ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.756.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 756/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně MOTA-ENGIL CENTRAL EUROPE Česká republika, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25138189, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, proti žalované BC 2000 s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 100/94, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26135116, zastoupené JUDr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, o zaplacení částky 663.700,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 97/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 1 Cmo 115/2011-277, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 1 Cmo 115/2011-277, ve výroku I. v rozsahu o zaplacení částky 556.410,95 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 36 Cm 97/2005-233, ve výroku I. v rozsahu o zaplacení částky 556.410,95 Kč s příslušenstvím a ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 36 Cm 97/2005-233, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 663.700,11 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení a vůči státu (bod II. a III. výroku).
Zcela tak vyhověl podané žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 663.700,11 Kč, představující část ceny stavebních prací a cenu dohodnutých víceprací.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že mezi účastníky byla v písemné formě uzavřena Smlouva o dílo č. BC/14/01/st ze dne 4. října 2001, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné smluvní podmínky (dále jen „Smlouva o dílo“). Tato Smlouva o dílo obsahuje závazek žalobkyně k opravě uliční a dvorní fasády budovy v ulici S. v P. včetně provedení barevného nátěru a včetně dodávky lešení a závazek žalované zaplatit za provedení díla cenu stanovenou v čl. 4 Smlouvy o dílo ve výši 1,875.982,- Kč bez DPH. Dílo bylo žalobkyní řádně provedeno a žalované protokolárně předáno. Cenu provedeného díla žalobkyně vyfakturovala žalované fakturami č. 21000224, č. 21000267, č. 22000004, č. 21000291 a č. 22000173. Z těchto faktur vznikla žalobkyni pohledávka vůči žalované na neuhrazené části ceny díla ve výši 107.289,16 Kč (žalovaná nezaplatila v rozporu s čl. 6 Smlouvy o dílo tzv. „zádržné“ ve výši 5 % z ceny díla). Kromě díla dohodnutého v uzavřené smlouvě provedla žalobkyně na základě objednávek žalované ze dne 20. září 2001, 28. listopadu 2001 a 12. prosince 2001 tzv. „vícepráce“, které žalovaná protokolárně převzala dne 25. dubna 2002. Jejich dohodnutou cenu účtovala žalobkyně žalované fakturami č. 21000292, č. 22000003, č. 22000005 a č. 21000306. Z celkové ceny víceprací, fakturované těmito fakturami, zbývá k zaplacení částka 556.410,95 Kč z faktury č. 22000003 a č. 22000005.
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), o smlouvě o dílo, a dle ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), o bezdůvodném obohacení. Ohledně sporných „víceprací“ soud prvního stupně uvedl, že se jednalo o práce odlišné od prací tvořících předmět díla dle čl. 2 uzavřené Smlouvy o dílo, jejichž provedení žalovaná vyžádala a žalobkyně provedla, aniž by tím došlo ke změně smlouvy původní a aniž účastníci řízení ohledně nich uzavřeli další smlouvu. Dospěl k závěru, že v daném případě došlo plněním žalobkyně k získání majetkového prospěchu na straně žalované bez právního důvodu. Uznal tedy žalovanou v souladu s ustanovením §458 odst. 1 obč. zák. povinnou k zaplacení i žalované dlužné částky (s příslušenstvím) za provedené „vícepráce“, když obvyklá cena stavebních prací v době jejich provedení stanovená znalcem (ve výši 770.000,- Kč) nebyla s výší sporné částky v rozporu. Jelikož ani námitku promlčení vznesenou žalovanou za důvodnou neshledal, vyhověl žalobě v plném rozsahu.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil, ve správném znění jeho výroku č. I. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, který nedoznal změn ani po opakování dokazování. Stejně tak souhlasil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ohledně uplatněného nároku na zaplacení ceny tzv. „víceprací“ uvedl, že interpretací ustanovení §549 obch. zák. lze dovodit, že za „vícepráce“ či „méněpráce“ lze považovat pouze kvantitativní nebo kvalitativní změny díla vymezeného v čl. 2 Smlouvy o dílo. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, upozornil, že je striktně rozlišováno mezi „vícepracemi“ či „méněpracemi“ s výše uvedeným obsahem a plněním s odlišnými technickými specifikacemi, které je třeba pokládat za samostatné dílo. V posuzovaném případě, kdy předmětem díla dle čl. 2 Smlouvy o dílo byla „oprava stávající uliční a dvorní fasády budovy vč. barevného nátěru a vč. lešení“, pak práce provedené nad rámec Smlouvy o dílo (pronájem staveništního kontejneru, dodávka a pokládka dlažeb, zateplení střechy výtahové šachty, úprava otvorů pro okna, doplnění stavebních prací na fasádě, zateplení průjezdu) pro svůj zcela odlišný stavebně-technický charakter a účel za „vícepráce“ považovat nelze, až na jedinou výjimku tvořenou částí objednávky z 28. listopadu 2011. Souhlasil se soudem prvního stupně, že v případě těchto prací není možno učinit závěr, že byly provedeny na základě smlouvy o dílo uzavřené v ústní formě, obsahující obě podstatné náležitosti smlouvy o dílo dle ustanovení §536 obch. zák. (vymezení určitého díla a určení ceny za jeho provedení). Protože však byly objednané práce protokolárně a bez výhrad dne 25. dubna 2002 žalované předány, je nárok žalobkyně na vrácení plnění, přijaté žalovanou bez právního důvodu, třeba vypořádat dle zásad bezdůvodného obohacení. Ve shodě se soudem prvního stupně odkazuje na sjednocenou rozhodovací praxi (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007) shledal za nedůvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Dále dodal, že důkaz znaleckým posudkem pro určení výše bezdůvodného obohacení byl zcela namístě, a že se závěrem znalce nemůže soud polemizovat.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu částky 556.410,95 Kč, dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc nesprávné právní posouzení věci, případně (shledá-li dovolací soud dovolání přípustným) též vady řízení.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení dvě otázky, kterým přikládá zásadní právní význam: 1) Jaká jsou kritéria pro posouzení, zda sporné stavební práce provedené v časové a místní souvislosti se smluvním dílem a na stejném objektu, jsou součástí smluvního díla, jeho doplněním, rozšířením, či kvalitativní změnou (vícepracemi) nebo zcela novým dílem; 2) Jakým způsobem se stanoví bezdůvodné obohacení v případě stavebních prací provedených bez právního titulu.
K první vymezené otázce zásadního právního významu dovolatelka předně uvádí, že před soudy obou stupňů poukázala na judikát dovolacího soudu sp. zn. 23 Cdo 1146/2007. Soudy nižšího stupně s právními názory uvedenými v tomto rozhodnutí nepolemizovaly, dospěly však k závěru, že sporné práce oběma stranami označované za „vícepráce“ jsou ve skutečnosti novým samostatným dílem. Dle dovolatelky nemůže být při úvahách o otázce, zda se jedná o samostatné dílo nebo doplnění či zkvalitnění díla sjednaného, jediným kritériem stavební charakter prací. Dle jejího mínění by měla být vzata do úvahy ještě i další kritéria, která soudy prvního a druhého stupně neřešily, jako záměry a motivace stran, časová souvislost, místní souvislost a další okolnosti.
K druhé předložené otázce zásadního právního významu dovolatelka upozorňuje, že v dosavadním řízení odkázala na sjednocenou judikaturu (32 Cdo 389/2008, 32 Odo 1754/2006), dle které v případě provádění prací na nemovitosti bez právního důvodu se bezdůvodné obohacení nerovná obvyklé hodnotě provedených prací, ale částce, o kterou se zvýšila hodnota této věci. Odvolací soud dle názoru dovolatelky rozhodl v rozporu s touto judikaturou. Navíc vůbec nereagoval na odvolací argumentaci v tomto směru, tudíž zatížil odvolací řízení vadou.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že dovolatelkou vymezené právní otázky za otázky zásadního právního významu nepovažuje, když jsou obě řešeny konstantně. K druhé otázce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, a má za to, že v projednávané věci nelze dostatečně přesně stanovit skutečnou výši hodnoty toho, o co se žalovaná provedením stavebních prací obohatila, když od provedených prací uběhlo více než 10 let. Dovolání tudíž považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolateka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Přípustnost dovolání nezakládá polemika dovolatelky se závěry odvolacího soudu o tom, které další práce provedené žalobkyní nad rámec sjednaného předmětu díla jsou novým dílem. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozsudkem ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, podle níž v případě, že by poskytnuté plnění z titulu víceprací beze změny uzavřené smlouvy o dílo nebylo spjato s původním plněním (nebyla by dána vzájemná souvislost těchto plnění) bylo by možno aplikovat ustanovení §451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud dostatečně odůvodnil závěr, že stavebně-technický charakter a účel těchto dalších prací vzhledem k původnímu plnění ze smlouvy o dílo svědčí o tom, že s původním plněním nesouvisí (až na část prací týkajících se úpravy fasády podle objednávky z 28. ledna 2011).
Dovolání je však přípustné a současně i důvodné k dovolacím námitkám směřujícím k určení výše bezdůvodného obohacení, které odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 20. října 1988, sp. zn. Cpj 39/88, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 12/1989 (a dále například v rozsudku ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo v rozsudku ze dne 10. června 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006), od jehož právních závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v posuzované věci, vysvětlil, že majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka – objednatele díla.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004, při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku stavebních prací na základě neplatné smlouvy (uvedené závěry lze vztáhnout i na plnění bez právního důvodu), je nutno při stanovení rozsahu peněžité náhrady (v případě, že není možná naturální restituce), kterou je povinen poskytnout ten, pro něhož byly stavební práce provedeny, vyjít z toho, o co se tato osoba obohatila. Není přitom rozhodující, jakou hodnotu pozbyl ten, kdo stavební práce prováděl, ale o kolik se zvýšil majetek povinného. Jestliže soud posuzuje nikoliv hodnotu toho, o co se žalovaný provedením stavebních prací obohatil, nýbrž hodnotu provedených prací, tedy to, co oprávněný pozbyl, jde o nesprávný závěr.
Za situace, kdy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel z obvyklé ceny provedených stavebních prací, aniž by posuzoval, o kolik se provedenými pracemi zvýšil majetek žalované, je jeho právní posouzení nesprávné.
S ohledem na naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé o zaplacení částky 556.410,95 Kč s příslušenstvím (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé o zaplacení částky 556.410,95 Kč s příslušenstvím (a v závislých výrocích o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu