ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3111.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 3111/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. Ž. , zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 131/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č.j. 13 Co 397/2013-243, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 884.229,- Kč s příslušenstvím a placení měsíční renty 2.237,- Kč od 1. 8. 2009 jako náhrady škody, kterou utrpěl při dopravní nehodě dne 21. 6. 2005, když byl jako cyklista sražen řidičem nákladního automobilu pojištěným u žalované.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2013, č.j. 22 C 131/2007-206, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č.j. 13 Co 397/2013-243, byla žaloba zamítnuta se závěrem, že žalobce si škodu způsobil v rozsahu 70 % vlastním zaviněním a ve zbývajícím rozsahu mu byla škoda žalovanou již uhrazena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné posouzení míry své účasti na vzniku škody. Přípustnost dovolání vymezil tak, že „je dána dle ust. §237 o. s. ř., když napadeným rozhodnutím odvolacího soudu se předmětné řízení končí, přičemž právní otázka rozsahu spoluúčasti žalobce na předmětné dopravní nehodě má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pokud dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z toho, že „ právní otázka rozsahu spoluúčasti žalobce na předmětné dopravní nehodě má být dovolacím soudem vyřešena jinak“ , tak se zjevně nejedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, když neodpovídá ani jednomu z kritérií taxativně vymezených v §237 o. s. ř. Žádost, aby právní otázka v této konkrétní věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, se totiž zásadně významově odlišuje od požadavku (ve smyslu §237 o. s. ř.), aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedený požadavek dovolatel ve svém dovolání nesplnil.
V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení, neobsahuje dovolání nejen vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, ale ani jakékoliv námitky, tedy postrádá obligatorní zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., které jsou předpokladem jeho projednatelnosti.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu