ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2478.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2478/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce města Hodonín, se sídlem úřadu v Hodoníně, Masarykovo nám. 1, IČO: 00284891, proti žalované Freizeit - und Urlaubsanlagen Bohemia spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Biskupcova 1867/91, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, o 455.372,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 EC 109/2010, o dovolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2013, č. j. 51 Co 396/2012-232, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. března 2012, č. j. 17 EC 109/2010-194, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 455.372,80 Kč, byl k odvolání žalobce rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2013, č. j. 51 Co 396/2012-232, změněn tak, že žaloba je co do základu důvodná. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dvě budovy ve vlastnictví žalované společnosti, nacházející se na frekventovaném místě v Hodoníně, byly dlouhodobě ve stavu bezprostředně ohrožujícím zdraví a život osob a majetek, žalobce provedl na své náklady jejich demolici a požaduje za ně náhradu. Úvahy soudu prvního stupně, jež ho vedly k zamítnutí žaloby, že v dubnu 2008 nebylo možno očekávat deště a mrazy, za nichž by došlo ke zřícení budov, odvolací soud shledal neopodstatněnými a dovodil, že demolice obou budov byla důvodně provedena za účelem předejití hrozící škodě, proto nárok žalujícího města na náhradu za vynaložené prostředky s demolicí související je podle §417 a §419 obč. zák. v základu opodstatněn.
Tento rozsudek napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle §237 o. s. ř. z důvodu, že odvolací soud se při řešení procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v odvolacím řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně bez referování obsahu spisu a bez opakování důkazů provedených soudem prvního stupně a dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, když vedlejší úvahy soudu prvního stupně o tom, zda klimatické podmínky v předmětném období nasvědčovaly samotnému zřízení budov, označil za nesprávné. Tento postup považuje za rozporný s ust. §213 odst. 2 o. s. ř. a s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2136/2010) i Ústavního soudu (nález ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06), o tom, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně učiněného na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, je nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. Dále namítá, že napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně. Uvádí, že zákrok proti hrozící škodě podle §417 a násl. obč. zák. musí být přiměřený okolnostem ohrožení, avšak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se nezabýval otázkou, zda demolice byla skutečně jediným možným a přiměřeným způsobem zákroku proti hrozící škodě. Dovozuje, že situace v dané věci je skutkově odlišná od jiných situací řešených dovolacím soudem (sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, 25 Cdo 4920/2008), rozsudek odvolacího soudu považuje za nepředvídatelný, neboť odvolací soud neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost na něj skutkově a právně reagovat. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu, tak, že se žaloba na zaplacení 455.372,80 Kč s úrokem z prodlení zamítá.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka, že odvolací soud v dané věci dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, není důvodná. Jak vyplývá z obsahu spisu, zejména z rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud vycházel přímo ze skutkových zjištění, jež soud prvního stupně učinil zejména z posudku Ing. Šmikmátora a z jeho vyjádření. Nejedná se o situaci, že by odvolací soud přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně a učinil z nich jiná skutková zjištění nebo že by z důkazů provedených soudem prvního stupně sám vyvozoval skutkové závěry, nýbrž podkladem rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci byla skutková zjištění soudu prvního stupně. Zásadní skutkový závěr, z něhož odvolací soud při rozhodnutí vycházel, že chátrající budovy byly dlouhodobě ve stavu bezprostředně ohrožujícím zdraví či život osob a majetek ve svém okolí, je shodný se zjištěním soudu prvního stupně. Úvahu soudu prvního stupně, že v dubnu 2008 klimatické podmínky nenasvědčovaly okamžitému zřícení budov, k němuž by u jedné budovy mohlo dojít v listopadu 2008 až únoru 2009, odvolací soud jako neopodstatněnou nepřevzal, neboť podle zjištění soudu prvního stupně demolice byla i z odborného hlediska doporučena jako nejlepší varianta prevenčního opatření. Postup odvolacího soudu, který zdůvodnil, která skutková zjištění soudu prvního stupně jsou pro právní posouzení věci z hlediska hmotného práva podstatná a která nikoliv, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008). Otázkou, které opatření je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu přiměřené k odvrácení hrozící škody smyslu §417 obč. (zda provedená demolice či pouhé znepřístupnění budov), se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, uvedl, že „nelze přisvědčit soudu prvního stupně v tom, že žalobce nebyl oprávněn přistoupit k demolici a že přiměřeným opatřením bylo pouhé znepřístupnění budov,“ a i s odkazem na odborné vyjádření Ing. Š. tento svůj závěr odůvodnil zejména polohou budov na frekventovaném místě ve městě a rozsahem jejich poškození.
Další námitky, týkající se neprovedení veškerých navržených důkazů, obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí a jiných vad řízení, nejsou podle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem.
Ani druhý uplatněný dovolací důvod není naplněn. Aplikace §417 a násl. obč. zák. není v judikatuře dovolacího soudu neřešenou otázkou hmotného práva, jak je namítáno v dovolání, což vyplývá i z rozhodnutí soudů obou stupňů a z dovolání, kde jsou uvedeny odkazy na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, a nezdůvodněná paušální námitka rozdílného rozhodování dovolacího soudu při aplikaci §417 obč. zák. není naplněním dovolacího důvodu ve smyslu §237 o. s. ř., když ani z dovolání není zřejmé, v jakých rozhodnutích má být určitá otázka hmotného nebo procesního práva vyřešena dovolacím soudem rozdílně. Pokud dovolatelka odvozuje právní posouzení věci podle §417 obč. zák. od jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud, pak nejde o mylnou aplikaci práva a o řešení právní otázky, nýbrž o otázku skutkových zjištění. Předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť tyto námitky nesměřují proti nesprávné aplikaci či výkladu §417 a násl. obč. zák., nýbrž proti skutkovým závěrům, na nichž je založeno rozhodnutí; není tak naplněn dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné řešení otázky právní (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu