ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1229.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1229/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně G. M. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Bellingem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Msgre. B. Staška 71, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, IČO 45534306, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 309/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 11. 2012, č. j. 23 Co 480/2012-308, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2012, č. j. 23 Co 480/2012-308, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích mezitímním rozsudkem ze dne 5. 6. 2012, č. j. 11 C 309/2008-268, rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody je co do 70 % důvodný. Vyšel ze zjištění, že 6. 8. 2007 jela nezletilá žalobkyně spolu se svými rodiči na kolech po lesní cestě Mírová od osady Svatý Tomáš na Frýdavu v okrese Český Krumlov a při míjení plně naloženého protijedoucího nákladního automobilu společnosti LESS & FOREST upadla a automobil jí přejel levou nohu. Vzhledem k těžkým následkům způsobené škody na zdraví se stále uvažuje o amputaci končetiny a žalobkyně se též nachází v péči psychiatrické kliniky pro děti a mládež. Podle zjištění soudu prvního stupně řidič automobilu po spatření cyklistů zpomalil až na rychlost maximálně 19 km/h a snažil se jim vyhýbat po pravé krajnici, přičemž před střetem žalobkyni ve vzdálenosti 3,7 m před osou předních kol ztratil z dohledu. Otec nezletilé žalobkyně jel jako první a po zjištění, že v protisměru jede nákladní automobil, zajel k okraji komunikace a volal na svou dceru, aby zastavila také co nejvíce u pravého okraje cesty. Ta se však vylekala a smekla se jí noha přímo pod levé přední kolo vozidla. Soud dospěl k závěru, že nehoda by nevznikla, kdyby cyklisté zastavili dříve a se svými koly ustoupili na travnatou krajnici, stejně tak by ale nevznikla, pokud by řidič nákladního automobilu úplně zastavil a nechal cyklisty projet. Obě strany tak jakožto účastníci provozu na pozemních komunikacích nepostupovaly zcela v souladu s ustanovením §4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Spoluzavinění poškozené ve smyslu §441 obč. zák. soud určil podle své úvahy ve výši 30 %, když žádný přesný logický důkaz není objektivně možný.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 23 Co 480/2012-308, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nárok žalobkyně na náhradu škody je důvodný zcela. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z toho, že nelze zjistit, z jakého důvodu došlo k bezprostřednímu střetu vozidla a žalobkyně. Soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §427 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, a pasivní legitimace žalované pak vyplývá z ustanovení §9 ve spojení s §6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Odlišně však odvolací soud posoudil míru spoluzavinění žalobkyně. Není pochyb o tom, že samotný provoz nákladního automobilu je nebezpečný a mohl být příčinou posuzované škody. Otázka příčinné souvislosti je otázkou spornou a v řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, které by podle §428 obč. zák. vyloučily odpovědnost provozovatele vozidla. Žalobkyně také ve smyslu §441 obč. zák. neporušila prevenční povinnost podle §415 obč. zák., neboť tu je třeba posuzovat jako běžnou opatrnost, nikoli jako opatrnost bezbřehou s vyloučením všech možných potenciálních škod, které mohou vzniknout v budoucnu. Jestliže by řidič nákladního automobilu postupoval tak, jak mu ukládá ustanovení §5 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, pokračoval by v jízdě až poté, co by bylo zcela jisto, že žalobkyně je v dostatečné vzdálenosti od automobilu a nechává mu volný průjezd, nebo by umožnil jí a jejím rodičům projít či projet okolo zastaveného vozidla. Spoléhala-li žalobkyně, že řidič bude takto postupovat, nelze jí vyčítat zjevnou neopatrnost a porušení prevenční povinnosti, a to zejména s přihlédnutím k věku nezletilé. Nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví je proto důvodný v plném rozsahu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a (podle obsahu) z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.) a tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatelka předně zdůraznila, že při vyšetřování dopravní nehody nebylo pochybení řidiče nákladního automobilu shledáno, nebylo proti němu vedeno trestní ani správní řízení a také nebylo prokázáno, že by škoda na zdraví žalobkyně měla být vyvolána provozem dopravního prostředku. Aplikaci §427 obč. zák. odvolacím soudem proto považuje s ohledem na skutkové závěry za chybnou. Odvolací soud také nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, např. pominul závěr znaleckého posudku Ing. Bačkovského, který za možnou příčinu pádu žalobkyně z jízdního kola považuje její nevhodnou obuv. Dokazováním bylo prokázáno pouze to, že ke škodě na zdraví žalobkyně došlo na účelové komunikaci, kde byla účastníkem silničního provozu, přičemž nesprávný je právní názor, že by žalobkyni měl omlouvat věk a nezkušenost. Vše naopak nasvědčuje tomu, že danou situaci vyvolaly okolnosti a pochybení na straně žalobkyně, která porušila svou prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 11. 2012, podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), jednající svým zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. a je zčásti přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nárok žalobkyně na náhradu škody není důvodný pouze do výše 70 %, ale zcela. Pouze v rozsahu 30 % žalovaného nároku jde proto o změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., pro zbývající rozsah jde o potvrzení daného rozhodnutí, a v úvahu proto připadá jen možnost přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Dovolání žalované je přípustné v části, jíž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno, tedy ve vztahu k 30 % uplatněného nároku, a to podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v potvrzující části, tedy ve vztahu k 70 % uplatněného nároku jde o dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř., a to z týchž důvodů jako v případě přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před nabytím účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
Vzhledem k těmto přechodným ustanovením posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“).
Podle §427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.
Podle §428 obč. zák. své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo výt zbráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy či dopravního prostředku je založena na tom, že podmínkou vzniku odpovědnostního vztahu není porušení právní povinnosti, byla-li škoda vyvolána zvláštní povahou provozu zařízení, jež jsou souhrnně označena jako dopravní prostředky. Jde o odpovědnost objektivní, kdy se odpovědná osoba (provozovatel) nemůže zprostit odpovědnosti tím, že prokáže nedostatek zavinění, nýbrž odpovědnost provozovatele je vyloučena jen při splnění liberačních důvodů (§428 obč. zák.). Zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s jejichž provozem jsou spojeny zvýšené nároky na ovládání, vozidla se pohybují zpravidla nemalou rychlostí, mají určitou hmotnost a výraznou kinetickou energii, a všechny tyto jejich projevy proto zakládají zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz těchto zařízení, zejména s jeho působením na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom osoby či věci. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoli k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která prostředek buď vlastní či má k němu taková práva a oprávnění, která jí umožňují s ním fyzicky nakládat tak, že jeho využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 659/2011).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že k nehodě, při které utrpěla dne 6. 8. 2007 žalobkyně zranění, došlo na účelové komunikaci, jež byla v rozhodné době opatřena informačními tabulemi o zvýšeném provozu techniky, při míjení nákladního automobilu provozovaného subjektem pojištěným právě u žalované pojišťovny se skupinou cyklistů, ve které byla právě žalobkyně. V momentu míjení žalobkyně, která byla na pravém okraji vozovky, dala levou nohu ze stupačky na zem pod kola nákladního automobilu a došlo k jejímu zranění.
Odvolací soud na základě zjištění soudu prvního stupně o průběhu úrazového děje tedy správně dovodil, že újma na zdraví žalobkyně byla vyvolána jízdou nákladního automobilu, plně naloženého dřevní hmotou, tedy zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, a věc bezchybně právně posoudil, když na ni aplikoval §427 obč. zák. Nesprávně však vyloučil možné spoluzavinění (spoluzpůsobení škody) žalobkyně podle §441 obč. zák. Sama okolnost, že ke zranění došlo kvůli provozu dopravního prostředku, je totiž nevylučuje. Spoluzpůsobení si škody poškozenou znamená, že její jednání bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody nebo bylo jednou z jejích příčin a obdobně jde k tíži poškozené náhoda, která ji postihla, a to v duchu zásady casum sentit dominus. V rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo jednání poškozené nebo náhoda, která se jí přihodila, je vyloučena odpovědnost žalované (škůdce), přičemž uvedené platí jak v případě odpovědnosti stojící na presumovaném zavinění, tak i v případě odpovědnosti objektivní upravené v ustanovení §427 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009). Jestliže jednou z možností, která zakládá spoluzavinění (spoluzpůsobení) poškozené, je také náhoda, která ji může postihnout, není podstatné, zda důvodně nebo naopak neobezřetně spoléhala na postup řidiče nákladního automobilu podle §5 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích (tedy že zastaví) ani to, zda tímto svým spolehnutím porušila prevenční povinnost podle §415 obč. zák., neboť ke vzniku spoluzavinění podle §441 obč. zák. se porušení právní ani prevenční povinnosti nevyžaduje (není nutné je zkoumat), postačí, jestliže k jejímu střetu s provozem dopravního prostředku došlo z důvodu, který vyvstal na její straně.
V tomto případě soud prvního stupně dovodil spoluzavinění (resp. spoluúčast) žalobkyně na vzniklé škodě v rozsahu 30 % s tím, že by ke škodě nedošlo také tehdy, kdyby zastavila dříve a včas ustoupila na krajnici; okolnost, zda toto jednání bylo porušením právní povinnosti, je nepodstatná v situaci, kdy ke vzniku spoluzavinění postačí existence náhody. Soud prvního stupně při tomto závěru vycházel zejména ze znaleckého posudku (ve spojení s důkazy dalšími) a přihlížel současně k tomu, že ke škodě by taktéž nedošlo, kdyby řidič nákladního automobilu zcela zastavil před tím, než míjel žalobkyni. Jestliže odvolací soud v uvedených souvislostech oproti tomu pouze dovodil, že žalobkyni, pokud očekávala, že jí vozidlo umožní bezpečný průjezd, nelze vyčítat porušení prevenční povinnosti ani zjevnou neopatrnost, kterými by se spolupodílela na vzniku škody a vyloučil pouze na základě těchto skutečností aplikaci §441 obč. zák., pak zjevně pominul skutečnost, že ke vzniku spoluzavinění poškozené postačí existence náhody, která se jí přihodila, tedy např. i pouhé uklouznutí (sklouznutí nohy ze stupačky kola). Odvolací soud proto věc nesprávně právně posoudil a z téhož důvodu se vůbec nezabýval správností posouzení rozsahu spoluzavinění žalobkyně (resp. základem odpovědnosti provozovatele nákladního automobilu v rozsahu 70 %) na vzniklé škodě na zdraví, ačkoli jde o otázku pro rozhodnutí ve věci samé zásadní.
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, a proto jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o.s.ř.); právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu