ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2873.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2873/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce H. G. , zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalovanému JUDr. F. S. , advokátovi se sídlem v Českých Budějovicích, Klavíkova 1820/18, o 194.580,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 18/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2012, č. j. 19 Co 870/2012-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č. j. 17 C 18/2011-114, zamítl žalobu o 194.580,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal po Ing. D. zaplacení 51.500,- Kč s příslušenstvím jako protiplnění za dodané zboží, ve věci byl vydán platební rozkaz a na jeho základě byl nařízen i výkon rozhodnutí, který však byl později zastaven, neboť předmětný exekuční titul byl v důsledku úspěšného odvolání žalovaného proti zamítnutí jeho odporu zrušen. Nalézací řízení bylo přerušeno podle §110 o.s.ř. pro nedostavení se bez předchozí omluvy k jednání a následně bylo usnesením ze dne 30. 9. 1999, č. j. 20 C 89/93-35, řízení zastaveno (právní moc 14. 12. 1999), protože žalovaný advokát, který žalobce v daném řízení zastupoval, nepodal návrh na pokračování v řízení a ani se v zákonné lhůtě proti usnesení o zastavení řízení neodvolal. Žalobce se o této skutečnosti dozvěděl až 11. 2. 2005, kdy mu tuto informaci k vlastní žádosti poskytl Obvodní soud pro Prahu 5. Domáhal se poté obnovy řízení, protože sám ještě před rozhodnutím o zastavení navrhoval pokračování v řízení, a podal také žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o přerušení řízení. Obě žaloby byly pravomocně zamítnuty, stejně jako jeho další žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícího zamítnutí obnovy řízení. Soud v řízení o náhradu škody nejprve posuzoval námitku promlčení, kterou vznesl žalovaný. Dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody, způsobené nečinností žalovaného, je promlčen, protože škoda vznikla doručením, resp. nejpozději právní mocí rozhodnutí o zastavení nalézacího řízení, kdy bylo evidentní, že vymáhanou pohledávku žalovaný nezaplatí, a žaloba na náhradu škody ze dne 12. 11. 2011 tak byla podána až dlouho po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby podle §106 odst. 2 obč. zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, č. j. 19 Co 870/2012-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že objektivní promlčecí doba začala běžet nejpozději k datu právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, a nárok na náhradu škody byl proto ke dni podání žaloby promlčen. Počátek běhu této doby je vázán na událost, z níž škoda vznikla, a právě dnem 14. 12. 1999 bylo zřejmé, že vymáhaná pohledávka zaplacena nebude, protože pro ni již byl veden výkon rozhodnutí, který byl ale z důvodu zrušení exekučního titulu zastaven; s ohledem na postoj Ing. D. tedy bylo již tehdy zřejmé, že by se v novém řízení dovolal promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítá, že škoda v dané věci nevznikla dnem právní moci usnesení o zastavení řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5, ale až dnem právní moci usnesení tohoto soudu ze dne 23. 4. 2009, č. j. 26 C 229/2005-68, kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost ve věci přerušení řízení, tedy 10. 7. 2009 (správně zřejmě 25. 6. 2009). Teprve vyčerpáním této možnosti nápravy byl totiž vznik škody zřejmý. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, případně aby byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně, a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. nejsou naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že v případě odpovědnosti advokáta za škodu v souvislosti s výkonem advokacie ve smyslu §24 odst. 1 věta první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, tím, že svou nečinností zanedbal své povinnosti a nechal promlčet nárok na plnění vůči dlužníkovi, vzniká škoda v okamžiku, kdy je zřejmé, že tento nárok již nelze vymáhat, protože dlužník by se úspěšně ubránil námitkou promlčení a dobrovolně plnit odmítá. V tomto ohledu věc posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, publikovaný pod C 1721 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, nebo ze dne 26. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 5/2014, str. 175). Naopak názor dovolatele, že okamžik vzniku škody se neváže na stav, kdy je zřejmé, že pohledávka za dlužníkem je nedobytná, nýbrž na vyčerpání všech procesních prostředků ze strany poškozeného, není správný. Nelze vytýkat odvolacímu soudu, že by počátek běhu objektivní promlčecí doby vztáhl nesprávně k datu právní moci usnesení o zastavení řízení, neboť tento okamžik označil odvolací soud za nejpozdější datum, k němuž muselo být pro předchozí průběh věci a pro postoj dlužníka zřejmé, že pohledávku nelze úspěšně vymoci (už v průběhu daného řízení se žalovaný úspěšně bránil vydanému exekučnímu titulu a bylo tak evidentní, že dobrovolně plnit nehodlá).
Rozhodl-li tedy odvolací soud v souladu s tím, jak otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody spočívající ve ztrátě pohledávky pro pochybení advokáta vyřešila rozhodovací praxe dovolacího soudu, postrádá jeho rozhodnutí, v rozsahu vymezeném uplatněnými dovolacími důvody, ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu