ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3255.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 3255/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce Ing. V. V. správce konkurzní podstaty úpadce RVI, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 12/853, IČO 25522931, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, Ve Skalách 2, proti žalované JUDr. K. M., soudní exekutorce se sídlem Praha 9, Záblatská 40, IČO 70931526, zastoupené JUDr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 11, o zaplacení 122.324,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 297/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č.j. 12 Cmo 493/2013-167, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze výrokem II. svého usnesení ze dne 25. 3. 2014, č.j. 12 Cmo 493/2013-167, změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, č.j. 5 Cm 297/2006-156, tak, že k podání žalobce, doručenému soudu dne 30. 10. 2013, pokud jím byl odvolán úkon zpětvzetí žaloby ze dne 9. 2. 2009 v části nároku ve výši 1.515.524,50 Kč, se nepřihlíží.
Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II. bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel zjevně odkazuje na občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012, když dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do jeho důvodnosti poukazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Pomíjí však, že s účinností od 1. 1. 2013 novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvody doznaly podstatných změn.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, odvozuje-li přípustnost dovolání ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež bylo účinné do 31. 12. 2012 (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4345/2013, a ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3666/2013).
Avšak ani z obsahového hlediska nesměřují námitky dovolatele proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatel pouze uvádí, že „zásadní právní význam – nesprávné právní posouzení je skutečnost, že soud nevzal v úvahu v soudním spise založené důkazní listiny a rozhodnutí soudů jsou v rozporu se zásadou dobrých mravů.“ Zjevně tedy směšuje právní posouzení věci a procesní pochybení soudu, které není přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dále jen obsáhle popisuje dosavadní průběh řízení a podává svůj výklad pojmu dobré mravy. Pro naplnění přípustnosti dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku tak dovolatel nevznáší žádnou právní otázku, která by měla být posouzena dovolacím soudem.
Z obsahového hlediska nesplňuje dovolání obligatorní zákonné požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti a dovolacího důvodu (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Robert Waltr předseda senátu
.