ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2310.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2310/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Lenkou Patenidisovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti žalované JUDr. V. P. , advokátce, se sídlem Praha 1, V Jámě 1, zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, V Jámě 1, o zaplacení 288.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 125 EC 18/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č.j. 19 Co 83/2013-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám její zástupkyně JUDr. Veroniky Faltysové na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.809,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 8. 2012, č.j. 125 EC 18/2011-73, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 288.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako advokátka sepsala dne 25. 6. 1997 pro žalobce dohodu o rozpuštění sdružení a majetkovém vypořádání (dále jen „dohoda“). Podle této dohody mělo být sdružení založené mezi žalobcem a M. Š. rozpuštěno ke dni 25. 6. 1997, žalobce se měl stát výlučným vlastníkem vyjmenovaných nemovitostí a veškerého dalšího majetku sdružení, M. Š. pak měl ve splátkách vyplatit vypořádací podíl ve výši 288.000,- Kč (splatil jej v době od 19. 1. 1998 do 7. 10. 2002). V soudním řízení vedeném M. Š. proti žalobci byla dohoda shledána neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť způsob vypořádání mezi účastníky v rozporu s ustanovením §841 obč. zák. nerespektoval požadavek na rovnost podílů sjednaný ve smlouvě o sdružení ze dne 16. 1. 1994. Soud dospěl k závěru, že žalovaná podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, odpovídá za škodu, která vznikla žalobci plněním na základě neplatné dohody, když jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti M. Š. je již promlčen. Žalovaná se své odpovědnosti nemůže zprostit tvrzením, že spoléhala na informaci svého klienta (žalobce), že vypořádací podíly obou stran budou stejné. Text dohody neobsahuje (kromě nemovitostí) vyjmenování majetku a závazků sdružení a vyčíslení jejich hodnoty, postrádá řešení otázky vnosů účastníků do sdružení. Žalovaná mohla škodě vzniklé žalobci zabránit při vynaložení takového úsilí, které je od advokáta možno požadovat, neboť neplatnost dohody o vypořádání byla způsobena nedostatky a pochybením při její formulaci.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, č.j. 19 Co 83/2013-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, konstatoval, že žalovaná sepsala dohodu podle požadavků svého klienta vedena právním názorem, že členové sdružení se mohou při rozpuštění sdružení vypořádat jinak, než bylo sjednáno ve smlouvě o založení sdružení. Stejný názor ostatně zaujaly i soudy nižších stupňů v soudním řízení vyvolaném M. Š.; k závěru o neplatnosti dohody dospěly až po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1272/2005, v němž Nejvyšší soud dovodil, že způsob majetkového vypořádání sdružení sjednaný ve smlouvě o sdružení (v daném případě rovnost podílů členů sdružení) musí být v dohodě o vypořádání respektován. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1084/2011 dospěl k závěru, že advokát by mohl nést odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku jím sepsané neplatné smlouvy pouze v případě, že by se jednalo o neplatnost „na první pohled“. Za situace, kdy žalovaná sepsala dohodu v duchu svého právního názoru, který před soudy nejprve obstál a až následně byl shledán nesprávným, nelze dovodit její odpovědnost za škodu vzniklou žalobci.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1084/2011, na něž odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal, se na danou věc nevztahuje. Podle dovolatele je třeba rozlišit, kdy se jedná o právní názor advokáta na postup v konkrétní věci, a kdy advokát zastává právní názor, jenž je v přímém rozporu s normativní větou zákona. Argumentaci odvolacího soudu, že odpovědnost advokáta by bylo lze dovodit pouze v případě „neplatnosti na první pohled“, považuje za nejasnou. V dané věci bylo prokázáno, že žalovaná věděla o nesouladu dohodnuté výše vypořádacího podílu s dikcí zákona i smlouvou o sdružení, vypracovala však dohodu odporující zákonu, aniž by žalobce na tuto skutečnost upozornila. Podle dovolatele je advokát povinen odmítnout sepis smlouvy odporující zákonu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že je žalovaná povinna uhradit žalobci 288.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ze žalované částky od 8. 1. 2011 do zaplacení, a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání obšírně zabývá otázkou jeho přípustnosti z hlediska zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a obecnými předpoklady odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie. Uvádí, že se při sepisu dohody řídila pokynem svého klienta a že se jednalo o dvoustranný právní úkon, projev vůle (obou) účastníků, který stvrdili svými podpisy. Žalovaná „postupovala z právního hlediska naprosto v pořádku, neboť opravdu není ekonom ani účetní, a v tomto směru nemůže přezkoumávat údaje poskytnuté klientem“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému 10. 4. 2013 podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání podané včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 o. s. ř., a to k řešení otázky odpovědnosti advokáta za škodu vzniklou jeho klientovi v důsledku sepsání neplatné smlouvy, jež dosud nebyla dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena, avšak není důvodné.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k jednání, v němž je spatřováno porušení povinnosti stanovené právními předpisy, jež zakládá právo na náhradu škody uplatněné v tomto řízení, došlo před 1. 1. 2014, a dále podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 4. 10. 1999 (dále jen „zákon o advokacii“).
Podle §16 zákona o advokacii je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odst. 1). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2).
Podle §24 odst. 1 věty první zákona o advokacii odpovídá advokát klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti výkonem advokacie. Podle odst. 3 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odst. 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení §16 zákona o advokacii (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1743).
Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy například podá za svého klienta opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1084/2011). Na advokáta nelze však klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 10101).
V řízení, v němž se M. Š. domáhal revize majetkového vypořádání, byla dohoda o majetkovém vypořádání členů rozpuštěného sdružení shledána neplatnou podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, konkrétně pro rozpor s ustanovením §841 obč. zák., teprve v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1272/2005, když předtím soud prvního stupně i soud odvolací považovaly dohodu za platnou. Neplatnost dohody byla spatřována v tom, že nebyla zachována rovnost podílů účastníků sdružení dohodnutá ve smlouvě o sdružení.
Podle §841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.
Řešení otázky, zda se účastníci sdružení mohou při vypořádání odchýlit od způsobu vypořádání sjednaného smlouvou o sdružení z dikce citovaného ustanovení jednoznačně neplyne, v době sepsání dohody o vypořádání nebyla tato otázka řešena zveřejněnou judikaturou a nevyjadřovala se k ní ani reprezentativní odborná literatura (srov. např. Pelikánová, I. a kol. Obchodní právo, I. díl, Praha“ CODEX, 1994, s. 352 a n.; Kopáč, L. in Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné, svazek II. Praha“ CODEX, 1995, s. 264 a n.; Macek, J. in Jehlička, O., Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha“ C. H. Beck, 1996, s. 837 a n.). Nelze mít za nepochybné, že „smlouva“ zmíněná v tomto ustanovení je smlouva o sdružení, když stejně tak by bylo možno dovodit, že jde o smlouvu o vypořádání. Dle §2 odst. 3 obč. zák. si účastníci občanskoprávních vztahů mohou dohodou upravit odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Uvedené ustanovení vyjadřuje zásadu dispozitivnosti norem občanského práva, kogentní normy jsou výjimkou. Ustanovení §841 obč. zák. výslovně nestanoví, že se od něj nelze odchýlit a nevyplývá to ani z jeho povahy. Výše uvedená odborná literatura naopak naznačovala dispozitivnost tohoto ustanovení („Podíly na majetku získaném společnou činností jsou dispozitivně upraveny jako stejné.“ – viz Pelikánová in cit. dílo; „...účastníci rozpuštěného sdružení si formu a způsob vypořádání mohou upravit podle okolností a svých potřeb“ – viz Macek in cit. dílo). Je tedy obhajitelný názor, že se dohodou o vypořádání lze od rovnosti podílů sjednané ve smlouvě o sdružení odchýlit. Takto také věc posoudily soud prvního stupně a soud odvolací ve výše zmíněném sporu. Teprve dovolací soud v r. 2007 zaujal názor odchylný. Za této situace lze přisvědčit závěru, že žalovaná sepsáním dohody o vypořádání, jež se odchylovala od rovnosti podílů, neporušila povinnosti advokáta, neboť názor o možnosti odchýlit se dohodou stran od způsobu vypořádání sjednaného smlouvou o sdružení byl jeden z možných, běžnými výkladovými metodami obhajitelných názorů, neodporoval publikované judikatuře a odborné literatuře, a na žalované proto nebylo možno spravedlivě požadovat, aby předjímala posléze Nejvyšším soudem zaujatý odlišný právní názor.
Tvrzení dovolatele, že bylo prokázáno, že žalovaná (v době sepsání dohody o vypořádání) věděla o nesouladu dohodnuté výše vypořádacího podílu s dikcí zákona, nemá oporu ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Okolnost, zda žalovaná věděla o rozporu dohody se smlouvou o sdružení, není se zřetelem k výše uvedeným právním závěrům relevantní.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je z hlediska uplatněných dovolacích námitek správné. Proto Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, je povinen nahradit náklady dovolacího řízení žalované. Náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 9.460,- Kč, paušální náhrady výdajů podle §13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (tj. 2.049,60 Kč) celkem činí 11.809,60 Kč. Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013) a jiný předpis určující odměnu advokáta než vyhláška č. 177/1996 Sb. není k dispozici. Náklady zastoupení žalované nelze přitom považovat za neúčelné jen proto, že je sama advokátkou, neboť z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod plyne právo každého, tj. i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu