ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1216.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1216/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalované M. H. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o 156.294,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 43/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 21 Co 157,158/2011-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.292,8 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, č. j. 14 C 43/2010-86, uložil žalované zaplatit žalobci částku 156.294,51 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná (matka a zákonný zástupce žalobce) uzavřela 30. 3. 1998 se Všeobecnou stavební spořitelnou KB, a.s., na jméno žalobce smlouvu o stavebním spoření se státní podporou s cílovou částkou 300.000,- Kč (č. smlouvy 1842247701). Tuto smlouvu dne 30. 5. 2003 vypověděla, přičemž zůstatek z vypořádané smlouvy (včetně úroků a státní podpory) ve výši 156.294,51 Kč byl podle jejích pokynů převeden na účet MUDr. I. C., manžela matky žalované; žalobce žádný finanční obnos neobdržel. Soud došel k závěru, že finanční prostředky ze smlouvy o stavebním spoření byly ve vlastnictví žalobce, jakožto účastníka stavebního spoření, a to i za situace, že splátky stavebního spoření poskytovala třetí osoba (MUDr. C.), neboť tyto vklady lze považovat za dar. Uzavřel, že žalovaná jako zákonný zástupce měla právo vypovědět smlouvu o stavebním spoření, při nakládání s vyplacenými finančními prostředky, které náležely žalobci, však porušila §31 a §37a zákona o rodině, a způsobila tak žalobci škodu, za kterou odpovídá podle §420 obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, č. j. 21 Co 157,158/2011-136, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dovodil však, že vypovězení smlouvy o stavebním spoření je právní úkon přesahující rámec běžné záležitosti při správě majetku nezletilého dítěte, pro jehož platnost je podle §28 obč. zák. zapotřebí schválení soudu. Pokud spořitelna takový úkon akceptovala a zůstatek převedla, učinila tak bez právního důvodu, a ten kdo tuto částku obdržel, získal bezdůvodné obohacení na úkor spořitelny. Právní vztah mezi žalobcem a spořitelnou trvá, včetně závazku spořitelny vést účet účastníka stavebního spoření s povinností vyplatit mu po ukončení smlouvy uspořenou částku. Odvolací soud proto žalobu pro nedostatek pasivní legitimace žalované zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Právní posouzení odvolacího soudu shledává dovolatel za nesprávné, neboť neplatnost právního úkonu nezbavuje žalovanou odpovědnosti za škodu (§42 obč. zák.), nevylučuje ji ani skutečnost, že se bezdůvodně obohatila osoba odlišná od žalované. Právní názor odvolacího soudu, že právní vztahy ze všech neplatně vypovězených smluv ze stavebního spoření dosud trvají, by podle dovolatele mohl vést k podstatnému narušení právní jistoty mnoha subjektů. V otázce bezdůvodného obohacení navíc dle jeho názoru není judikatura Nejvyššího soudu ustálená, když např. v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3429/2008 došel k závěru, že se v obdobném případě matka bezdůvodně obohatila na úkor svého syna. Ohledně vad řízení namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud dostatečně neodůvodnil, které podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal. Pokud odvolací soud dovodil, že žalobci nevznikla žádná škoda, je tento závěr podle dovolatele v rozporu s výsledky provedeného dokazování, stejně jako závěr soudu o tom, že vztah mezi ním a spořitelnou nadále trvá, neboť stavební spořitelna nyní eviduje jeho stavební spoření jako ukončené, a dovolatel tak vůči ní může uplatnit maximálně nárok na náhradu škody v důsledku porušení jejích povinností. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s názorem odvolacího soudu, přičemž dodává, že nikdy neobdržela žádné finanční prostředky, které by u ní mohly představovat bezdůvodné obohacení, neboť ty byly vyplaceny na účet vkladatele (I. C.), a že žalobce i jeho otec měli možnost, pokud s jejím postupem nesouhlasili, podat žalobu jednak vůči stavební spořitelně, a jednak vůči I. C., který peníze obdržel. Žalobce ani jeho otec, který měl stejnou povinnost pečovat o majetek nezletilého, tak neučinili, a to pouze proto, že věděli, že finančními prostředky z ukončeného stavebního spoření byly zapraveny pohledávky I. C.vůči žalované a otci žalobce. Žaloba byla podle názoru žalované podána pouze z toho důvodu, že vůči ostatním subjektům byly nároky žalobce promlčeny. Navrhuje proto, aby bylo dovolání zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 29. 11. 2011, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Jelikož dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., zabýval se dovolací soud i otázkou důvodnosti dovolání podle §241a odst. 2 písm. a), jakož i §241a odst. 3 o.s.ř. V této souvislosti dovolatel namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud dostatečně neodůvodnil, které podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal, a pokud dovodil, že žalobci nevznikla žádná škoda, je tento závěr v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. S těmito námitkami se dovolací soud neztotožnil, jak bude podrobněji vysvětleno dále. Další vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), popř. podle zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o rodině“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Pro vznik odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. je zapotřebí kumulativního splnění tří podmínek, a sice škůdcem zaviněné porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.
Podle §9 obč. zák. nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.
Podle §26 obč. zák. pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci.
Podle §27 odst. 1 obč. zák. kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině.
Podle §36 zákona o rodině rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé.
Podle §28 obč. zák. jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.
Podle §42 obč. zák. vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.
Východiskem pro posouzení daného případu je právní posouzení platnosti předmětné výpovědi stavebního spoření žalovanou. V tomto ohledu odvolací soud zcela správně a v souladu s judikaturou i právní teorií dovodil, že vypovězení smlouvy o stavebním spoření nespadá do rámce běžné správy majetku nezletilého a takový úkon je proto bez souhlasu soudu absolutně neplatný.
Nezletilé osoby jsou ze zákona oprávněny jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku (§9 obč. zák.). V případě právních úkonů, k nimž nemá nezletilý způsobilost, jednají za něho jeho zákonní zástupci (§26 obč. zák.). Těmi jsou především jeho rodiče, kteří jsou způsobilí k právním úkonům a jsou v plném rozsahu nositeli rodičovské zodpovědnosti (§27 odst. 1 obč. zák., §36 zákona o rodině). Rodičovská zodpovědnost zákonných zástupců zahrnuje kromě jiného jejich práva a povinnosti při správě majetku nezletilého. Podle §28 obč. zák. jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.
Běžné majetkové záležitosti tedy vyřizují zákonní zástupci za zastoupeného sami. Nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují k perfekci právního úkonu schválení soudu. Soud právní úkon, který se neběžné majetkové záležitosti týká, schválí jen tehdy, je-li v zájmu zastupovaného nezletilého dítěte. Jde-li o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost při správě majetku, je třeba posoudit vždy na základě jednotlivých okolností a celkové povahy každého konkrétního případu. Rozhodujícími hledisky pro posouzení toho, zda jde o běžnou záležitost, je nejen absolutní hodnota majetku, jehož se právní úkon týká, ale i majetkové poměry nezletilého a jeho rodiny, jakož i složitost právního úkonu.
V právní teorii a soudní praxi (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 424/2011) jsou za neběžné majetkové záležitosti, které schválení soudu vyžadují, považovány uzavření dědické dohody, odmítnutí dědictví, nedovolání se neplatnosti závěti za nezletilého, nabytí či převod motorového vozidla (nikoli běžného jednostopého), nabytí nemovité věci, popř. jejího podílu nezletilým, uznání dluhu a postoupení pohledávky učiněná za nezletilého, prodej akcií v majetku nezletilého a nakládání se stavebním spořením nezletilého (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/1966, 67/1970, 46/1977, 31/1990, dále s. 96 - 98 příručky Řízení ve věcech práva rodinného před soudy prvního stupně, uveřejněné pod sp. zn. Cpj 228/1981 ve zvláštním čísle Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR v r. 1981 a rovněž v databázi ASPI, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4740/2010, jakož i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 296 a násl.). Právní úkon přesahující rámec běžné záležitosti při nakládání s majetkem nezletilého dítěte, který za něho učinil zákonný zástupce, aniž byl schválen soudem ve smyslu §28 obč. zák., není perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011).
Povaha stavebního spoření je obecně vymezena v §1 zákona č. 96/1993 Sb., a to jako „účelové spoření spočívající a) v přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření, b) v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření a c) v poskytování příspěvku fyzickým osobám (dále jen "státní podpora") účastníkům stavebního spoření.“ Citovaný zákon pak v §4 odst. 1 vymezuje účastníky stavebního spoření tak, že jimi může být jak fyzická, tak i právnická osoba. Podle §5 citovaného zákona pak „osoba, která uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu podle občanského zákoníku o stavebním spoření (dále jen "smlouva"), se stává účastníkem.“ Účastníkem takto uzavřené smlouvy o stavebním spoření (mimo stavební spořitelnu) je ten, na jehož jméno byla uzavřena (nezletilý), a jemu z ní také vznikají práva a povinnosti. Rodiče nezletilého dítěte jednají jako jeho zákonní zástupci a právní úkony za něj činí jeho jménem a na jeho účet. Součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření.
Již ze skutečnosti, že právní úprava stavebního spoření byla vyčleněna do samostatného zákona a kombinuje prvky soukromého a veřejného práva, je zřejmé, že právní úkony s ním spojené jsou poměrně specifické a kladou na smluvní strany vyšší nároky. Jelikož nevhodně vypovězená smlouva o stavebním spoření může ohrozit majetkovou sféru nezletilého, je zcela na místě, aby takové právní jednání zákonných zástupců nezletilého schválil soud, a to nezávisle na výši cílové částky, resp. zůstatku na spořícím účtu.
Podle ustálené soudní praxe při právním úkonu, kdy je nezletilému dítěti poukázána na jeho účet u stavební spořitelny určitá finanční částka, jde o jednání v jeho prospěch a zpravidla (není-li prokázán opak) nedochází ke kolizi mezi jeho zájmy a zájmy jeho rodičů. Z hlediska právního posouzení dochází ke vzniku právního vztahu vyplývajícího z darovací smlouvy mezi rodiči a nezletilým dítětem a vzniku pohledávky nezletilého vůči stavební spořitelně. Jsou-li dárci rodiče dítěte, jimž náleží rodičovská zodpovědnost, pak v daném právním vztahu vystupují nejen jako dárci, ale i jako zákonní zástupci nezletilého, oprávnění za něj dar přijmout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3429/2008).
Právní úkon přesahující rámec běžné záležitosti při nakládání s majetkem nezletilého dítěte, který za něho učinil zákonný zástupce, aniž byl schválen soudem ve smyslu §28 obč. zák., je absolutně neplatný pro jeho rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. a nemůže vyvolat zamýšlené právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008). Při závěru o absolutní neplatnosti výpovědi smlouvy o stavebním spoření je nepochybné, že právní vztah mezi žalobcem a stavební spořitelnou nadále trvá, a to i navzdory tomu, že spořitelna eviduje jeho účet jako ukončený, protože tento fakt je pouze pochybením spořitelny a není pro posouzení existence závazku relevantní. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že z této premisy vycházel i odvolací soud při posuzování odpovědnosti za škodu žalované, kdy dovodil, že odpovědnost žalované není dána, neboť žalobci žádná škoda nevznikla, resp. vznik jakékoliv škody neprokázal. S tímto právním posouzením se dovolací soud ztotožňuje. Vznik škody je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu, a není-li splněna, nelze shledat žalovanou odpovědnou, a to ani při posouzení věci podle §42 obč. zák. Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že nelze přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud se otázkou odpovědnosti nezabýval, resp. že jeho názory jsou v této souvislosti nepřezkoumatelné, nebo nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
Otázka, zda výplatou zůstatku stavebního spoření osobě odlišné od účastníka došlo k bezdůvodnému obohacení této osoby, v tomto případě MUDr. I. C., případně na úkor koho se bezdůvodně obohatil, není pro rozhodnutí sporu mezi dříve nezletilým účastníkem spoření a jeho zákonnou zástupkyní významná. Dovolatelem namítaný rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3429/2008 proto není třeba v této souvislosti posuzovat, neboť nemůže ničeho změnit na závěru o tom, že žalobce nárok na plnění vůči žalované nemá.
Z těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce je s ohledem na výsledek řízení povinen uhradit žalované náklady řízení, které se skládají z odměny advokátky ve výši 7.380,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 9.292.8 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 23. října 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu