ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.198.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 198/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Z. T. , a b) L. T. , obou zastoupených Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1042/14, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR , příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, zastoupenému JUDr. Zdenkou Lokajíčkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Sokolovská 1023/39, o zaplacení 1.667.178,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 288/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2012, č. j. 13 Co 443/2011-285, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.488,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Michala Bureše, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1042/14.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, č. j. 16 C 288/2008-232, zamítl žalobu o zaplacení 1.667.178,80 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v souvislosti s výstavbou obchvatu silnice č. 1/13 v Ostrově byly poškozeny a znehodnoceny nemovitosti žalobců, konkrétně byla poškozena studna, zrušen podzemní sklep, vymýceny ovocné a okrasné dřeviny a došlo ke změně podzemního zdroje pitné vody na zdroj pouze vody užitkové. Dále vzal za prokázané, že žalovaný dopisem ze dne 18. 4. 2006 požádal žalobce o odsouhlasení náhrad za vzniklou škodu, vyčíslených podle přiložených znaleckých posudků Ing. Jana Moravce na celkem 1.667.178,80 Kč, a ti mu následně odpověděli, že s tímto vypořádáním nároku „by souhlasili“. Očekávali ale, že žalovaný bude požadovat sepsání konečné dohody, a žádali proto o sdělení termínu. Vzhledem k tomu, že žalovaný již nereagoval, nebylo jim známo jeho konečné stanovisko, a jejich odpověď ze 4. 5. 2006 tedy nelze hodnotit jako akceptaci návrhu žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že ačkoli je pasivní legitimace žalovaného dána, když k jeho úkolům patří i zabezpečení výstavby a modernizace silnic a dálnic, nebyla prokázána existence dohody mezi spornými stranami o náhradě způsobené škody. Objektivní odpovědnost žalovaného také není dána, protože svou činnost nevyvíjí soustavně a škoda tak nevznikla v důsledku provozní činnosti ve smyslu §420a obč. zák. Nelze ani dovodit odpovědnost podle ustanovení §420 obč. zák., když jednání žalovaného nebylo protiprávní, neboť stavbu prováděl na základě pravomocného stavebního povolení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, č. j. 13 Co 443/2011-285, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům 1.667.178,80 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování listinných důkazů dospěl k odlišnému skutkovému závěru o existenci dohody o odškodnění. Z korespondence mezi stranami sporu jednoznačně vyplývá srozumění žalovaného s náhradou škody vzniklé žalobcům na jejich nemovitostech v důsledku výstavby silničního obchvatu, předmětem dalších jednání mělo být už pouze zjištění její výše. Žalobci svůj nárok na náhradu vzniklé škody uplatnili již 19. 9. 2005, následovalo osobní jednání, na jehož základě žalobci písemně vyčíslili její výši. Po urgenci z března 2006 žalovaný objednal vypracování znaleckých posudků a 18. 4. 2006 jim oba zaslal s tím, aby uvedené finanční náhrady odsouhlasili. Žalobci reagovali 4. 5. 2006 tak, že s celkovou náhradou ve výši 1.667.178,80 Kč souhlasí, přestože jejich představa byla původně vyšší. Svůj souhlas potvrdili i v dalším dopise. Na přípis žalovaného tak nelze nahlížet jinak, než jako na nabídku na odškodnění, a na odpověď žalobců jako na jasný souhlas s ní. Dohoda o odškodnění proto byla ve smyslu ustanovení §43a a následujících obč. zák. uzavřena, a žalovaný je povinen podle ní plnit. Námitku žalovaného, že za něj nejednala osoba oprávněná k uzavření takové dohody (ve věci činný investiční referent nebyl jeho statutárním orgánem), soud s odkazem na ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. odmítl s tím, že za právnickou osobu nejednají pouze statutární orgány, ale také její pracovníci, a to jak v rozsahu stanoveném jejími vnitřními předpisy, tak v rozsahu, jaký je vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklý. Jestliže by své oprávnění překročili, práva a povinnosti právnické osobě stejně vzniknou, když by se jednalo o předmět její činnosti a když by o tomto překročení druhý účastník nemohl vědět. V této věci byl v kontaktu s žalobci, ať již písemném nebo i osobním, vždy daný investiční referent, a protože všechny dopisy poškozených nebyly adresovány jemu, ale přímo žalovanému, musela mu být daná agenda přidělena k vyřízení a žalobci také nemohli z ničeho dovozovat, že by ve věci jednat nemohl. Odvolací soud uzavřel, že se žalobcům existenci dohody o odškodnění podařilo prokázat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které zdůvodňuje jak nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], tak tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dopis jeho zaměstnance z 18. 4. 2006 není projevem vůle směřujícím k uzavření smlouvy, ale jen informativním dopisem, z přiloženého znaleckého posudku se totiž jednoznačně podává, že v něm uvedená částka má být pouze východiskem pro další jednání. Úvaha odvolacího soudu o tom, že ve vztahu k žalobcům jednal vždy daný investiční referent, pak nemá oporu v provedeném dokazování, dopis žalovaného z 3. 7. 2006 je již podepsán jinou osobou, navíc z něj žalobci zcela bezpečně věděli, že veškeré smlouvy uzavírá ředitel, nikoli referent. Uzavření dohody o náhradě škody se ani nemohlo týkat předmětu činnosti žalovaného, jak je vymezena ve zřizovací listině, a obsah dopisu žalobců ze 4. 5. 2006 rovněž přiléhavěji posoudil soud prvního stupně. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření se závěry dovolatele nesouhlasili, mají za to, že odvolací soud správně posoudil jednání obou stran. Žalovaný je velkou státní organizací se složitou strukturou a lze proto předpokládat, že za něj jednají nejen statutární orgány, ale i zaměstnanci pověření vyřizováním jednotlivých případů. Jestliže se na žalovaného obrátili jako na právnickou osobu a nikoli na konkrétního zaměstnance, neměli žádný důvod pochybovat o tom, že zaměstnanec, který s nimi začal za žalovaného jednat, je vyřízením věci pověřen a je k tomuto jednání tedy oprávněn. To bylo potvrzeno i dalšími kroky, které vyřizoval právě tento zaměstnanec. Fakt, že žalovaný nechal zpracovat znalecký posudek, pak jen dotvrzuje, že byl srozuměn s tím, že za způsobenou škodu žalobcům odpovídá a nejasná je pouze její výše, kterou se ale aktivně snaží zjistit. Kdyby s tím srozuměn nebyl nebo nebyl srozuměn s výší takto zjištěné škody, nebylo by logické, aby žalobcům zpracovaný posudek zaslal a vyzval je k odsouhlasení výše odškodnění. V dopisu ze 4. 5. nešlo o nic jiného, než o stvrzení již existujícího právního vztahu na jedné listině, případně o doplnění vedlejších ujednání, jako je splatnost nebo místo placení, protože kontraktační proces ohledně podstatných částí smlouvy byl v tomto okamžiku už dovršen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 věta první o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Žalovaný sice za důvod dovolání označuje i nesprávné posouzení věci, z jeho obsahu se však podává, že napadá pouze skutková zjištění odvolacího soudu. Zjištění obsahu listin, které jsou odvolacím soudem hodnoceny jako nabídka a přijetí dohody o náhradě způsobené škody, představuje otázku zjištění skutkového stavu věci, nikoliv právní posouzení. Jako dovolací důvod je tedy uplatněna tvrzená okolnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Skutkové zjištění ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920, bod V).
Odvolací soud v posuzované věci zopakoval listinné důkazy, obsáhlou korespondenci mezi účastníky, a v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit. Argumentuje-li navíc tím, že z jeho dopisu z 3. 7. 2006 muselo být žalobcům zřejmé, že ve věci nejedná jen zmíněný investiční referent a že všechny smlouvy musí za žalovaného stejně uzavírat ředitel, opomíjí, že okamžik uzavření dohody o odškodnění tomuto dopisu vzhledem k vyjádření žalobců ze dne 4. 5. 2006 ve smyslu ustanovení §43c odst. 1 a 2 obč. zák. předcházel.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci mají právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 14.980,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 18.488,80 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu