceptaci. Uzavřel, že tedy rozhodčí smlouva byla uzavřena písemně.
K pochybnostem o řádném podpisu odvolací soud uvedl, že je nutno vycházet z ustanovení §40 odst. 3 obč. zák. Žalovaná posílala návrh hromadně, přičemž rozhodčí doložky byla uvedena jak na líci smlouvy, tak v obchodních podmínkách. Nahrazování podpisu mechanickými prostředky u různých typů smluv je v občanskoprávním styku obvyklé, přičemž rozhodčí smlouva není v tomto smyslu výjimkou.
S názorem soudu prvního stupně o možné neplatnosti smlouvy pro neurčitost spočívající v nejasném označení smluvního protějšku žalobkyně se odvolací soud neztotožnil, když provozovatel je nade vší pochybnost označen ve spodní části smlouvy obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nezabýval stěžejní otázkou, a to důvodem neplatnosti hlavní smlouvy s odkazem na ustanovení §267 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Dle jejího názoru odvolací soud neřešil, zda se důvod neplatnosti hlavní smlouvy vztahuje i na rozhodčí doložku.
Dále argumentuje, odkazujíc na ustanovení §49a obč. zák., že smlouvu podepsala v omylu vyvolaném úmyslně žalovanou. Upozorňuje, že její vůle byla zaměřena k registraci u ekonomického subjektu, nikoli k objednání služby u žalované.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Námitka dovolatelky, že tzv. hlavní smlouva, jejíž je rozhodčí smlouva součástí, je neplatná pro omyl podle §49a obč. zák. přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Odvolací soud přezkoumával vzhledem k napadeným závěrům soudu prvního stupně platnost rozhodčí smlouvy z hlediska tvrzeného nedostatku formy a dospěl k závěru, že byla uzavřena platně. Pro nedostatek písemné formy neshledal neplatnou ani smlouvu hlavní, jejíž je rozhodčí smlouva součástí. Námitka dovolatelky odkazující na §267 odst. 3 obch. zák. o důvodech neplatnosti hlavní smlouvy, které by se vztahovaly i na dohodu o řešení sporu mezi stranami, proto nezakládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu