ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1396.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1396/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a) H. S. , a b) R. S., obou zastoupených JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, Generála Svobody 17, proti žalovaným 1) D. N. , a 2) R. N. , oběma zastoupeným JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem v Náchodě, Komenského 511, o 194.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 54 C 141/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 20 Co 403/2011-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.660,08 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Šárky Sedláčkové, advokátky se sídlem v Broumově, Generála Svobody 17.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 5. 5. 2011, č. j. 54 C 141/2010-84, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyním částku 194.000,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 68.180,- Kč řízení pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 11. 2008 byla mezi stranami sporu uzavřena kupní smlouva, v níž bylo dohodnuto, že žalobkyně prodají žalovaným nemovitost za kupní cenu 1.500.000,- Kč splatnou nejpozději do 15. 12. 2008. Žalovaní kupní cenu řádně a včas nezaplatili, a žalobkyně proto od smlouvy odstoupily přípisem, jenž byl žalovaným doručen dne 16. 1. 2009. Žalobkyně měly v úmyslu finance získané prodejem využít na koupi jiné nemovitosti, a jelikož se obchod s žalovanými nerealizoval, byly nuceny uzavřít smlouvu o hypotečním úvěru na částku 2.456.000,- Kč, namísto původně plánovaných 956.000,- Kč. Původní nemovitost se žalobkyním podařilo v březnu 2009 prodat za cenu 1.550.000,- Kč, kterou ovšem nemohly použít k předčasnému splacení úvěru bez zaplacení penále. Soud dospěl k závěru, že jednáním žalovaných, kteří nedodrželi podmínky smlouvy, vznikla žalobkyním škoda ve výši, jež činí rozdíl v úrocích, které žalobkyně musely splatit na skutečně uzavřenou hypoteční smlouvu ve výši 2.456.000,- Kč oproti plánované smlouvě, kalkulované na 956.000,- Kč. Tento rozdíl činí za období od poskytnutí úvěru do 31. 10. 2010 částku 147.772,66 Kč a za období od 1. 11. 2010 do 30. 4. 2011 částku 41.031,30 Kč; k těmto částkám ještě soud přičetl náklady za sepis kupní smlouvy ve výši 5.950,- Kč a odečetl od nich užitek ve výši 300,- Kč, který žalobkyně získaly uložením části financí, získaných prodejem nemovitosti, na sporožirovém účtu. S ohledem na to, že žalobkyně žádaly náhradu škody pouze ve výši 194.000,- Kč s příslušenstvím, uznal soud jejich nárok v této výši podle §420 obč. zák. oprávněným.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 20 Co 403/2011-121, k odvolání žalovaných rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Doplnil argumenty soudu prvního stupně o podrobnější časové souvislosti jednání žalobkyň jak se žalovanými, tak s prodávajícími, a k námitce odvolatelů, že žalobkyně svým postupem při sjednání druhé kupní smlouvy v době, kdy neměly k dispozici kupní cenu ze smlouvy první, porušily prevenční povinnost (§415 obč. zák.), odvolací soud uvedl, že žalobkyně nemohly vzhledem k okolnostem předpokládat, že žalovaní nezvážili dostatečně svoje možnosti a nesplní svoji povinnost zaplatit kupní cenu. Uzavřel proto, že prevenční povinnost předcházet škodám nejde tak daleko, aby každý z účastníků smlouvy, dokud se mu nedostane plnění, byl povinen předpokládat, že druhá strana svoji povinnost nesplní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jeho důvodnost shledávají v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítají, že odvolací soud rozhodl, aniž by správně vyhodnotil zjištěný skutkový stav věci. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem o příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a vznikem škody. Skutečnost, že se žalobkyně rozhodly sjednat úvěr na vyšší částku i přesto, že bezpečně věděly, že neobdrží peníze, se kterými dříve mohly počítat, podle nich svědčí o porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák. Dovolatelé svoje jednání nepovažují za příčinu, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl, neboť tím měl být až projev vůle žalobkyň směřující ke sjednání úvěru. Uvádějí, že v době sepsání kupní smlouvy neměli o záměru žalobkyň koupit jinou nemovitost tušení, naopak bylo zřejmé, že podmínkou zaplacení kupní ceny ze strany žalovaných bylo obdržení úvěru od banky. Rovněž namítají, že v okamžiku, kdy žalobkyně zjistily, že k realizaci prodeje nemovitosti žalovaným nedojde, by bylo logické, kdyby ustoupily od koupě nové nemovitosti, a jejich ztráta by tak činila pouze 50.000,- Kč za rezervaci, nikoliv několikanásobně vyšší úrok. Soud se podle nich také nezabýval tím, zda si žalobkyně nemohly sjednat výhodnější úvěr, např. s fixací na jeden rok, který by bylo možno dříve doplatit a úroky tak snížit. Výši škody považují za špatně určenou také s ohledem na to, že s financemi, které žalobkyně nabyly pozdějším prodejem své nemovitosti, bylo možno nakládat účelněji, tj. užitek z nich mohl být vyšší, než soudem vyčíslených 300,- Kč. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení, se závazným právním názorem, že škoda vzniklá v tomto případě není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaných, a že od výše škody je nutné odečíst užitek (byť teoretický) z prostředků, které byly tímto úvěrem nahrazeny.
Podle vyjádření žalobkyň směřuje dovolání k „bezbřehé revizi“ věci a dovolatelé v něm uvádějí námitky, které měli uplatnit a zčásti již uplatnili v předchozím řízení. Žalobkyně mají za to, že právní otázka příčinné souvislosti mezi jednáním či opomenutím škůdce a vznikem škody již byla v soudní praxi rozsáhle řešena (např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 300/2001). Považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 3. 11. 2011, tj. před účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. nejsou naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Dovolatelé v prvé řadě nesouhlasí se závěrem o vztahu příčinné souvislosti mezi porušením právní (smluvní) povinnosti z jejich strany a vznikem škody. Otázka příčinné souvislosti je však zásadně otázkou skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010) a nemůže zpravidla založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Právní závěr v otázce příčinné souvislosti spočívá v posouzení, které příčiny a následky je zapotřebí zkoumat, zatímco závěr, zda mezi těmito okolnostmi skutečně vztah bezprostřední souvislosti existuje, je skutkovým zjištěním. Z tohoto pohledu odvolací soud v souladu se zákonem, ustálenou judikaturou i základní logikou dovodil, že nezaplacení kupní ceny žalovanými přivodilo žalobkyním finanční nedostatek pro zamýšlenou kupní smlouvu s třetí osobou, a že tedy náklady spojené s takto vynuceně navýšenou hypotékou byly rovněž vyvolány porušením smluvní povinnosti žalovanými.
Odvolací soud pak důvodně hodnotil i počínání žalobkyň z pohledu, zda při prodeji svého domu, na nějž hodlaly navázat koupí nového bydlení, neporušily prevenční povinnost (a tedy §415 obč. zák. – vzhledem k přechodnému ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, použije se dosavadní předpis účinný do 31. 12. 2013, tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a zda si při tom nepočínaly neobezřetně, resp. zda snad nepřivodily přetržení řetězce příčinné souvislosti tím, že poté, co neobdržely kupní cenu, od kupní smlouvy se žalovanými odstoupily. Správnost skutkových zjištění ohledně zásadních časových souvislostí není předmětem dovolacího přezkumu v režimu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je proto třeba vyjít z toho, že jednání o prodeji nemovitosti žalobkyň probíhala od léta roku 2008, mezitím žalobkyně dne 14. 11. 2008 uzavřely rezervační smlouvu na nemovitost, do které se plánovaly po prodeji přestěhovat, dne 20. 11. 2008 byla mezi účastníky uzavřena předmětná kupní smlouva se závazkem splatit kupní cenu do 15. 12. 2008, dne 25. 11. 2008 uzavřely žalobkyně kupní smlouvu na rezervovanou nemovitost o kupní ceně 2.890.000,- Kč, dne 6. 1. 2009 proběhla novace této smlouvy, ve které se změnily podmínky splácení kupní ceny a dne 13. 1. 2009 žalobkyně odstoupily od kupní smlouvy se žalovanými z důvodu nezaplacení kupní ceny. Z toho lze dovodit, že kupní smlouvu na novou nemovitost žalobkyně uzavřely poté, co uzavřely předmětnou smlouvu s žalovanými, aniž v té době měly důvod pochybovat, že od nich obdrží kupní cenu. Odvolací soud proto na základě tohoto zjištění zcela správně uzavřel, že s ohledem na základní principy soukromého práva (tj. zde především na zásadu pacta sunt servanda) žalobkyně při jinak složité (nicméně zcela standardní) transakci prodeje nemovitosti s následnou koupí jiného obydlí nepostupovaly nikterak riskantně či neuváženě a že naopak mohly zcela legitimně a důvodně očekávat, že žalovaní svůj závazek dodrží. Bylo by v rozporu se zmíněnou zásadou požadovat po účastníku smlouvy v rámci tzv. prevenční povinnosti, aby předpokládal, že smluvní partner nesplní povinnosti ze smlouvy, a aby tomu dokonce preventivně přizpůsoboval své další počínání. Jestliže tedy žalobkyně využily své zákonné oprávnění od smlouvy odstoupit po nezaplacení kupní ceny, nelze jim tento postup vytýkat, obzvláště netvrdí-li ani neprokazují-li žalovaní, že by jim kupní cenu v případě neodstoupení zaplatili v takové době, aby ji žalobkyně mohly použít k předpokládanému účelu.
Dovolací námitky ohledně výše škody pak směřují proti skutkovému zjištění, jak mohly žalobkyně naložit s později získanou kupní cenou od jiného kupujícího a zda ji mohly použít ke snížení škody způsobené žalovanými. Dovolatelé v tomto směru neformulují otázku zásadního právního významu a jejich hodnocení celé situace na základě odlišného skutkového zjištění nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy z pohledu uplatněných dovolacích námitek nelze dovodit přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaní jsou s ohledem na výsledek řízení povinni uhradit žalobcům náklady řízení, které se skládají z odměny advokáta (zastupujícího dvě osoby) ve výši 15.948,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobců, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 19.660,08 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu