ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1457.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 1457/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Plzeň, nám. Republiky 2, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem Plzeň, Veverkova 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 424/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2013, č.j. 12 Co 363/2013-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 9. 2013, č.j. 12 Co 363/2013-157, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 12. 2012, č.j. 16 C 424/2011-121, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 143.357,- Kč s příslušenstvím, a změnil jej ve výroku o nákladech řízení; odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a řešená právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, je v rozporu s principem předvídatelnosti a principem legitimního očekávání. Shledává, že oba soudy porušily právo žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť vydaly rozhodnutí, jež neobstojí z hlediska požadavku řádného a přesvědčivého odůvodnění; odvolací soud se též nedostatečně vypořádal s námitkami účastníka řízení, jež mají vztah k projednávané věci. Namítá, že soudy měly vycházet z usnesení Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 2 T 284/2009, jímž byla věc – podezření z trestného činu ublížení na zdraví žalobce žalovaným – postoupena k projednání správnímu orgánu jako přestupek; věc však projednána nebyla, neboť díky nečinnosti příslušného správního orgánu došlo k zániku odpovědnosti za přestupek a řízení bylo zastaveno. Žalobce má za to, že v řízení prokázal, že mu byla žalovaným způsobena škoda na zdraví, nesouhlasí s hodnocením předložených důkazů odvolacím soudem a označuje jeho skutkové závěry za spekulativní. Dovolatel je přesvědčen, že uložení povinnosti platit náklady řízení žalovanému je v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, současně navrhuje odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť jeho příjem dosahuje průměrné mzdy a s částkou odpovídající výši přiznaných nákladů řízení nedisponuje, a v případě nařízení exekuce by mu vznikla závažná újma.
Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 9. 2013, bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 1. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť dovoláním uplatněné námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají soudům nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že žalobce neprokázal, že by jej žalovaný napadl, dokonce ani neprokázal, že by žalovaný byl přítomen na místě útoku. Přípustnost dovolání nemůže být založena ani tím, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami.
Argumentace dovolatele, že soudy měly vycházet z usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 31. 8. 2010, č.j. 2 T 284/2009-219, jímž byla věc postoupena správnímu orgánu k projednání a rozhodnutí věci jako přestupku z důvodu nedostatečné závažnosti zranění žalobce, nemá oporu v ustanovení §135 o. s. ř., jelikož z odst. 1 citovaného ustanovení vyplývá, že soud v občanskoprávním řízení je vázán pouze odsuzujícím trestním rozsudkem, nikoli usnesením o postoupení věci k projednání v přestupkovém řízení. Znění odstavce 2 nevylučuje, aby se od závěrů vyslovených v jiném řízení soud odchýlil, pokud pro to shledá důvody, přičemž v dané věci je podstatné, že usnesením o postoupení věci k projednání v přestupkovém řízení nebyla řešena otázka, zda se skutečně žalovaný dopustil protiprávního jednání a zda v příčinné souvislosti s tímto jednáním vznikla žalobci újma na zdraví. Pokud odvolací soud dospěl na základě výsledků dokazování provedeného v občanskoprávním řízení k závěru, že žalovaný se nedopustil protiprávního jednání, jež mělo být příčinou poškození zdraví žalobce, a tento svůj závěr řádně odůvodnil, je jeho rozhodnutí v souladu s procesním právem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
K námitce dovolatele, že uložení povinnosti zaplatit žalovanému náklady řízení je v rozporu s dobrými mravy, je na místě připomenout, že výrok o náhradě nákladů řízení je jako rozhodnutí o procesním nároku zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů, zatímco dobré mravy jsou hmotněprávním institutem, jenž má zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, ale jeho hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, tzv. šikanózní výkon práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odchylka od zásady úspěchu ve věci při rozhodování o nákladech řízení je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Důvody hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013). Takovými důvody však nejsou ani dovolatelovo subjektivní přesvědčení o opodstatněnosti uplatněného nároku ani jím zmíněné další okolnosti (že tak rozhodl soud prvního stupně – odvolací soud řádně vyložil, proč neshledal závěry soudu prvního stupně v tomto směru správnými; že mohlo být nejprve rozhodnuto o základu nároku – mohlo, ale nemuselo a nákladové důsledky toho, že se tak nestalo, nutno přičítat k tíži straně ve sporu neúspěšné; že došlo ke zrušení vyhlášky o paušálních náhradách a žalobce nemohl počítat s náklady ve výši určené podle advokátního tarifu – vzhledem ke znění §151 odst. 2 věty prvé o. s. ř. s tím počítat mohl).
Dovolání tedy ani ve vztahu k nákladovým výrokům nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení je navíc vzhledem k výši náhrady nákladů v této části vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům nesprávné poučení o tom, že dovolání je přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod č. 118).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu