ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1093.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1093/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalovaným 1) International business group, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 5, Jánského 2422, IČO 62414399, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, a 2) J. K. , IČO 11342102, o 160.999,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 604/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, č. j. 15 Co 332/2011-437, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.486,- Kč 11.906,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Ladislava Labancze, advokáta se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 1. 2011, č. j. 9 C 604/2006-398, uložil žalované 1) zaplatit žalobci 160.999,- Kč příslušenstvím, co do části žalovaných úroků z prodlení žalobu zamítl, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce kupní smlouvou ze dne 27. 3. 1999 koupil od P. W. podsklepenou chatku v zahrádkářské kolonii na pozemku par. č. 1229 v P. 5 – J., který v roce 2003 nabyla do vlastnictví první žalovaná. Žalobce užíval část pozemku označenou jako zahradní dílec č. 45 a stal se členem Sdružení zahrádkářů Motorlet Praha 5 – Jinonice. První žalovaná prostřednictvím druhého žalovaného bez předchozího vyrozumění dne 22. 11. 2004 předmětnou chatku spolu s dalšími v zahrádkářské kolonii zdemolovala, aniž by žalobci bylo umožněno ji alespoň vyklidit. V trestním řízení byla škoda na chatce, na jejím vybavení a na dalších věcech vyčíslena částkou celkem 160.999,- Kč. Soud dospěl k závěru, že šlo o dočasnou nemovitou věc ve vlastnictví žalobce, kterému byla úmyslným jednáním proti dobrým mravům ze strany první žalované podle §424 obč. zák. způsobena takto vyčíslená škoda. Stavebníkem chatky byl sice ROH – Svaz zaměstnanců strojírenství, ZV, závod Motorlet – Jana Švermy, fakticky ji ale vlastním nákladem postavil její uživatel a žalobce pak ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. jako držitel v dobré víře v zákonné desetileté době vydržel vlastnické právo. Ačkoli trvání všech chatek a altánů jako dočasných staveb bylo vázáno na existenci zahrádkářské kolonie a ta zanikla dne 2. 7. 2003, už předchozí uživatel P. W. ji od 18. 6. 1994 držel jako vlastník a vlastnictví bylo zpochybněno až dnem demolice. Ve vztahu k druhému žalovanému soud odpovědnost za škodu neshledal, protože ten pouze plnil pokyn objednatele, aniž musel zkoumat vlastnictví chatek určených první žalovanou k demolici.
Městský soud v Praze k odvolání první žalované rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 15 Co 332/2011-437, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci. Žalobce i jeho právní předchůdci (původní uživatel už od 20. 1. 1990) byli v dobré víře o nabytí chatky a desetiletá doba vydržení proto uběhla nejpozději 20. 1. 2000. Odpovědnost první žalované za způsobenou škodu je dána podle §424 obč. zák., protože se odstranění stavby nedomohla se souhlasem jejího vlastníka, případně občanskoprávní cestou, chatku nechala zbourat svévolně, aniž zjistila, kdo je jejím majitelem a aniž majitele předem vyzvala k vyklizení. První žalovaná si musela být vědoma následků svého jednání, jímž byl vznik škody. Její výše vyčíslená znaleckým posudkem v trestním řízení se pak nejeví nadsazená a vzhledem k výši žalovaného nároku by další náklady na znalecký posudek byly v rozporu se zásadou ekonomiky řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tím, že „právní názor na podstatu sporu, projevený odvolacím osudem v napadeném rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Důvody dovolání spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítá, že předmětné pozemky byly do konce roku 1992 v dočasném bezplatném užívání ROH – Svaz zaměstnanců strojírenství, ZV, závod Motorlet – Jana Švermy, poté se toto právo ze zákona změnilo na výpůjčku, takže zmíněný vypůjčitel je nesměl přenechat k užívání jinému, což se „samozřejmě“ vztahuje i na jakékoli stavby na daných pozemcích postavených. Zároveň z vyjádření ZO OS KOVO, že není vlastníkem těchto staveb, dovozuje, že jediným vlastníkem nejen pozemků, ale i chatek byla v rozhodné době ona. Žalovala proto P. B., člena zahrádkářského sdružení, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 9. 2004, č. j. 28 C 385/2003-118, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 25 Co 54/2005, jí bylo vyhověno a bylo nařízeno vyklizení pozemku a odstranění chatky. Z této skutečnosti dále vyvozuje, že všichni uživatelé chatek v předmětné zahrádkářské kolonii byli povinni je odstranit a pozemky vyklidit (stavby byly určeny k odstranění „bez ohledu na to, zda v rozhodné době již byly nebo nebyly vydány rozsudky ke všem stavbám“), pokud tak neučinili, sami jednali v rozporu s dobrými mravy a nikoli první žalovaná. Vlastník, do jehož vlastnického práva, které je chráněno ústavními předpisy, někdo zasahuje, je oprávněn k odvracení útoku. Dovolatelka tak pouze vykonala své právo. Žalobce kromě toho nejméně k datu odstranění chatky (22. 11. 2004) věděl o rozhodnutí ve věci pana B., a nemohl proto být v dobré víře. První žalovaná také namítá, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť je zcela nerozhodné, jakou hodnotu měla chatka podle znaleckého posudku v jiné, trestní věci. Jestliže šlo o stavbu dočasnou, která byla určena k demolici, byla její hodnota záporná, protože demolice vyžaduje náklady. U věci, která má být odstraněna, nelze škodu „logicky“ vypočítávat z nákladů potřebných na pořízení věci. Nedošlo též k naplnění subjektivní stránky odpovědnosti za škodu, nebyl totiž prokázán úmysl způsobit škodu. Dovolatelka proto navrhla, aby byl zrušen jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce ve svém vyjádření sdělil, že první žalovaná dobrou víru držitelů předmětné nemovitosti v rozhodném období od 20. 1. 1990 do 20. 1. 2000 nezpochybnila, především ale tuto otázku, stejně jako otázku vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu, odvolací soud vyřešil v souladu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu. Dovolání by proto mělo být jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 10. 2011, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) nejsou naplněny (jde o první rozhodnutí ve věci, které není měnící), zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání v dané věci nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nemohou založit tvrzení dovolatelky o absenci jejího úmyslu způsobit škodu ani její námitky proti zjištěné hodnotě demolicí odstraněné stavby nebo ohledně dobré víry žalobce. Všechny totiž směřují ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, čímž je uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), a nelze k nim proto v řízení, kde je dovozována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout.
Namítá-li pak první žalovaná, že jestliže bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 9. 2004, č. j. 28 C 385/2003-118, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 25 Co 54/2005, nařízeno vyklizení pozemku a odstranění chatky P. B., vztahuje se tato povinnost na všechny uživatele chatek v předmětné zahrádkářské kolonii, jde o úvahu chybnou. Závaznost soudního rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §159a o.s.ř. své objektivní meze, jež jsou dány předmětem řízení, a meze subjektivní, vyjádřené okruhem účastníků řízení. Jinými slovy jde o obecnou procesní zásadu, že účinky pravomocného rozhodnutí se (se zákonem stanovenými výjimkami) vztahují pouze na osoby, které byly účastníky daného řízení, případně na jejich právní nástupce (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1095, bod III. 1., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006, publikovaný pod C 6182 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Jestliže žalobce účastníkem zmíněného řízení nebyl a zákon v tomto ohledu nic odchylného nestanovil, rozhodnutí ve věci vůči němu nebylo závazné. Zamýšlela-li první žalovaná dosáhnout vůči žalobci stejných účinků, nemohla postupovat jinak, než cestou práva, tedy nejdříve si vůči jeho osobě opatřit pravomocný a vykonatelný právní titul. I kdyby pak disponovala vykonatelným rozhodnutím o povinnosti žalobce odstranit chatku, nemohla by je vykonat svémocně, nýbrž pouze cestou výkonu rozhodnutí (exekuce); tím spíše nebyla oprávněna odstranit chatku svémocně bez takového rozhodnutí. Podmínky pro výjimečný postup svépomocí podle §6 obč. zák. nebyly zjištěny (nebyly žalovanými ani tvrzeny), neboť ze strany žalobce nešlo o takový bezprostřední zásah do vlastnického práva dovolatelky, který by vyžadoval svépomocného řešení; ostatně postup dovolatelky lze jen stěží označit za přiměřený, přičemž tzv. útočná svépomoc není povolena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 365/2006, publikovaný v Souboru pod C 5263). V tomto směru lze odkázat i na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, č. j. 7 Tdo 1543/2010-61, ve věci obžalovaného jednatele žalované 1).
Jestliže tedy žádná z dovolacích námitek zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezaložila, Nejvyšší soud podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná 1) je s ohledem na výsledek řízení povinna uhradit žalobci náklady řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 7.540,- Kč podle §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 9.486,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu